Takto podobně byly roboty prezentovány ještě v době nedávno minulé. Kdekoho z nás pak může překvapit skutečnost, že již před 45 lety zastával robot americké provenience práci obslužného personálu u tvářecího stroje. S tristním pocitem ze současného stavu této komodity u nás musí žít technici pamětníci, kteří počátkem sedmdesátých let minulého století včas nastartovali rozvoj československé robotiky a postupem doby ji dovedli na úroveň srovnatelnou se světem. Mnoho dalších zajímavých postřehů týkajících se jak robotiky samotné, tak aspektů výzkumu či současné problematiky vysokého školství se dočtete v rozhovoru s profesorem Zdeňkem Kolíbalem, vedoucím odboru robotiky a robotů Ústavu výrobních strojů, systémů a robotiky při Fakultě strojní VUT v Brně.
MM:
Je to již déle než rok, kdy gesce Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR neumožnila realizaci celé řady výzkumných záměrů, ve velké míře navazujících na ty dobíhající, což oprávněně rozpoutalo mediální roztržku mezi řešiteli a příslušnými úředníky. Jak se na celou záležitost díváte s odstupem jednoho roku, kde lze vypozorovat následky tohoto, v častých případech nešťastného rozhodnutí?
Prof. Kolíbal: Jednou z mých bláhových představ o nové společnosti bylo a je mínění, že věci veřejné by měli řídit především odborníci, jejichž státotvorná rozhodnutí bych byl ochoten respektovat s plným vědomím, že se tak děje ku prospěchu celku. To se v podstatě nevylučuje s tím, že by tito odborníci byli současně významnými členy příslušných úspěšných politických stran. Nemohu se však smířit s tím, že ve skutečnosti je odbornost tím posledním, či dokonce nežádoucím předpokladem pro výkon příslušné státní funkce. Například aby ministrem obrany byl někdo, kdo armádu viděl jen z rychlíku, a strojvůdce aby byl předsedou vlády. Podle toho pak vypadají i příslušní ministerští úředníci. Dokáží-li funkcionáři a úředníci například na ministerstvu zdravotnictví hodnotit špičková lékařská pracoviště podle úmrtnosti nebo délky hospitalizace, pak nechť jsou dotyční při úrazu přednostně převáženi třeba do špičkově vyhodnocené porodnice, neboť tam si mimina většinou dlouho nepoleží a mají tam statisticky největší naději na přežití. Otázka tedy zní: Jsou ministerští úředníci například na ministerstvu školství lepší než ti na ministerstvu zdravotnictví? A jsou schopni zodpovědně rozhodnout, anebo se alespoň na správných místech dotázat na úroveň předložených, vysoce odborných projektů? Kvalifikovanou odpověď dal v loňském březnovém vydání vašeho časopisu pan prof. Ing. Jaroslav Talácko, CSc. Nemám důvod nevěřit jeho zkušenostem a argumentům a nemyslím si, že odstup jednoho roku mohl na celkové situaci jako takové něco změnit. Především, pokud vím, ani u těch původních výzkumných záměrů nebylo jejich podávání ušetřeno tradiční hektické atmosféry, přičemž později tyto naopak byly velmi jednoduše a neopodstatněně prodlouženy o jeden rok. Možná i tím vzniklo ono neblahé překrytí starých a nových záměrů, možná však šlo o pouhý úmysl vystřídat aktéry záměrů bez ohledu na účel a výsledky celé akce. Naštěstí jsme toho byli v Ústavu výrobních strojů, systémů a robotiky Fakulty strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně ušetřeni, neboť toto naše pracoviště bylo panem prof. Ing. Jaromírem Houšou, DrSc., přizváno společně s pracovištěm na katedře výrobních systémů FS TU v Liberci ke spolupráci na Výzkumném centru strojírenské výrobní techniky a technologie při ČVUT v Praze v letech 2000 až 2004 a toto centrum obhájilo svoji pozici i pro následující roky 2005 až 2009. Nedovedu si představit, co by se stalo a kam by odešla řada významných vědeckých pracovníků a úspěšných doktorandů se svými výsledky a poznatky, získanými pro naše strojírenství za předcházející roky, kdyby se pokračování centra nezdařilo. Podotýkám, že při soutěži o nová výzkumná centra byl zcela nesystémově srovnán základní a aplikovaný výzkum a jako jedno z hledisek bylo opět použito pro inženýrský výzkum a vývoj zcela nepřijatelné publikační a citační kritérium, čímž se celá situace podobala současnému zmíněnému hodnocení nemocnic. Inženýrské dílo totiž nemůže vznikat na základě postupných, třeba i neúspěšných nebo nezdařených, ale publikovaných a citovaných iterací. Proto celou takto koncipovanou podporu vědy a výzkumu pokládám za poněkud nešťastnou.
MM:
Výzkumné centrum pro strojírenskou výrobní techniku a technologii při FS ČVUT v Praze, jehož brněnské pracoviště vedete, tedy naštěstí zelenou k dalšímu fungování dostalo. V rámci dílčího projektu nazvaného "Automatická manipulace v technologických pracovištích a ve výrobních systémech" by mělo dojít k postupnému řešení sedmnácti výzkumných úkolů. Výsledky kterých z nich, v předchozích šesti letech řešených, jsou již aplikovány v komerčním využití?
Prof. Kolíbal: Chtěl bych upřesnit, že zmíněný projekt "Automatická manipulace v technologických pracovištích a výrobních systémech (robotizace a výrobní logistika)" byl zařazen jako samostatný projekt č. 6 v původním Výzkumném centru v letech 2000 až 2004. Jeho cílem bylo ověřit různé možnosti robotické manipulace a mezioperační dopravy ve výrobních systémech s využitím mechanické adaptivity koncových efektorů pro koncentrické uchopování soustružených polotovarů a obrobků, pro robotickou manipulaci s plochými součástkami při bezpaletovém frézování a ověřit možnosti robotické montáže. V realizovaném modelovém modulárním bezobslužném pracovišti pro výrobu a diskrétní montáž v laboratoři Ústavu výrobních strojů, systémů a robotiky FSI VUT v Brně bylo odzkoušeno koncentrické chapadlo pro rotační součásti, prototyp podtlakového chapadla s návrhem smart-effectoru s proměnlivou konfigurací přísavek, ověřena montáž čepů a montáž desky s více otvory na soubor čepů. Pro mezioperační dopravu byl vyvinut automatický mobilní robot VUTBOT-2 s automatickou navigací ve známém prostředí bez nutnosti jeho vedení po instalované trajektorii. Celý systém byl propojen sítí LAN do centrálního počítače s aplikací prvků simulace výroby. Do praktické sféry směřovaly experimentální studie v oblasti automatické výměny obrobků a nástrojů. Protože při stavbě takového systému nelze pominout oblast jakosti výroby, rizik a bezpečnosti práce, bylo tím determinováno zaměření brněnského pracoviště na tři úkoly Výzkumného centra pro strojírenskou výrobní techniku a technologii v letech 2005 až 2009, kterými jsou rychlá automatická manipulace, procesní a inprocesní kontrola a analýza rizik, bezpečnosti a predikce poruch výrobních strojů a průmyslových robotů.
V rámci projektů Centrope a Interreg IIIA, podporovaných Evropskou komisí, bylo na našem pracovišti konstituováno poradenské a vzdělávací centrum ve jmenovaných oblastech.
MM:
Všeobecně mezi univerzitami, a nemusí to být jen po roce 1989, panuje určitá rivalita, kdy výsledky jednotlivých kateder, dnes ústavů, staví tu kterou fakultu na určité místo v pomyslném hodnocení její úspěšnosti. Ta se pak promítá do zájmu nových studentů o studium a do spolupráce výrobních podniků a výzkumných organizací na řešení konkrétních úkolů. Vaše strojní fakulta se poslední dobu "usadila" na přední příčce. Čemu toto kladné hodnocení přisuzujete?
Prof. Kolíbal: To, že naše Fakulta strojního inženýrství VUT v Brně patří mezi přední vysokoškolské instituce, pokládám spíše za zákonitost než za něco mimořádného. Vysoké učení technické v Brně a jeho Fakulta strojního inženýrství je totiž po ČVUT v Praze druhým nejstarším technickým vysokoškolským učilištěm v historických zemích Koruny české a nejstarší univerzitou na Moravě a taková více než stoletá tradice, při dnešní inflaci a instalaci univerzit a rektorátů do každého bývalého okresního města, již něco znamená. Její činnost byla vždy úzce spojena s aplikací vědeckých a výzkumných poznatků do zázemí brněnské a moravské průmyslové aglomerace, a pokud mohu mluvit za náš obor Stavba výrobních strojů a zařízení, tak byla věda našim studentům vždy prezentována nikoliv samoúčelně, ale jako nezbytný a účelný prostředek k rozvoji invence a praktické inženýrské činnosti. Podíváme-li se například na pilíře vysokoškolské výuky tohoto oboru, kterými jsou zejména výrobní - převážně obráběcí a tvářecí
stroje (konstrukce, výpočty včetně počítačových programů - např. ANSYS, technologičnost jejich výroby a technologie, pro kterou jsou určeny, nástrojové systémy); elektrotechnika a mikroelektronika; pohony a servopohony (elektrické, hydraulické, pneumatické, kombinované), včetně odměřovacích systémů; automatizace, číslicové řízení NC, DNC, CNC; systémy CAD, CAM, CAQ, CAPP, CAE, CIM, parametrické systémy modelování (např. Pro-Engineer, I-DEAS), simulace výrobních procesů; výpočetní technika a informační technologie; stavba, modelování, provoz a diagnostika, predikce poruch a analýza rizik výrobních systémů, metodika řízení projektů, postprodukční etapa výrobních strojů (retrofitting); pak nelze nevidět, že se v daném případě jedná o obrovský soubor nesmírně zajímavých informací, při jejichž zvládnutí nemůže mít náš absolvent potíže s uplatněním na trhu práce a při podnikání. Proto i když řada podniků ztratila dnes svůj původní význam, nacházíme další oblasti, ve kterých můžeme znalosti našich pedagogů, doktorandů i studentů uplatnit. Konkurence okresních univerzit se neobáváme. Potřebu strojních inženýrů v naší republice totiž bez problémů plně zastanou v Čechách strojní fakulty ČVUT v Praze, ZČU v Plzni a TU v Liberci, na Moravě a ve Slezsku pak VUT v Brně a TU-VŠB v Ostravě. Se všemi těmito institucemi máme širokou a přátelskou spolupráci, stejně tak jako například s TU Chemnitz, TU Wien, PI Wroclaw, STU Bratislava, TU Košice a s dalšími zahraničními partnery.
MM:
Svoji profesní dráhu jste zasvětil především průmyslovým robotům a manipulátorům. Jak se díváte na současný fakt, že tuzemský trh je odkázán na dodávky robotizovaných pracovišť pouze od zahraničních výrobců? Jsou zde případné kapacity pro úspěšnou tuzemskou výrobu?
Prof. Kolíbal: Moje profesní dráha nejsou jen průmyslové roboty a manipulátory. V době, kdy mi byly po maturitě v r. 1959 zakázány všechny vysoké školy a byl jsem nasazen jako pomocný dělník do kalírny ZKL Brno-Líšeň, jsem pokukoval po zajímavém provozu v tamější strojírně a zejména v obrobně motorových a převodových skříní traktorů Zetor. Byl jsem přímo fascinován automatickými obráběcími linkami ČZM Strakonice a Olivetti. Od té doby mi atmosféra v obráběcí dílně, montáži a strojírně voní asi tak jako třeba ženám kadeřnictví a parfumerie. A to, že jsem byl během dvouleté vojenské prezenční služby připuštěn (možná omylem) k obsluze tehdy nového československého analogového počítače, nepokládám vůbec za ztrátu času. Díky následnému doporučení k vysokoškolskému studiu ze strany armády a od roku 1963 studiu na Strojní fakultě VUT v Brně, kde byla o dva roky později prof. Ondrou zřízena katedra obráběcích a tvářecích strojů, jsem se mohl plně věnovat rozvíjejícímu se oboru číslicově řízených obráběcích strojů a později jejich nezbytným automatickým manipulačním doplňkům - průmyslovým robotům.
Problematika robotů a robotiky je v našich podmínkách zvláštním fenoménem. Je totiž pozoruhodné, že na rozdíl od kybernetiky, která byla komunistickým režimem dlouho považována za buržoazní a nežádoucí pavědu, byl v bývalém Československu rozvoj, zejména průmyslových, robotů oficiálně podporován poměrně brzy po jejich nasazení v ostatním světě. Uvážíme-li, že průmyslový robot firmy American Machinery and Foundry pod názvem Versatran 500, který jako první zařízení tohoto druhu zastával funkci člověka u výrobního stroje, aniž by měl jeho podobu, byl v USA aplikován u tvářecích strojů v roce 1961 a že vynikající americký průmyslový robot Unimate, vyvinutý rovněž v této době, doznal svého významného uplatnění až po 10 letech, tedy počátkem 70. let 20. století, potom rozvoj československé robotiky, obrovský zájem techniků a podniků o tuto problematiku, který počal cca v druhé polovině 70. let, byl podchycen zavčas. A nebyl to jenom státem podporovaný výzkum a vývoj průmyslových robotů, soustředěný do VUKOV Prešov, kde se vyráběly průmyslové roboty PR-4P, PR-16P, PR-32E, M-63, APR-20, APR-40. Iniciativy se chopilo i nemálo významných podniků, jako ČZM Strakonice se svými roboty PROB-10, PROB-20, PROB-05, na jejichž vývoji se spolu s hlavním projektantem Ing. Bohumilem Vrhelem významně podílel i absolvent našeho ústavu, tehdy katedry výrobních strojů a průmyslových robotů, Ing. Vápeník. K dalším podnikům patřily ZŤS Detva s pracovištěm AZS 7-RL, ZŤS Martin s robotem OJ-10, ale i výzkumné ústavy, jako VÚES Brno s robotem PRAM-02, URSST Piešťany s robotem Robomatic-01. Náš vůbec první průmyslový robot QJN-020 byl v té době vyvinut ve spolupráci VUSTE Praha a VÚTS Brno. Tato snaha však všeobecně trpěla zejména nedostatkem zahraničních automatizačních prvků, řídicích systémů a moderních servopohonů. Příkladem může být uspořádání pohonů robotu PR-32E, kdy poměrně dlouhé servomotory Mezomatic pro pohon orientačních ústrojí musely být aplikovány ve svislé poloze se šnekovými převodovkami, na rozdíl od podobného švédského robotu ASEA-63. Řídicí systémy RS-3, RS-4 jinak mechanicky zdařilých robotů APR-20 a APR-40 se ukázaly jako nepříliš zdařilé a v naší laboratoři se nám je v poslední době podařilo nahradit PC řízením při ponechání výkonové části systémů.
Po restrukturalizaci a podle mého názoru nepříliš šťastné privatizaci našeho průmyslu, a to zejména strojírenského, zákonitě došlo k poklesu zájmu o jakoukoliv jeho mechanizaci, automatizaci, tím spíše robotizaci. I hotová a funkční robotizovaná pracoviště byla likvidována. To, že díky tomu máme v naší laboratoři dodnes funkční robotická pracoviště s roboty APR-20, APR-40, Robomatic-01, PROB-20, PR-16P, s příslušnými periferiemi a námi vyvinutými roboty PRKM-20 pro papírenský průmysl, výrobu soudečkových ložisek, barev, stavebních a keramických hmot, je jen zanedbatelnou náhražkou toho, že namísto rozvíjejících se průmyslových robotů nastoupily postupně do praxe levné pomocné pracovní síly se všemi nedostatky v oblasti využití pracovní doby, přesnosti a kvality práce a sociálních potřeb. Mezitím zahraniční výrobci robotů - z evropských to jsou především Reis, Kuka, ABB, z japonských Fanuc, z amerických Panasonic, Unimate a další -, dosáhli takových výsledků, že ovládli i náš trh, a nedomnívám se, že v dohledné budoucnosti jsou u nás kapacity a potřeby pro úspěšnou tuzemskou výrobu průmyslových robotů. V našem zmíněném experimentálním robotizovaném pracovišti na FSI VUT v Brně dosahuje například průmyslový robot ABB IRB 4400/60 opakované manipulační přesnosti 0,01 mm, takže odpadá nutnost aplikace různých kompenzátorů a montážních přípravků.
Jinou otázkou jsou ovšem dodávky robotizovaných pracovišť. Je pochopitelně výhodné nechat si robotizované pracoviště kompletně dodat od výrobce robotů, pokud takové dodávky garantuje. Takovou aplikací bylo samozřejmě například plošné nasazení průmyslových robotů Kuka do automobilových závodů Škoda Auto v Mladé Boleslavi. Menším uživatelům by se však mohl vyplatit nákup jednotlivých, odborně vybraných robotů od renomovaných firem a robotizované pracoviště včetně periferií a včetně výstupních hlavic - chapadel si nechat vyprojektovat od tuzemského dodavatele. A nemusí se vždy jednat o čistě robotizované pracoviště, mnohdy může být účelnější nasazení vhodné automatické manipulace. Mimo jiné i tímto směrem je také zaměřeno naše brněnské pracoviště Výzkumného centra pro strojírenskou techniku a technologii ČVUT v Praze na FSI VUT v Brně.
MM:
Obrovský boom zavádění robotů do velkosériové výroby bylo možné spatřovat v polovině devadesátých let především v automobilovém a elektrotechnické průmyslu. Následný pokles jejich aplikací se díky vývoji nových robotizovaných výrobních a manipulačních systémů německé a japonské provenience podařilo na prahu 21. století zvrátit. Je ve výrobní sféře i nadále široká platforma pro vývoj nových typů těchto zařízení? Jakým směrem se bude trend v jejich konstrukci ubírat?
Prof. Kolíbal: Pokud se týká nasazení průmyslových robotů u výrobních strojů, je jejich tradiční oblastí oblast malo- a středněsériové výroby, a to zejména jako automatický manipulační prvek k jinak plně automatizované, číslicově řízené technice (obráběcích strojů a center). Velkosériová a hromadná výroba byla v této oblasti vždy vyhrazena spíše jednoúčelovým manipulátorům a operátorům. Automobilový průmysl si však nasazení průmyslových robotů přímo vynutil, a to zejména v oblasti bodového svařování, lakování, ale i při manipulaci s karoseriemi, při montáži dílů i celých skupin. Průmyslové roboty jsou zde dnes v podstatě nenahraditelné, zejména co do opakované přesnosti a zajištění kvality. V tomto smyslu jsou průmyslové roboty podrobeny stálému zlepšování, především z hlediska únosnosti, rychlosti a přesnosti manipulace a dalších technických parametrů. Pokud se týká vývoje nových typů těchto zařízení, byla zejména otázka kinematické struktury jejich polohovacího ústrojí (základního kinematického řetězce) podrobena na našem pracovišti důkladné a detailní analýze, jejímž výsledkem je stanovení jejich celkem 47 možných konstrukčně odlišných uspořádání, z nichž v současné době je v praxi využíváno třináct. Jde například nejen o námi již v roce 1984 předpověděnou možnou metamorfózu uspořádání sférického typu Unimate do cylindrického typu Scara, ale i o závěsné typy Kuka KR-105 wall mounted či Kawasaki-Unimate hanging type. Rovněž zapomenutý typ průmyslového robotu UM-160 VUKOV Prešov a ENIMS-Moskva, později sdružení ROBOT, se v poslední době objevil v japonské aplikaci GE-ROBO. Dvě zajímavé aplikace dosud nevyužívaných uspořádání jsme navrhli pro využití u obráběcích center s paralelní kinematikou, a to s ohledem na snadné uvolnění vstupu do pracovního prostoru takového stroje. Co se týká samotných průmyslových robotů s paralelní či hybridní kinematikou (italský Tricept aj.), bude jejich hromadnějšímu využití asi dlouho bránit nutnost nasazení velmi výkonných řídicích systémů.
Trend v konstrukci se bude ubírat především k vývoji adaptivních a senzorických smart-koncových efektorů s využitím umělé inteligence, a to k dosažení adaptivity a kognitivity jejich nositelů, tj. samotných průmyslových robotů. I na tuto oblast je činnost Ústavu výrobních strojů, systémů a robotiky i našeho brněnského pracoviště Výzkumného centra pro strojírenskou techniku a technologii ČVUT v Praze na FSI VUT v Brně zaměřena.
MM:
Děkuji vám za rozhovor a ve výzkumné činnosti přeji vám i vašim kolegům dosažení dalších pozitivních výsledků, následně využitelných v praxi.Roman Dvořák
Brněnské pracoviště Výzkumného centra spolupracuje s průmyslovou praxí především v oblastech posuzování rizika, aplikace metod systémové a systematické analýzy rizik a nebezpečí, dokumentace managementu rizik, posuzování shody výrobku, tvorby návodů k výrobku a automatické manipulace.
www.mmspektrum.com
060319
VUT v Brně, Fakulta strojního inženýrství
//www.uvssr.fme.vutbr.cz/