Transfer technologií a znalostí v praxi

Kamil Krč získal titul MBA na britské Nottingham Trent University. Šest let působil v Jihomoravském inovačním centru (JIC) na pozicích projektový manažer, konzultant a správce fondů. Poskytoval konzultační a odbornou podporu inkubovaným inovačním firmám zejména v oblasti marketingu, patentů a firemních strategií. V JIC také realizoval projekty pro posílení inovační infrastruktury a zvýšení konkurenceschopnosti regionu.

K transferu technologií staví Kamil Krč jako ekvivalent „přenos znalostí“ a chápe vše jako soubor činností a procesů vedoucích k uplatnění znalostních výsledků univerzit a dalších výzkumných organizací (VO) na trhu. Jde zejména o výsledky výzkumu a vývoje (VaV); avšak do transferu technologií spadají podle jeho výkladu i další výstupy univerzit a VO, které je možné prodávat (komercializovat) formou poskytování různých odborných služeb či prodejem písemných studií. Instituce usilující o realizaci TT pak využívají buď specializované externí agentury anebo zřizují své vlastní útvary či dceřiné společnosti – útvary a centra transferu technologií (CTT; ÚTT). A jaké jsou podle Kamila Krče hlavní klady a překážky rozvoje transferu technologií v českém prostředí? Vše podrobněji popisuje ve své studii na Mendelově univerzitě v Brně (2012).

Fungující transfer znalostí a technologií mezi výzkumnými organizacemi a průmyslem představuje celou řadu přínosů jak pro přímé aktéry, tak i pro společnost v příslušném regionu. Ne náhodou ve světě vzkvétají regiony podporující inovace a přenos znalostí (např. North East England – Velká Británie; Etelä-Suomi – Finsko; Singapur aj.). V těchto regionech se roztáčí kolo příležitostí, jejichž využívání vytváří podmínky pro vznik a tvorbu dalších příležitostí, což velmi prospívá místním univerzitám a VO, firmám i běžným obyvatelům.

Vědomí pozitivního vlivu transferu technologií na celý region mělo za následek, že v České republice bylo spuštěno již několik programů veřejného financování projektů na zavádění a rozvoj transferu technologií (TT), například z programů OPPI VaVpI a OPVK.

Uvádíme pouze některé z častých benefitů TT pro společnost, například:
• zlepšení struktury financování vědy a vysokého školství;
• zvyšování výkonnosti firem s odpovídajícím zvyšováním finančních odvodů společnosti;
• zvyšování inovativnosti a konkurenceschopnosti regionu i země;
• zvyšování životní úrovně a kvality života obyvatel;
• koncentrace finančního a znalostního kapitálu do regionu;
• zvyšování atraktivnosti regionu pro zahraniční investory.

Vytváření a využívání komerčních zdrojů zisku není hlavním posláním univerzit a výzkumných organizací, přesto však komercializace vědeckých výsledků představuje řadu přínosů, například:
• vedlejší zdroj financování dalšího výzkumu a vývoje;
• vedlejší zdroj odměn pro vědecké pracovníky;
• podpora dlouhodobé finanční udržitelnosti univerzity – zvláště při trendu snižování normativu;
• kvalitnější a komplexnější výuka, lepší uplatnitelnost absolventů v praxi;
• ověření výsledků výzkumu v praxi, zvýšení hodnoty těchto výsledků reálným uplatněním na trhu;
• získávání nových zdrojů informací, kontaktů a podnětů pro další výzkum;
• zvyšování prestiže a kredibility výzkumné organizace i jednotlivých vědců.

Je praxí ověřeným faktem, že významné společnosti působící v odvětvích s rychle se obměňujícími technologiemi realizují významnou část nebo i většinu svého obratu díky nejnovějším produktům. Vznik stále nových inovačních produktů je však podmíněn mimo jiné rozsáhlou výzkumnou a vývojovou základnou, jíž ne každá firma usilující o inovace disponuje. Řešením je v tomto případě komerční spolupráce s univerzitami a výzkumnými organizacemi, jež potřebné výsledky výzkumu a vývoje generují. Přínosy pro firmy vyplývající z využití transferu znalostí a technologií od univerzit a VO pak jsou:

• získání přístupu k unikátním výsledkům VaV vlastněným univerzitou či VO;
• získání jinak nedostupných výsledků výzkumu a vývoje, závislých na využití speciálních a nákladných zdrojů, jež firma nemá k dispozici (přístroje, vědecké kapacity, know-how, čas věnovaný výzkumu);
• zkrácení inovačního cyklu u nových produktů;
• snížení rizik souvisejících se správností volby technologického směru a odborným zvládnutím technologie;
• získání konkurenční výhody a nového nástroje výhodného řešení potřeb zákazníků;
• rychlejší strategické reakce firmy na nové trendy a identifikované tržní příležitosti;
• snížení nákladů na výzkum a vývoj v poměru k dosaženým výsledkům.

Přes zřejmé přínosy transferu technologií se vyskytuje množství různých překážek u všech zainteresovaných stran – ve státní správě, ve firmách potřebujících výzkum i v samotných univerzitách a VO.

Ačkoliv se v poslední době blýská na lepší časy, dosavadní legislativní nastavení v ČR v některých ohledech neusnadňuje či nemotivuje zavádění a realizaci transferu technologií. Hlavní legislativní překážky jsou v současnosti rámcově tyto:
• nedostatky ve způsobech financování vědy a vysokého školství;
• některá pravidla veřejné podpory a bariéry v komerčním využití výsledků získaných na základě výzkumu financovaného z veřejných zdrojů;
• zákon o vysokých školách bez jasného vymezení možností a pravidel pro komercializaci;
• zákon o daních z příjmů znevýhodňující daňový odpočet pro firmy při zadání výzkumu univerzitám a VO oproti zajištění výzkumu vlastními silami.

• Chybějící vědomí o výhodách a možnostech spolupráce s univerzitami a VO;
• nedůvěra ve schopnost a ochotu akademického prostředí ke spolupráci;
• špatné zkušenosti z pokusů o komerční spolupráci s akademickými institucemi (těžkopádnost, bezdůvodná byrokracie, absence klientského přístupu atd.);
• geografická vzdálenost výzkumně-vývojové divize společnosti (umístění v zahraničí);
• neporozumění cílům a komunikačnímu stylu univerzit a VO;
• zaměření na krátkodobé cíle;
• obavy o ohrožení obchodního či výrobního tajemství;
• neschopnost přesně definovat zadání pro výzkum a vývoj.

Nejvíce překážek transferu technologií se paradoxně nachází právě u těch aktérů, kteří by na něm měli mít největší zájem – u univerzit a VO. Navíc jde o překážky dvojího typu:

a) Překážky směrem vně organizace:

• velmi odlišné nastavení cílů a priorit organizace oproti průmyslovým podnikům;
• neschopnost kvalitně komunikovat s průmyslem;
• neschopnost přizpůsobit zásadní parametry přístupu ke spolupráci potřebám komerčních subjektů (rychlost, transparentnost, kvalita, zákaznický přístup);
• byrokracie a nepružné, pomalé rozhodovací procesy;
• chybějící ovládání principů bezpečného zacházení s důvěrnými informacemi;
• neschopnost pomoci firmám se zpracováním zadání pro výzkum a vývoj;
• neschopnost komunikovat firmám přínosy spolupráce a výhody nabídky.

b) Překážky směrem dovnitř organizace:

• chybějící rozpočtové položky na výdaje spojené s rozběhem transferu technologií;
• nechuť, obavy a chybějící motivace vědeckých pracovníků ke komercializaci;
• akademická politika místo manažerského přístupu napříč organizační strukturou;
• administrativní zatížení vědeckých pracovníků;
• absence jasně definovaných pravidel a postupů (způsobující přehnanou opatrnost);
• obavy vědeckých pracovníků o ztrátu respektu svého okolí;
• nedostatek času vědeckých pracovníků;
• obavy vědeckých pracovníků o vyzrazení know-how konkurenčním akademikům;
• neochota vědeckých pracovníků sdílet své kontakty k systematickému zpracování;
• značné rozšíření neoficiálního podnikání pracovníků s neoprávněným využíváním zdrojů organizace;
• rezistence vědeckých pracovníků z dalších důvodů (nedůvěra k TT či špatné zkušenosti z pokusů o formální nastavení spolupráce na komercializaci se svým zaměstnavatelem);
• křížení vlivů a zájmů množství různých zainteresovaných osob;
• chybějící oddělené účetní sledování různých činností s použitím stejných
zdrojů;
• nevhodné personální obsazení CTT; stanovení chybné role CTT vedením organizace jako „trafiky“ pro vysloužilé akademiky.

Svoji obsáhlou studii uzavírá Kamil Krč optimistickým tvrzením, že „všude jsou nějaké problémy a bez těžkostí to prostě nejde“… Zavádění procesů a budování organizací spojených se systematickým transferem technologií je nákladnou záležitostí s dlouhodobou návratností a není možné očekávat rychlé finanční výsledky. Přesto se univerzitám a výzkumným organizacím úsilí a investované zdroje vyplatí. Platí to zejména ve světle měnících se podmínek veřejného financování univerzit a výzkumných organizací. Systematický transfer technologií je nejen nástrojem stimulujícím zvyšování kvality vědeckých výstupů, ale také nezbytným řešením pro posílení dlouhodobé finanční udržitelnosti univerzit a výzkumných organizací. Klíčové je však pochopení a akceptace těchto faktů řídicími orgány a vedoucími pracovníky univerzit a výzkumných organizací.

Zpracováno podle studie Kamila Krče (2012). Bližší informace na stránkách Mendelovy univerzity v Brně.

Vlastimil Růžička

vlastimil.ruzicka@gmail.com