Výsledky pak lze posoudit buď relativně vůči určitému etalonu nebo způsobu obrábění, či absolutně, tzn. dosažením určitého odebraného objemu materiálu či opracování plochy jedním břitem, délky obrobené šroubovice nebo celkové vrtané hloubky otvoru. Na tomto principu jsou stanoveny normy, normativy, případně jiná doporučení výrobců, provázená zpravidla jednoduchým parametrem míry hřbetního nebo čelního opotřebení.
Tato základní metodika se od časů F. W. Taylora prakticky nezměnila a jak obrobitelnost, tak řezivost nástrojů se zpravidla sleduje pomocí řezných zkoušek a časové analýzy průběhu opotřebení.
Nicméně dnes se výrazně změnily řezné materiály, jejich výroba a vlastnosti, které pomocí optických lup a logaritmického papíru jako před sto lety už hodnotit nelze. Základní příčinou je například využívání ochranných, tvrdých a otěruvzdorných materiálů, které představují téměř ideálně vytvořený a zakotvený materiál k materiálu podkladovému.
Povlak na řezném břitu má tři základní aplikace – čelo, hřbet a přechodovou oblast mezi čelem a hřbetem. Pokud pomineme účinky vysokých teplot při CVD technologiích vedoucích k zaoblování břitů, pak mezi základní účinky lze považovat vytvoření:
- dostatečně tvrdého nástrojového materiálu pro proniknutí břitu do obráběného materiálu;
- teplotního štítu pro izolaci břitu od vysokých teplot;
- chemicky odolného (až inertního) řezného materiálu;
- nových fázových rozhraní zpomalujících šíření trhlin (u tzv. multivrstev);
- zlepšených tribologických vlastností rozhraní mezi třískou a nástrojem, resp. mezi nástrojem a obrobeným povrchem (snížením součinitele tření).
Určitou nevýhodou povlaků je převážné zachování drsnosti předchozích obráběcích operací (broušení, leštění, omílání), které mají za následek zachování materiálových podílů v Abbotově–Firestoneově křivce nosných podílů (mimo úzké oblasti vlastního ostří). Základním problémem hodnocení účinku povlaků podle ISO 3685 je však jejich velmi malá tloušťka, přestože lze nalézt řadu článků se sledováním např. hřbetních parametrů VB povlakovaných břitů až do hodnot několika desetin milimetrů i více. Problém vlastního sledování povlaků je často komplikován tvorbou nárůstků, protože každý zaoblený břit má tzv. bifurkační bod neboli bod stagnace, který odděluje tok materiálu směrem do třísky a do terciární oblasti deformace materiálu pod břitem nástroje – viz obr. 1, 2. Tento bod se stává zárodkem tvorby nárůstu, který může zpočátku mít příznivý vliv na ochranu nástroje a energeticky výhodnější obtékání materiálu v důsledku proudnicového tvaru břitu, ale další účinky jsou už jen záporné. Mimo změnu obráběného rozměru a zhoršení kvality obráběného povrchu může odlomení či utržení nárůstku způsobit odlomení povlaku či části břitu. Tato ztráta je nejprve ihned vyplněna obráběným materiálem, ale tento proces se dále cyklicky opakuje a může vést k destrukci nástroje i v několika sekundách.