Vzhledem k tomu, že se pomalu blíží další velká vlna přezkušování revizních techniků po platnosti zákona 124/2000 Sb., domníváme se, že je nutné oživit a připomenout zkušenosti z roku 2005, kdy toto přezkoušení kulminovalo. Rok 2005 byl naplněn školeními a přezkušováním revizních techniků, vyplňováním testů sestavených místy z nesrozumitelných otázek nic neříkajících o kvalitě revizního technika, ale vypovídajících spíše o kvalitě jeho paměti. Znovu se potvrdilo, že paměťové přezkoušení ze znalostí částí norem, někdy zcela vytržených ze souvislostí, není to „pravé ořechové“.
Smyslem tohoto příspěvku však není hodnotit způsob písemného přezkušování revizních techniků prováděného na základě ukončení platnosti osvědčení revizního technika dle zákona 124/2000 Sb., i když vlastně zákon o žádném přezkušování nemluví. Zákon sám o sobě je nedodělkem našich zákonodárců, jako ostatně řada zákonů a nařízení vydávaných v poslední době. V současnosti je například středem zájmu elektrotechnické veřejnosti problematika vyhrazených technických zařízení a kvalifikace elektrotechniků pro kontroly a revize elektrických spotřebičů a nářadí. Že kvalifikaci v oboru měla řešit příslušná vládní nařízení, to nikoho ze zákonodárců příliš nevzrušovalo. Berme tedy jako fakt, že přezkoušení se dělo podle zákona – i když špatného, přesto platného. Nutno také konstatovat, že i přes různé katastrofické scénáře a „zaručené informace“ se inspektoři ITI při přezkušování postavili k této problematice až na výjimky velmi korektně. O to více byl autor překvapen u ústních zkoušek.
K čemu další školení?
K názvu příspěvku „Přezkoušení skončilo, zapomeňte!“ autora inspiroval název známého filmu „Vyšetřování skončilo, zapomeňte“. K názvu ho však přivedlo i něco úplně jiného. Autor tohoto textu se zúčastňoval jako lektor doškolování revizních techniků při posledním přezkoušení v roce 1983, měl a má možnost školit revizní techniky v současnosti pro různé vzdělávací agentury, v neposlední řadě pak jeho firma zajišťuje a provádí školení a následné přezkoušení i na Kladně. Těchto školení se zúčastnilo několik stovek revizních techniků, z nichž většina si pochvalovala způsob získávání informací, oceňovali pojmy, jako je celoživotní vzdělávání a podobně. Autor se kromě praktické odborné činnosti v oboru revizní činnosti celý svůj odborný život zabývá vzděláváním elektrotechniků, má vzdělávací zařízení akreditované MŠMT, léta přednáší a publikuje na různých aktivech a seminářích v České i Slovenské republice, externě přednáší i na vysoké škole.
Proto také jeho firma zorganizovala na konci pololetí roku 2005 samostatný seminář (první ze série Kladenských elektrických dnů) týkající se vnějších vlivů, které se prakticky během zkoušek ITI vůbec neobjevily, ale které jsou dle mínění autora jedním z nejdůležitějších podkladů pro objektivní práci revizního technika. I když byl seminář v té době pořádán přímo na žádost některých vyškolených, účast byla velmi žalostná, především pak z řad absolventů našich školení revizních techniků. Úspěšnost těchto seminářů záleží na mnoha okolnostech, především záleží na přitažlivém odborném programu, osobě lektora i na místních podmínkách. Autor si tedy musel lámat hlavu, zda neporušil některé nepsané pravidlo této činnosti. Z tohoto důvodu oslovil několik účastníků svých kurzů, kteří úspěšně absolvovali přezkoušení inspektory ITI. A jejich odpovědi byly inspirací pro název příspěvku. Na dotaz, proč se nezúčastnil tohoto semináře, když nejvíce svých dotazů směroval právě na vnější vlivy, se autorovi dostalo této opakované odpovědi: „Proč bych chodil na nějaké další školení, když už mám nové osvědčení doma?!“
Možná zde je ta „prapříčina“, onen nezájem, proč se nedokáží elektrikáři sjednotit tak, aby mohli působit na státní správu a mluvit jednotným a silným hlasem, který nelze jen tak přehlédnout – což státní správě vyhovuje. Autorovi je velmi líto, že ještě řada jeho kolegů nepochopila, že pravidelná a hlavně kvalitní školení nejsou pouhou „buzerací“ a zdrojem zisku pro pořádající agentury, ale že jim tato školení mohou pomoci právě při jejich práci a získané informace mohou snížit rizika zanedbání povinností při provádění jejich práce – revizích elektrických zařízení.
Autor měl možnost zúčastnit se všech ústních zkoušek v závěru svých školení revizních techniků a na základě toho si dovoluje učinit několik postřehů a závěrů o stavu, kvalitě i kvalifikaci našich kolegů v branži – revizních techniků. Netroufá si posoudit, zda tyto postřehy jsou jen dílem náhody, nebo je možné je zobecnit na velkou část revizních techniků. Léta praxe však autora nutí myslet na tu horší variantu. Také si nemyslí, že jeho postřehy jsou ty jediné správné (na to máme vládu, parlament i senát). Jen se pokouší díky své více než třicetileté praxi o jakousi „cestu do hlubin revizákovy duše“. Protože nás očekávají další a další prověrky našich vědomostí (a stát je jako bezedná díra na peníze), předkládá autor tyto postřehy k zamyšlení.
1. „Papírové“ revize
Jedním z požadavků inspektorů ITI bylo, aby si revizní technik k ústní zkoušce přinesl několik revizních zpráv v rozsahu svého požadovaného osvědčení, nad nimiž se bude vést odborná diskuse.Člověk by tedy předpokládal, že už v zájmu revizního technika samého je, že předkládaná revizní zpráva bude z jeho strany stoprocentně obhajitelná, protože se jedná o zprávu o co nejobjektivnějším stavu zařízení provozovatele.
A jaká je skutečnost?
V některých případech máte dojem, že revizní technik přinesl úplně jinou revizní zprávu od úplně jiného revizního technika, než je on sám. I při respektování určité trémy před zkušebním orgánem je s podivem, jak někteří kolegové nedokážou najít ve „své“ revizní zprávě rozsah revize, popis zařízení, naměřené hodnoty a hlavně jejich vyhodnocení, zhodnocení a závěr – základní informace pro provozovatele elektrického zařízení.
Jak potom má revizní technik dát provozovateli (jako jedinému příjemci informací o stavu jeho zařízení) dostatečně objektivní zprávu o jemu svěřeném elektrickém zařízení, když nedokáže dostatečně obhájit ani vlastní práci, pokud tedy jde o „skutečně jeho vlastní práci“ odpovídající reálnému stavu a nikoli „stavu viděnému od psacího stolu“.
Možná za to může bohužel velmi rozšířená a obvyklá praxe. Provozovatel chce za své peníze „papír“, kde je napsáno, že je všechno v pořádku. Pokud tomu tak není, následuje trest – nezaplatím! Jen není moc pochopitelné, kolik našich kolegů se k takové praxi propůjčí a propůjčuje. Nejčastější důvod, který slyšíme, je: „Nechceme přijít o práci“. Jenže ten samý provozovatel, který vás nutí k vydání „papíru“ při sporu, bude prohlašovat, že jste ho dostatečně objektivně neinformovali a že tedy je vina na vás a on sám je čistý jako lilie. A vy jeho problémy kryjete, vydáváte ten „papír“, jen abyste nepřišli o práci? Je čím dál víc dražších a chytřejších právníků, kteří jsou ochotni vás učinit zodpovědnými i za věci, které jste třeba ani neudělali! A ti z vás, kteří si myslí, že přeháníme, si přečtěte třeba nový zákon o inspekci práce platný od 1. 7. 2005, zejména pak část „Přestupky a delikty“ a jejich ocenění státem, o trestním zákonu nemluvě!
2. Výroba a revize rozváděčů
Dalším problematickým místem je výroba a revize rozváděčů. Že existují normy řady ČSNEN 60439, nezůstalo utajeno většině revizních techniků. Že tedy musí rozváděč splňovat určitá pravidla, je snad každému zřejmé. Jenže nastává problém právě při výrobě rozváděče samého. Je stále rozšířený zvyk nakoupit schválené součástky (jističe, chrániče...), nastrkat je do schválené skříně a tento výrobek vydávat za rozváděč dle ČSNEN 60439. Tato praxe je velmi rozšířená především mezi malými montážními firmami. Nejčastější důvod slyšíme: „Proč nechávat vydělat oficiálního výrobce (stále se jedná o volnou živnost), když to samé umíme sami.“ Ale pro jistotu takto vyrobený rozváděč neopatří štítkem, aby to měl „revizní technik lehčí“. Nikdo zde nechce zpochybňovat umění vyrobit rozváděč. V oficiálních firmách to dělají převážně pracovníci, kteří ví o „elektrice“ jen to, že „jezdí v Praze po kolejích za 26 korun“, takže i elév elektrotechnik má dostatečnou kvalifikaci.
Podívejme se ale na to z pohledu revizního technika. Rozváděč je výrobek podléhající mimo jiné příslušným vládním nařízením a normám. Revizní technik může porovnat jednotlivá jištění a osazení prvky podle předložené dokumentace. Co ale nemůže udělat, je provedení zkoušek ve smyslu ČSNEN 60439. Opak je však pravdou, čest výjimkám. Revizní technik „zkoukne“ rozváděč, vývody a jištění popíše v lepším případě v revizní zprávě a s konstatováním „Schopno bezpečného provozu“ revizi podepíše. Má k tomu mnoho různých důvodů, jedním může být i ona „ztráta práce“, jak již bylo uvedeno výše.
A na námitky kolegů, že se to dělá dávno a stále, lze také odpovědět: „Auto se také dá postavit jen z nových náhradních dílů, ale zkuste s ním vyrazit na silnici.“
Ale aby autor pouze nekritizoval, někteří kolegové již v revizi konstatují, že „rozváděč nemá štítek s údaji výrobce“. Bohužel však také někteří tento problém řeší tím, že takový „rozváděč“ opatří štítkem, nejlépe se svým obchodním jménem a vyřeší tak problém dodavatele montážních prací. V případě průšvihu v tomto rozváděči pak bude šetřen on, on je údajný výrobce „rozváděče“ a montážník, který rozváděč „zbouchal“, se může klidně smát.A při revizi je jméno dodavatele montáže již dobře utajeno, revizní technik si tak pochybnou vlastní iniciativou porušil „klidné spaní“.
Autor ví, že náprava tohoto nešvaru je běh na dlouhé tratě. Revizní technik není ve většině případů schopen garantovat příslušné zkoušky, ale může uvést, že chybí štítek s údaji výrobce dle ČSNEN 60439. Jak má revizní technik poznat, že rozváděč nemá typovou zkoušku nebo že označení CE (kusová zkouška) není podvrh? A zrovna tak není od věci, když do revizní zprávy uvede údaje o dodavateli montážních prací včetně spojení a IČ – nakonec tento požadavek zazněl ze strany inspektorů ITI mnohokrát. Slušná firma plnící si své povinnosti dle vyhl. 20/79 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), dodávající tedy i správné „rozváděče“, se přece nemusí za nic stydět, nakonec je to reklama na kvalitní práci, může to však postihnout různé „meloucháře“ žijící z podstaty a vědomostí let minulých a firmy, jejichž jediným krédem je „Zkasírovat a zmizet“ a kterým anonymita maximálně vyhovuje.Každý z nás se setkal a setkává s tím, že zákazník si nás najde ve Zlatých stránkách, chce na nás „revizi = papír“ s tím, že to nemusíte ani kontrolovat, protože to dělal „odborník“, ale on potřebuje pro kolaudaci (rozvodné závody) ten „papír“.
A v případě, kdy ze závažných důvodů skutečně musíte odmítnout, dívají se na vás jako na ničitele jejich štěstí a podle českých zvyků si to nenechají pro sebe a pošlou to dál mezi vaše potencionální zákazníky.
A také se rozmáhá další nešvar – elektrickou instalaci dodávají i firmy, které vůbec nepodnikají v oboru elektro, například „Nákup-prodej“ nebo „Zahradnické služby a výstavba jezírek“. A také se autorovi občas ozývají podnikatelé, že by potřebovali udělat elektrikáře ze „šikovného zámečníka“ a co musí udělat, aby tento pracovník mohl také provádět revize.
3. Soubor norem
Skoro po 12 letech ještě někteří kolegové nechápou, že normy řady ČSN 332000 tvoří „soubor“ – jinými slovy nelze najít všechno v jedné normě, ale v celém souboru. Nejvíce to je markantní v normách části 7, kde jsou uváděny pouze změny, odchylky či zpřísňující požadavky na to které jednoúčelové zařízení, tudíž tam nejsou ty partie norem, které platí obecně pro elektrickou instalaci budov (základní požadavky). A to nemluvíme vůbec o tom, že přes veškerou publikaci mnoho našich kolegů neví, které normy zrovna platí, o právních předpisech ani nemluvě. Jen pro informaci – od roku 2007 platí další vydání normy na ochranu před úrazem elektrickým proudem (ČSN 332000-4-41 ed.2), které zásadně mění chápání systému těchto ochran, v souladu s evropskou normou ČSNEN 61140 ed. 2.
4. Problematika vnějších vlivů
Problematika vnějších vlivů (lidově prostředí pro elektrická zařízení), jejich určování a používání v praxi revizního technika je dle autora dominantní. V podstatě nelze provést revizi tam, kde prostředí a vnější vlivy nejsou stanoveny, tedy odpovídající skutečnému prostředí v daném prostoru, protože i zde se setkáváme s požadavkem pouze na „papír“, jak již bylo uvedeno několikrát výše. Problematika vnějších vlivů na přezkoušeni revizních techniků orgány ITI v roce 2005 vůbec nebyla nastolena, ani jedna ze zveřejněných otázek se jich netýkala. V souvislosti se zaváděnými novými normami EU, změnami hořlavostí stavebních hmot na reakci na oheň a dalšími právními předpisy se určování vnějších vlivů v praxi revizního technika dostane ještě více do popředí.
Určování vnějších vlivů se provádí dle ČSN 33 2000-3, respektive prostředí dle dříve platné ČSN 33 0300. S příchodem souboru norem ČSN 33 2000 došlo i ke změnám v oblasti prostředí pro elektrická zařízení. Doposud platila ČSN 33 0300, která na svou dobu docela vystihovala různá prostředí a jejich rozsah na provoz el. zařízení. V podstatě poprvé (vzpomeňme ČSN 34 0070) určovala zásady, jak toto prostředí určovat, způsob vystavení protokolu a v neposlední řadě i doporučení minimálních rozsahů těchto prostředí. Byla proti předchozím normám zcela určitě pokrokem, vnesla do této problematiky určitý řád, zejména v záznamech o určení prostředí. Vzhledem k tomu, že se jednalo o normu závaznou, byla zde možnost určitým způsobem tlačit na provozovatele elektrického zařízení, v té době ještě „socialistických podniků“, aby zavedli i určitý řád do provozování svého el. zařízení, samozřejmě pod dohledem všeobjímající „strany a vlády“. Autor tohoto příspěvku se zúčastnil mnoha jednání v komisích na určování prostředí nejen v jeho „rodném podniku Poldi SONP Kladno“, ale i mimo tento region prakticky po celé republice.
Po letech praxe se autor domnívá, i přes příjemnou jednoduchost původní předlohy normy na prostředí ČSN 33 0300, že tato prostředí dostatečně necharakterizuje zejména proto, že je popisuje jako celek – vždy s několika vlivy ve smyslu dnešní normy. Rozdělení na obyčejné, aktivní a pasivní prostředí obsahující pouze několik typů bylo samozřejmě velmi příjemné. Pro projektanta, uživatele i revizního technika. Pokud se prostředí určovalo zodpovědně s respektováním minimálních rozsahů v konkrétních prostorách, dalo se docela přesně popsat prostředí v tom kterém prostoru. A jednoduchý trojúhelník se třemi čísly („bez desetinných teček“) v příslušném výkresu technické dokumentace ulehčoval práci zejména projektantům a revizním technikům.
První předpis o novém prostředí – vnějších vlivech – se objevil v roce 1994, v začátcích zavádění IEC 364 do naší normalizace. Jmenoval se ČSN 33 2000-3 (IEC 364-3) a týkal se základních charakteristik. Část týkající se vnějších vlivů však začala platit až v roce 1997, v okamžiku, kdy začala platit ČSN 33 2000-5-51 – Všeobecné předpisy –, která v podstatě nahradila dříve platnou ČSN 33 2310 – El. zařízení v různých prostředích.
Již nejsou aktivní a pasivní prostředí, ale existuje najednou obrovský soubor třímístných značek, z nichž dvě první jsou písmena a poslední pak číslice. Ne že by to český elektrikář nečekal – tento přehled byl uveřejněn v příloze ČSN 33 0300, ale byl to stejně šok pro velkou část elektrotechnické veřejnosti. Přitom v podstatě nejde o tak zásadní změnu. Dříve se prostředí označovalo třímístným kódem (dle čísel článků ČSN 33 0300), nyní je vnější vliv označován také třímístným kódem, jen jejich význam je jiný. Nutno si uvědomit pouze to, že dřívější označení popisuje to které prostředí jako celek (i když s jedním dominujícím vlivem), kdežto nové označení je exaktnější – každý kód označuje právě jen jeden druh vlivu včetně jeho velikosti a rozsahu (třídy).
A ještě jedna připomínka závěrem. Označování vnějších vlivů na výkresech je zcela v kompetenci projektanta. Takže jak je na výkresech označí, je v podstatě jeho věc, třeba zase pomocí trojúhelníčku s třímístným kódem, musí to však být označení jednoznačné, jasné, přehledné a nesmí dovolovat dvojí výklad.
Příčiny těchto problémů byly již naznačeny v úvodní části. Určování vnějších vlivů v projektech je obecně projektanty velmi podceňováno. Za to však nemůže nový předpis, jak „někdy slyšíme projektanta naříkat“, protože ti z nich, kteří nejvíce naříkají, totéž dělali i dříve (v době platnosti ČSN 33 0300 i dalších ČSN), v dobách, kdy pomyslet na soubor IEC 364 v české normalizaci bylo považováno málem za stejný prohřešek jako poslouchat „štvavý vysílač Svobodná Evropa“.
Ono nakonec prostředí či vnější vlivy v občanské výstavbě rodinných domů a panelových „králíkáren“ nehrály zas tak zásadní roli. (Tím ovšem neříkáme, že jsou zbytečné!)
Nejproblematičtější místo v panelovém bytu nebo rodinném domě bývá koupelna a někdy kuchyně, ostatní prostory většinou nezavdávaly příčinu ke zvýšení ostražitosti. To už ale v současnosti zdaleka není pravda! V prvé řadě je to nezávaznost všech norem a z toho vyplývající až hrubé podcenění některých předpisů a ustanovení, v neposlední řadě i prostředí.
V koupelnách se již běžně objevují vířivé vany, masážní sprchy, ozvučení a podobné vybavení nabité elektrickými zařízeními. I když montáž sama je ošetřena například v tomto případě částí ČSN 33 2000-7-701, začíná i prostředí hrát svou roli. A co teprve okolí „domečků chudých milionářů“! Zde vidíme bazén s olympijskými rozměry a s vlnami Karibiku, zde zase jízdárnu pro 15 koní s koňskou sprchou a sušením sedel, zde zas podzemní osvětlení pařezů v několikahektarovém soukromém lese se světelnou fontánou na jezírku a osvětlením přístupových cest. A tak bychom mohli pokračovat. A už jen velmi nezodpovědný jedinec se nezajímá o to, jaké v uvedených prostorách bude prostředí. A to nemluvíme o stále rostoucí průmyslové výrobě a nových technologiích, kde podcenění či vypuštění objektivního posouzení vnějších vlivů a jejich dopad na bezpečnost zařízení si již zahrává s příslušnými paragrafy trestního zákona. I poslední edice normy ČSN 332000-6 ed. 2 přímo vybízí ke kontrole VŠECH požadavků části 7 souboru, to znamená i požadavků na bezpečnost el. zařízení z pohledu vnějších vlivů. Projektování je volná živnost, sice vázaná na ona „kulatá razítka autorizovaného inženýra či technika“, která jako jedinou správnou kvalifikaci požadují úředníci stavebních odborů, ale v podstatě záleží jen na poctivosti projektanta, zda prostředí určí nebo neurčí ve shodě s realitou. A stavební úřady tomu ještě v podstatě pomáhají.
„Hitem“ některých investorů posledních let v rámci všemožných úspor „nedůležitých“ nákladů, jako je například prováděcí projekt, je tzv. dokumentace ke stavebnímu povolení. Velmi zvláštní dokumentace! Stavebnímu úřadu postačuje k vydání stavebního povolení, ale montovat se podle ní vůbec nedá, což potvrdí každý zkušený montér. A že se podle této „dokumentace“ nedá provést objektivní revize, potvrdí každý revizní technik. A když revizní technik „odvážně“ žádá dokumentaci (projekt) skutečného provedení, tak se většinou setkává s nechápavými (v lepším případě) pohledy zadavatele revize. Přitom nový stavební zákon zcela jasně stanovuje, jaké jsou povinnosti projektanta, a vyhláška 499/2006 Sb. rovněž tak říká, jak má ona dokumentace v praxi vlastně vypadat.
A že prostředí (vnější vlivy) mají podstatný vliv na bezpečnost zařízení nejen v prostorách s nebezpečím výbuchu a v průmyslu, ale i v prostorách tak obyčejných, jako je občanská výstavba a stavby podnikatelské sféry, je zcela zřejmé již dlouho, a autor spolu s ostatními kolegy na to již léta upozorňuje.
Revizní technik musí vlastně suplovat práci projektanta, který má přiřazení provedení el. zařízení k vnějším vlivům v popisu práce a který by měl za tento projekt odpovídat daleko více, než je v „kraji“ zvykem. A to nemluvíme o tom, že instalace se dělá podle citu, a v lepším případě přijde projektant „zakreslit“ skutečný stav, a to říkáme „v lepším případě“.
Důležitý mezičlánek, vlastně nejdůležitější, je montér provádějící montáž podle projektu provedeného dle zásad výše uvedených. Ten vnější vlivy vlastně moc nepotřebuje, jako zaměstnanec má nadřízeného, který mu zadá práci i materiál. Živnostník to má těžší, protože většinou sám sebe řídí a nadávat za chyby montáže může také jen většinou sám sobě. A když neví a projekt mu to nepoví, tak má možnost zavolat někoho, kdo je v těchto věcech více znalý než on sám. Autor tohoto příspěvku může potvrdit, že dotazy tohoto druhu mu zabírají někdy velkou část jeho pracovní doby.
I přes potíže výše uvedené je dílo jednou hotovo a přichází ten třetí vzadu – revizní technik. A ten bývá většinou „za největšího blbce“ v Čechách a přilehlých územích. Má, tedy když vůbec má, projekt ke stavebnímu povolení vypracovaný zahradním architektem, který ví, že „elektrika jezdí v Praze po kolejích a stojí 26 korun“, orazítkovaný akreditovaným technikem staveb, který na místě stavby vůbec nebyl, s poznámkami slušného montéra, v lepším případě, kde co asi leží. Běžným prvním pohledem zjistí, že stavební půdorys je zcela jiný, než má v ruce, někdy zjistí, že onen „projekt“ se týká stavby ve vedlejší vesnici atd. Druhým pohledem také zjistí, že zásuvky v kuchyni a koupelně nejsou zapojeny, protože obkladači měli dovolenou a v rozváděči domu není napětí, protože stavba trafostanice VN/NN je teprve ve výstavbě. A zítra se dům kolauduje!
Aby mohl revizní technik objektivně posoudit provedení el. instalace, musí mít především projekt skutečného provedení, určené vnější vlivy a pro měření rozvod pod napětím. Málokdy to má všechno najednou!
Závěrem je třeba zmínit se o stále narůstající praxi, kdy převážně bezpečnostní a požární technici nutí firmy určit v provozech bez nebezpečí výbuchu (zde to řeší vládní nařízení 406/2004 Sb.) prostředí podle nových předpisů (tedy ČSN 33 2000-3), i když poslední rekonstrukce byla provedena ještě za „vlády jedné strany a lidu“. Nejenže to je v rozporu s řadou předpisů (např. ČSN 33 2000-1), ale při důsledném aplikování nových předpisů a vnějších vlivů na zařízení provedené podle předpisů platných v době svého vzniku bychom museli zastavit prakticky všechna zařízení v zemi.
Ing. Miloslav Valena
Unie elektrotechniků České republiky
Použitá literatura
Soubor ČSN 332000
ČSN 332000-6-61
ČSN 332000-6
ČSN 331500 v platném znění
Stavební zákon v platném znění
Vyhláška 499/2006 Sb.
Příspěvky autora 2000–2008 – autorský výběr
