Vysvětlení tak významného zlepšení spolehlivosti ložisek vyžaduje, abychom se vrátili až na začátek – k vývoji ložiskových ocelí. Ložiska jsou běžně vyráběna ze slitinové oceli, která musí splňovat nejrůznější nároky: vysokou tvrdost, vynikající odolnost proti opotřebení, houževnatost a odolnost proti korozi a nečistotám. Těchto vlastností lze v zásadě dosáhnout postupnými procesy, které zajistí optimální rovnováhu chemických prvků, jako například uhlíku, chromu, niklu, fosforu či manganu. Ocel v nezakaleném perlitickém stavu je většinou ohřívána na velmi vysokou teplotu. Přitom dochází k přeměně krystalické struktury na austenit. Pokud ocel rychle ochladíme, struktura se opět změní, a to na martenzit. Rychlost ochlazování určuje mechanické vlastnosti oceli včetně tvrdosti a pevnosti v tahu. Tyto vlastnosti lze dále upravovat opakovaným kalením a popouštěním. Podobně lze dosáhnout mnohem vyšší houževnatostí a tvrdosti materiálu postupem nazvaným izotermické kalení, kdy je ocel během kalení a následném ochlazování udržována na stabilní teplotě. Taková ocel se nazývá bainitická.
Společnost SKF se stala průkopníkem v používání bainitického kalení kroužků velkorozměrových ložisek. Tento postup zavedla koncem padesátých let minulého století a dále úzce spolupracovala s výrobci ocelí na zdokonalení procesů kalení. To jí umožnilo v roce 1999 uvést na trh první generaci progresivních ložisek SKF Explorer. Poprvé tak bylo možné využít v nejrůznějších zařízeních v mnoha průmyslových odvětvích ložiska různých velikostí, která se vyznačovala houževnatostí, rozměrovou stabilitou, odolností proti opotřebení, zbytkovým tlakovým napětím v povrchové vrstvě a dlouhou únavovou životností.
V posledních letech se konstruktéři a technici SKF ve spolupráci s vědci a metalurgy z předních univerzit zaměřují na vývoj ložiskové oceli, která spojí tradiční vlastnosti bainitické oceli s ještě vyšší odolností a spolehlivostí v nejnáročnějších provozních podmínkách.