Strojařina přináší hodnoty

V roce 1992 v oblasti s bohatou strojírenskou tradicí kolem města Plzně vznikla firma Strojírna Tyc. Firma se v prvních letech svojí existence zabývala výhradně prodejem použitých obráběcích strojů. Netrvalo však dlouho a začala také s jejich částečnými a následně generálními opravami, aby svým zákazníkům mohla nabídnout stroje se zárukou funkčnosti.

Krok za krokem...

Jaroslav Tyc se považuje za stoprocentního Kovosviťáka. Již neexistující fabrika v nedalekém Holoubkově je stále jeho srdeční záležitostí. Zde se v roce 1974 vyučil a postupně přes různé profese pak zakotvil ve vývoji v prototypové dílně. Bohužel následně v roce 1989 se vedení Kovosvitu Holoubkov rozhodlo, že kompletní konstrukci a prototypové oddělení zruší a bude se zabývat výrobou dílců, které bude následně prodávat do Německa. „Tím pádem jsem přišel o místo," vzpomíná pan Tyc a pokračuje: „Tehdejší obchodní ředitel ing. Kyncl mi nabídl místo v obchodním oddělení, kde jsem působil dva roky. Bohužel zde díky absenci vývojového oddělení chyběl nový výrobní program, takže de facto nebylo co prodávat. Proto s námi tehdejší ředitel ukončil spolupráci a já se ocitl před rozhodnutím, co bude dál. Je to obrovská škoda, neboť fabrika disponovala vším - od konstrukčního zázemí přes obrobny, tepelné zpracování až po montáže. Firma měla obrovský potenciál, materiálový i lidský, jen dle mého špatné vedení, které to tu zde postupně pohřbilo," říká s nostalgií pan Tyc. Kovosvit Holoubkov byl v konkurzu prodán německé firmě Weiller v roce 1998, která zde působí dodnes. Ale zpět k začátkům podnikání rodiny Tyců.

„Začínali jsme společně s manželkou Marcelou soukromě podnikat v roce 1991, kdy jsme koupili budovu staré školy. Zde jsme začali realizovat předprodeje použitých strojů a  generální opravy malých strojů. Velmi úzce jsme v té době spolupracovali s Kovosvitem Holoubkov, u kterého jsme si zadávali technologie hoblování, broušení, tepelné zpracování a další. Následně jsme přešli do prostor, kde jsme v rámci konkurzu od správkyně koupili jednu halu, kterou jsme museli zmodernizovat - od vytápění až po instalaci jeřábu." Poté zde začali dělat modernizace frézovacích a soustružnických strojů a v roce 2001 v návaznosti na modernizaci stroje VR5 NC během 13 měsíců od základu spočítali, zkonstruovali, nakreslili, vyrobili a následně u zákazníka sestavili svůj historicky první stroj FVC (frézovací vertikální centrum) a poté pro Škoda Auto vytvořili centrum FPPC. Strojů modelové řady FVC do dnešní doby prodali 18 kusů a strojů FPPC 8 kusů - do tuzemska i do zahraničí.

Hlavním důvodem, proč parta kolem Jaroslava Tyce do vývoje nových strojů šla, byly požadavky od zákazníků kladené na větší výkon, přesnost, rychlost obrábění a spolehlivost, a to již nebylo možné repasovanými stroji docílit.

Proč portálová centra?

Zasvěcení vědí, že jde o typ strojů - vertikální obráběcí centra tuhé konstrukce s portálovým uspořádáním určená pro obrábění velkých a těžkých dílců. První impulz u Jaroslava Tyce přišel již v roce 1974, kdy se coby učeň strojního zámečnictví začínal zaučovat na obráběcích strojích v Holoubkově. Na obrobně přišel do styku s na tehdejší dobu high-tech stroji a především se samotným výrobním programem, který představoval celé spektrum strojů - od vrtaček přes souřadnicové až po CNC vertikální vyvrtávačky. To v něm zanechalo vztah k materiálu a vědomí, že nejde pouze o práci, ale o určitý druh umění a sounáležitosti k vývoji nových věcí. S tímto odhodláním poté vstupoval do podnikání. Ale generální opravy ho následně stoprocentně neuspokojovaly, chtěl přinášet zákazníkům něco navíc, v podobě nových strojů. Jak k tomu dodává: „Sice se repasemi docílilo větší geometrické přesností, ale výkon a rychlost obrábění zůstávaly. Tak jsme hledali perspektivní segment trhu. Určitý směr nám ukázal konstruktér Radek Vajnar, který říkal, že do malých strojů se pouštět nemáme, ať uděláme modernizaci velké kovosviťácké vrtačky VR5 NC, ze které v roce 1998 vzešel model obráběcího centra FVP 50 CNC, jenž se vyrábí s úspěchem dodnes a prodali jsme ho na 22 ks do Polska a České republiky. A jelikož jsme chtěli jít do segmentu portálových strojů, realizovali jsme vývoj tohoto stroje řady FVP do podoby portálového obráběcího centra FVC 100 až FVC 160 (frézovací vertikální centrum). Tyto stroje jsme nyní povýšili na typy s pětiosým provedením, kde používáme souvislé frézovací hlavy Tramec , čímž jsme znatelně rozšířili portfolio zákazníků." Tím bezesporu dochází k určité diverzifikaci výroby, díky níž firma současný pokles poptávky strojů především v automobilovém sektoru dokázala přečkat bez zásadní újmy. Firma nejenže nepropouštěla, ale naopak přijímala další pracovní síly.

Krizi zaměstnanci nepocítili

Za téměř dva roky poklesu poptávek, který v jejich oboru trvá, rodina Tyců naopak přijala dalších 10 zaměstnanců, lidé pracovali pět dní v týdnu, osm hodin denně. Po celou dobu dostávali mzdy v řádných termínech. „Je to především zásluhou volby komodity strojů. Některé firmy takové štěstí neměly, my ano, a díky za to," konstatuje pan Jaroslav a pokračuje: „Loňský rok jsme měli výrobně plný díky rozsáhlým zakázkám z roku 2008. V loňském pololetí jsme pak podepsali dva velké kontrakty, které nám naplní výrobu do léta letošního roku. A letos v lednu jsme získali kontrakt na tři velké stroje do zahraničí." Jedním z dobrých kroků bylo obchodní spojení s TOS Varnsdorf, kdy pro oba typy strojů FVC i FPPC varnsdorfští kompletně zajišťují obchod. První dvě vlaštovky spolupráce odlétly v podobě dodávky dvou strojů do Ruska. TOS Varnsdorf nabízí jejich stroje pod původním typovým označením, ale s logem TOS Varnsdorf. Mýtští pak dělají technickou specifikaci, řešení a samozřejmě výrobu. A pokud by kapacitně výrobu nestíhali, část se přesune do Varnsdorfu. Značka TOS jim bezesporu otevírá dveře na zahraniční trhy, kam by „neznámá" Strojírna Tyc těžko prorážela. Zákazník je v tomto smyslu velmi konzervativní.

Bez týmu jsme nuly

Podnikání založené na vývoji high-tech strojů není pouze o jedné osobě, ale o celém týmu. Jak se taková parta lidí dává dohromady? O tom bych mohl pan Tyc psát knihy. „Za prvé je to o štěstí na lidi. Jednak zde byl Radek Vajnar, Zdeněk Balej, pan Petrák, máme zde Ing. Milana Vlacha. Ti všichni k nám přišli po konkurzu Kovosvitu Holoubkov a s nimi jsme začali dělat generální opravy a modernizace." Věk je však neúprosný a tito lidé začínají postupně odcházet do důchodu a je nutné je nahrazovat novými, zkušenými. Firma začala tedy spolupracovat s panem Vildem, ředitelem rokycanského učiliště, odkud každoročně berou šest učňů na odbornou praxi. Z celkových 50 zaměstnanců je jich 30 od 18 do 33 let, což znamená do budoucna obrovský potenciál. „Nedílnou součástí rodinné firmy je také můj bratr Petr, který má na starosti výrobu pilových pásů a zprávu budov, a mnoho dalších věcí, bez nichž by firma nemohla fungovat" říká pan Jaroslav. Dále je firma v úzkém kontaktu s plzeňskou průmyslovou školou SPŠS a se Západočeskou univerzitou v Plzni. Se zdejší katedrou technologie obrábění Fakulty strojní konzultují návrhy a odladění technologií pro zákazníky. Ve spolupráci s ní je pak navržena konkrétní technologie pro operaci žádanou zákazníkem. Vybraným studentům škol poskytuje pan Tyc roční stipendia. Od třetího ročníku docházejí do firmy a postupně se seznamují s jejím fungováním a následně po absolvování školy pak plynule přejdou do pracovního procesu, obeznámeni s tím, co od nich vedení chce. „Naši konstruktéři hned od prvního dne vědí, že musejí být pětkrát šestkrát denně na dílně, aby viděli, jak se tam potýkají s tím, co oni nakreslili. Setkal jsem se s konstruktéry z velkých fabrik, kteří i třeba tři roky nebyli ve výrobě... To postrádá jakoukoliv logiku," kroutí hlavou pan Tyc.

Firma dále úzce spolupracuje s Výzkumným centrem VCSVTT, kde s týmem doktora Smolíka řeší celou řadu projektů k vývoji a výzkumu nových strojů, a s doktorem Bělohoubkem z konstrukční kanceláře Liget. „Jsou to všichni srdcem strojaři a na výsledcích jejich práce je to znát."

Konkurence z Mýta

Udržení kroku se světovou špičkou vyžaduje velké úsilí. Jak se know-how vývoje takto sofistikovaných strojů získává, udržuje a předává na nové spolupracovníky a další generaci, bylo další částí našeho povídání. „Je to především o odvaze se do vývoje určitého stroje pustit," říká pan Tyc. „Stěžejní jsou diskuse se zákazníky, kde od nich musíte získat co nejvěrnější představu. Hodně prodejců nabízí stroje tím způsobem, že se je snaží přesvědčit, že ten konkrétní je pro ně optimální. Ve finále v provozu pak však zákazník zjistí, že koupený stroj na 100 % nesplňuje jejich představy třeba o tuhosti a výkonnosti. My s ním diskutujeme o tom, co na stroji bude všechno dělat, o tom, jak ho chce vybavit, a vše mu sestavíme na míru. Toho bohužel u sériových strojů nedocílíte. Při předávání stroje u nás pak obrobíme jím dovezený dílec, aby se prokázaly veškeré potřebné parametry a vlastnosti stroje."

Nyní připravují projekt, který by rádi prezentovali na letošním MSV v Brně. Jedná se o zásadní konstrukční vývoj v jejich dosavadní historii, o velký krok do neznáma. A pokud se projekt povede, pak zákazníkům přinese velmi dobré technologické parametry stroje. Více nám však o tom pan Tyc již neprozradil. Musíme počkat na září.

Kudy dál?

Jakým směrem se bude ubírat konstrukce obráběcích strojů s ohledem na materiály, použité technologie či cílové odběratele a jak se bude vyvíjet světová komodita obráběcích strojů jako takových (myšleno třeba slučování firem či vliv asijských výrobců po stránce high-tech vs. cenová politika), je častým tématem diskusí. Nejinak tomu bylo i u Tyců a pan Jaroslav na to odpovídá: „Jakým směrem se bude ubírat konstrukce nových strojů, nám nepoví ani německý profesor Weck či náš hulínský pan profesor Marek. Vše je ovlivněno celou řadou faktorů, které lze těžko ve spojitostech odhadnout. Co se týče obchodní strategie, jednoznačně budou vítězit kapitálově silné firmy, tzn. bude docházet ke slučování firem, jejich obchodních aktivit - jak jsme byli například svědky mezi DMG a Mori Seiki. V České republice velké firmy s malými naopak neumějí vzájemné spolupracovat. Je to o vlastnických strukturách, o managementu, o jeho pravomocech. Pan Rýdl z TOS Varnsdorf je v tomto smyslu výjimkou. Je to člověk, který se z pozice vlastníka pro spolupráci s námi rozhodl. Geniální tah udělal v devadesátých letech i pan ředitel Zbožínek, který chtěl kolem ZPS spojit tuzemské výrobce obráběcích strojů a komponent. Ale bohužel to byla asi nadčasová záležitost, nebyla k tomu tehdy vhodná doba. Kdyby však vyšla, vytvořil by se bezesporu neskutečně silný výrobní a obchodní potenciál českých firem. Myslím přijít to o deset let později, mělo by to velkou šanci na úspěch," uvažuje pan Tyc a dodává: „Konkurence českých výrobců není ani tak o síle firem jako takových, ale o kvalitě našich strojů. O umu českých inženýrů a techniků. V oblasti obchodu máme bohužel stále ještě co dohánět."

Státe, pomoz nám!

Podpora podnikání ze strany státu, jak z rozpočtu EU, tak i tuzemských resortních ministerstev, je v současné době hojně využívána. Člověk nabývá dojmu, že je až přehnaně firmám vnucována. Strojírna Tyc též některé dotační programy využila. „Dotační politika státu není nejšikovnější. O tom se všeobecně ví a je ztrátou času o tom hovořit. Nerozumím však tomu, proč se rozdávají peníze. Proč například stát nezvýhodňuje ty, kteří investují a odvádějí finance do státní pokladny? Proč těm neposkytuje úlevy? To je dle mého řešení, ale dávat jen tak za nic finance, tomu nerozumím."

Přesto, že firma plzeňský region svými produkty prezentuje po celém světě, registruje nulový zájem ze strany vedení kraje. Kdo si však ze státní správy téměř podává kliku z ruky do ruky, jsou kontroloři z finančního úřadu. Částečně je to prý na udání a částečně i z důvodu, že většina zdejších firem své sídlo přemísťuje do Plzně či Prahy a kontrolorům tak mizí daňové subjekty. Město Mýto, ve kterém Strojírna Tyc sídlí, má na 1 400 obyvatel, ve firmě bohužel pracuje pouze osm. I to o něčem svědčí. Mezi místními se šíří fámy těch nekritičtějších scénářů. Pan Tyc se nad tím už povznáší. „Lidská závist a nepřejícnost je u nás stále velmi aktivní," uzavírá bez dalšího komentáře.

Manžel, manželka, syn...

Pan Tyc chtěl být původně dřevomodelářem, ale jelikož prý byl nezbedným žákem a neměl samé jednotky, tak ho na tento obor nepřijali. Díky svému otci, který pracoval v Kovosvitu Holoubkov, se zde vyučil strojním zámečníkem. Nikdy tohoto rozhodnutí nelitoval, strojařina se pro něj stala osudnou a za nic by ji nevyměnil. „Je to krásný obor, který přináší lidem hodnoty. Nedegraduje jim myšlení, ale naopak je nutí k tomu, aby aplikovali nové technologie, nové materiály," říká o této profesi.

Firmu zakládal společně se svojí ženou Marcelou, která je zde zodpovědná za ekonomickou část vedení firmy. A jak vidno, ponorková nemoc zde nenachází své útočiště.

Oba dva jejich synové jsou technici, mladší Michal studuje automatizaci na Elektrotechnické fakultě plzeňské ZČU, starší Ondřej před rokem ukončil Strojní fakultu s červeným diplomem a nyní získává své fabrické zkušenosti jako konstruktér. Leckdo by mohl nabýt dojmu, že Ondřej bude pokračovat ve vedení firmy. Otec Jaroslav to komentuje slovy: „Je to dar, nebo trest? Nejsme schopni nyní říci, co zde bude v horizontu několika let, jak se bude firma vyvíjet. Mluvili jsme o slučování firem. Je nádherné, že je Ondra se mnou ve fabrice, že ho baví konstruovat. Ale pokud by měl řídit firmu, bude muset řešit nepřeberné množství záležitostí spojených s denním chodem firmy. Je těžké dělat nyní jakékoliv prognózy. To si bude muset do budoucna vyřešit sám. Je to jeho volba. Pokud se rozhodne pro vedení firmy, má moji plnou podporu, taktéž i pokud se bude chtít věnovat konstrukci," uzavírá naše povídání pan Jaroslav Tyc.

Se synem Ondřejem jsem se poprvé setkal asi před třemi lety na Fakultě strojní ZČU Plzeň, kde pod vedením profesora Hosnedla a docenta Pelikána z katedry designu před komisí společně s dalšími spolužáky obhajovali semestrální práce týkající se návrhu designu a krytování portálového centra (pro TOS Varnsdorf). Již tehdy nejen ve mně, ale i v ostatních členech komise vzbudil Ondřej pozornost svým profesionálním vystoupením a širokým přehledem problematiky. Říkal jsem si, že je dobře, že jablko nepadlo daleko od stromu. A bylo tomu opravdu tak - další naše setkání mě již jen ubezpečovala v tvrzení, že po svém otci zdědil nejen cit pro techniku, ale i pozitivní lidské vlastnosti. „V době kolem roku 1994, kdy otec začínal podnikat, jsem začal sledovat stroje a lidi, kteří se kolem nich pohybovali. Postupně se firma přetvářela z domácí garáže až na dnešní stav a já měl štěstí, že jsem byl u celého vývoje. Z toho důvodu jsem si už od 7. třídy ZŠ dal za cíl stát se strojním inženýrem, což mi značně zjednodušilo rozhodování, kam dále pokračovat," říká Ondřej a pokračuje svým vyznáním oboru: „Uchvacuje mne celá řada informací, které jsou v obecném termínu „strojařina" skryty. Tyto informace získávat a postupně se zlepšovat a rozšiřovat tím svůj rozhled je mojí velkou motivací do budoucna. Uchvátit v tomto oboru může jak stroj atypicky obrovských rozměrů, tak stroj velmi miniaturní, nebo velice jednoduchý, přesto značně efektivní trik v řešení konkrétního konstrukčního uzlu, konkrétní technologický problém a spousta dalších věcí. Naopak zatím není věc, která by mi nějak výrazně vadila, strojařina člověka buď plně pohltí, nebo se vás vůbec nedotkne."

Ondřej měl vždy velké štěstí na opravdové odborníky z oboru. Mezi ty, kteří nejvíce ovlivnili jeho školní život, prý patřili Ing. Jaromír Šavel ze SPŠS v Plzni a doc. Ing. Jaroslav Krátky, Ph.D., ze ZČU v Plzni, kteří ho ve školním životě nejvíce směrovali. Avšak nebyli jediní a přes různé spory s některými si váží všech lidí, kteří po stránce vzdělávání zasáhli do jeho života. V praxi na něj pak logicky nejvíce působí jak jeho otec, tak i celý kolektiv zaměstnanců a spolupracovníků.

Současná generace se bez počítače již nedokáže obejít. Od povolaných často slýcháme, že nastupující konstruktéři z řad absolventů VŠ neumí vzít tužku do ruky a zhotovit triviální srozumitelnou skicu. Co Ondřej? „Měli jsme to štěstí, že náš ročník byl možná posledním, který rýsovací prkno, pauzák a plnicí pero opravdu vyzkoušel, a byla to ta nejlepší škola např. pro orientaci ve výkresech, představivost, dodržování zákonitostí a zásad promítání pohledů, řezů apod. Přes dnešní technologie a možnosti si myslím, že většina kolegů z mojí generace by rýsovací prkno zvládla ."

Ondřej je v každodenním styku se svým otcem. Mnoho z nás si pravděpodobně tuto realitu na vlastní kůži asi nedokáže představit... „U nás se profesní i osobní vztahy velmi prolínají. Vnímání obou rolí - otce i nadřízeného - je tedy velmi podobné, je pro mne velkým vzorem. Velmi často o osobních i profesních věcech hovoříme a vzájemně chceme znát názor toho druhého," ukončil své povídání Ondřej a myslím, že lepší tečku za naším rozhovorem udělat nemohl.

§§§

Strojírnu Tyc jsem navštívil v den majitelových jmenin. Během společné prohlídky výrobních a montážních provozů přijímal od svých zaměstnanců gratulace. Nejednalo se však o potřesení ruky z povinnosti, ale z pocitu, že mu dotyčný popřát prostě chce. Zdejší lidé si práce ve firmě váží, vidí v ní smysl, a proto sem dojíždějí jak z okolních obcí, tak i z Plzně, Prahy či Tábora. Držím všem palce, ať se na tomto vztahu nic nemění.

Roman Dvořák