Z výsledků měření vyplývá, že dávka, kterou obdrží dostanou kosmonautovy vnitřní orgány během pobytu mimo stanici, je přibližně o 15 % nižší, než ukazuje dozimetr v náprsní kapse. V případě pobytu uvnitř stanice jsou hodnoty dokonce dvakrát nižší. Na základě tohoto experimentu byla také vypracována doporučení, v jakých částech stanice se mají kosmonauti zdržovat během období sluneční aktivity a kterým bokem se mají natočit, aby co nejvíce snížili radiační zátěž svých vnitřních orgánů.
Experiment měl také význam pro plánování letů k ostatním planetám sluneční soustavy, pro jejichž uskutečnění je jednou z hlavních překážek dlouhodobé působení kosmického záření na člověka. Výsledky se sice nedají použít přímo pro tyto výpočty, protože Mezinárodní vesmírná stanice se pohybuje pod vrstvou magnetosféry, která kosmické záření částečně odklání kosmické záření, avšak je z nich patrné, že radiační stínění budoucích plavidel pro daleké vesmírné cesty s lidskou posádkou nebude muset být tak robustní, jak se očekávalo.