Jde o schopnost souboru znaků výrobku, systému nebo procesu plnit požadavky zákazníka a jiných zainteresovaných stran.
V praxi se však lze setkat i s jinými definicemi vystihujícími pojem "jakost", jako např.:
Jakost je schopnost plnit požadavky uživatele a veřejného zájmu prostřednictvím souhrnu vlastností, vyjadřujících způsobilost výrobku plnit funkce, pro něž je určen.Jakost výrobku je stupeň způsobilosti, aby vyhověl účelu jeho využití.Jakost je souhrn vlastností výrobků rozhodujících pro plnění jeho funkce za předepsaných provozních podmínek a při nejnižších vynaložených nákladech.Jakost je, když se vrací zákazník a ne výrobek.U všech definic se však předpokládá, že potřeby zákazníka, spotřebitele a uživatele lze vyjádřit ve formě požadavků na jednotlivé vlastnosti výrobku či služby. Na celkové jakosti se pak podílejí tzv. dílčí vlastnosti výrobku, které označujeme pojmem znaky jakosti a dělíme je do pěti skupin:
technické - fyzikální a chemické vlastnosti;
estetické - módnost, design, konečná úprava apod.;
provozní - působící při provozu;
ekonomické - náklady na výrobu, provozní náklady, náklady na předání výrobku zákazníkovi apod.;
ekologické - recyklace, regenerace, likvidace, vliv na životní prostředí apod.Má-li být nový výrobek úspěšný na trhu, pak jeho prodejnost ve velké míře závisí na užitných vlastnostech daného produktu. Mezi nejdůležitější užitné vlastnosti výrobku patří:
rozumná cena - možnost co nejnižší pořizovací ceny;
funkčnost - schopnost výrobku plnit funkci, pro niž byl vyroben;
výkon - schopnost dosahovat maximálního výkonu bez omezení funkčnosti;
trvanlivost - schopnost výrobku uchovat si co nejdéle svoji optimální funkčnost;
ovladatelnost - schopnost plnit za předpokládaných podmínek s minimálním vynaložením úsilím požadavky uživatele;
spolehlivost - schopnost výrobku plnit po stanovenou dobu požadované funkce při zachování všech provozních parametrů výrobku, daných technickou dokumentací;
udržovatelnost - vlastnost výrobku, spočívající v možnosti předcházení poruch údržbou;
bezpečnost - schopnost výrobku neohrozit zdraví uživatele;
estetičnost - schopnost uspokojovat estetické potřeby uživatele;
ekologická nezávadnost - schopnost výrobku neohrožovat životní prostředí;
snadná likvidace - schopnost fyzické a ekonomické likvidace výrobku bez nežádoucího vlivu na životní prostředí. Historický vývoj jakosti
V prvobytně pospolné společnosti, kdy člověk žil jen v malých skupinkách a společenstvích a plnil funkci jak výrobce, tak i spotřebitele, mohl vyrábět výrobky co do jakosti a množství takové, které vyhovovaly pouze jeho vlastním potřebám. Teprve až s rozvojem obchodu, kdy se začaly uplatňovat míry a váhy, vzrůstala i kontrola právě těchto veličin. Ve středověku se připojila i kontrola ze stran cechů, které se snažily zabránit nekalému podnikání.
S rozvojem průmyslové výroby a s rostoucím počtem manufaktur rostla i potřeba kontroly. Nejprve ji zajišťovali samotní dělníci a mistři, popř. majitelé. Tento způsob prakticky fungoval až do začátku dvacátého století. S růstem vývoje se však projevuje potřeba využít specializovaných kontrolorů. Vznikají modely výrobních procesů s technickou kontrolou a objevují se speciální útvary technické kontroly.
Další růst výroby po první světové válce má za následek vznik a vývoj statistických metod použitelných pro průmyslovou praxi. Zásluhou Američanů Romiga a Shewharta se ve třicátých letech objevily první statistické metody kontroly výrobních procesů. Předválečné, válečné a rané poválečné období však statistickým metodám kontroly výrobních procesů příliš nepřálo. Hlavním požadavkem ve výrobě nebyla jakost, ale množství. Pozornost otázkám jakosti se soustředila především na technickou kontrolu vstupů a výstupů.
Po druhé světové válce se daří zavádět statistickou regulaci výrobních procesů zejména v Japonsku, a to díky W. E. Demingovi. Statistická regulace výrobního procesu se stává významným nástrojem preventivní kontroly. Japoncům se daří rozšířit snahu o statistické řízení procesů i do dalších oblastí a činností organizace, včetně předvýrobních etap. Vzniká skutečný moderní systém jakosti, označovaný jako Company Wide Quality Control (CWQC).
I jinde ve světě, pod vlivem rostoucích požadavků zákazníků a uživatelů na jakost výrobku a s ohledem na rostoucí konkurenci a zpomalující se tempo ekonomického růstu na počátku 70. let, rostla u organizací potřeba zvýšit péči o jakost. Mnohé organizace pociťovaly potřebu vytvářet systémy jakosti. Začaly vznikat první podnikové a odvětvové standardy definující požadavky na systém jakosti.
Docházelo ke stále větší koordinaci všech činností a oblastí, jako jsou plánování, průzkum trhu, vývoj, výroba, distribuce, servis a další. Objevuje se pojem "celkové řízení jakosti", jehož autorem je Američan A. V. Feigenbaum. Celkové řízení jakosti se začíná uplatňovat i v nevýrobních odvětvích. Rozpracování těchto přístupů vedlo k pokusům o totální management jakosti (TQM), který je z velké části založen na principech managementu jakosti definovaných W. E. Demingem.
Snaha o dokumentaci systému jakosti vyústila v roce 1987 zveřejněním norem řady ISO 9000 a následně i norem řady ISO 10000. V roce 1994 byly normy řady ISO 9000 poprvé významně revidovány. Tato revize však nepřinesla žádoucí zvrat v tom smyslu, aby byl obsah norem přizpůsoben dynamickým rozvojovým trendům v moderním managementu jakosti. Proto bylo rozhodnuto o druhé zásadní revizi norem řady 9000, známé pod pojmem revize ISO 9000:2000. Funkčnost těchto systémů je ověřována certifikačním auditem. Výstupním dokumentem je certifikát, který garantuje odběratelům (zákazníkům) požadovanou úroveň jakosti.
Konec dvacátého století je charakteristický rozvojem informačních technologií a globální konkurencí. Ta nutí organizace, které chtějí uspět na trhu, začleňovat do svých systémů další oblasti, jako jsou oblast životního prostředí, problematika bezpečnosti a další. V roce 1996 byly schváleny a zveřejněny normy ISO řady 14000, definující požadavky na management životního prostředí. Tento kombinovaný přístup se často označuje pojmem integrovaný management.