MM: Velkou část svého odborného profesního života jste věnoval oboru spalovacích motorů, a to jak na vysoké škole, tak i ve společnosti Liaz. Jak na toto období vzpomínáte?
Prof. Kovář: V roce 1953 byl tehdejší vedoucí katedry spalovacích motorů na bratislavské technice profesor Kožoušek ml. povolán, aby v Liberci založil vysokou školu strojního zaměření. A já jsem dostal šanci zúčastnit se tohoto procesu (ještě spolu s dalšími pěti kolegy z ročníku). Škola vznikala tak, že na podzim 1953 byl zapsán pouze první ročník, ten po roce přešel do druhého, přijali se další studenti do prvního a tak dále. Zakladatel rektor Kožoušek byl velice schopný a slušný člověk a i v té době dokázal lidi nadchnout pro danou věc. Já jsem na své spalovací motory musel počkat tři roky, až začaly specializované předměty. Do té doby jsem se podílel na výuce základních předmětů, což mělo, myslím, velký význam v opakování a prohloubení znalostí. A pak jsem ve svých 26 letech dostal od profesora Kožouška, jehož odvahu v té věci s odstupem let čím dál více obdivuji, volnou ruku k založení laboratoře spalovacích motorů. Důležité bylo navázat úzkou spolupráci s fabrikou. V našem případě byla volba nasnadě, protože takřka vedle nás, v Jablonci nad Nisou, sídlil Liaz. Štěstím bylo, že zde jak generální, tak i technický ředitel, samozřejmě partajníci, ale slušní a schopní lidé, měli o spolupráci se školou velký zájem, a tak jsme již od roku 1958 začali řešit konkrétní technické problémy na stávajících motorech. Po šedesátém roce pak bylo rozhodnuto, že je nutné motor 706 nahradit motorem novým. Na post šéfa konstrukce byl z Tatry povolán ing. Pallo; zkonstruoval a začal vyvíjet nový motor, který byl a je základem dosud vyráběné řady M1. Tento výjimečný konstruktér věděl, že bez spolehlivé výzkumné základny není vývoj motoru možný, a tak pozval mj. i naši Katedru pístových strojů a naše tehdejší laboratoře k užší spolupráci. Práce bylo čím dál víc, takže jsme začali přibližně od roku 1960 angažovat také studenty 4. a 5. ročníku a mohli jsme také výrazně posílit personální složení katedry. Tím započala má práce pro Liaz a vznikla tak pro mě velmi silná vazba na fabriku. V té době jsme se pustili i do konstrukce a vývoje dvoutaktního motoru pro nákladní vůz. A ve stejné době byla při katedře založena Státní zkušebna naftových motorů. V době „pražského jara" jsem se trochu angažoval v politickém dění na škole, po srpnu 1968 jsem nepodepsal souhlas se vstupem okupačních vojsk, a následně jsem dostal výpověď. V průběhu výpovědní lhůty jsem ani netušil, jak nežádoucí osoba jsem. Předpokládal jsem, že využiji svých kontaktů buď ve výzkumných organizacích či ve fabrikách a budu se zde o práci ucházet. Bohužel to nikde nešlo a já nakonec díky řadě náhod skončil na téměř deset let jako řidič náklaďáku. Po celou tuto dobu tehdejší technický ředitel Liazu usiloval o můj profesní návrat a různě intervenoval. Nakonec se mu to podařilo, a tak jsem konečně nastoupil v oddělení projekce motorů. Bylo dost zábavné, že jsem zde byl později vybrán pro své odborné zaměření, řidičské zkušenosti a znalosti francouzštiny jako jeden z organizátorů přípravy vozů Liaz na Rallye Paříž - Dakar, a v roce 1985 jsem pak byl členem jedné ze dvou posádek, které vyslali na tento závod. Podařilo se nám trať absolvovat až do cíle. Po návratu domů vypuklo nadšení, byli jsme zváni na různé besedy do Motokovu a do fabrik, do televize a rádia, psali o nás v novinách. Pro mě to bylo špatné a tím moje kariéra automobilového závodníka skončila, neboť mi okamžitě po návratu z Egypta, kde jsme ve své kategorii vyhráli Rallye faraonů, politické orgány další účast na soutěžích zakázaly.