Na přelomu 80. a 90. let je zřejmý růst počtu břitových destiček s vícevrstvými povlaky 3. a 4. generace i narůstající počet povlaků vyrobených jinou metodou, než je CVD. Zřetelný posun k metodám PVD a PCVD je způsoben výbornými vlastnostmi takto vyrobených povlaků při přerušovaném řezání (např. frézování). Uvedené trendy nejenže přetrvaly až do současnosti, ale v důsledku zdokonalování stávajících metod a vývoje nových povlakovacích metod jsou neustále zesilovány.
V souladu s vývojem na konci 80. let jsou dnes u vyměnitelných břitových destiček ze slinutých karbidů nejčastěji používány povlaky čtvrté nebo třetí generace. K původním materiálům pro jednotlivé vrstvy (TiC, TiN, TiCN, Al2O3) přibývají další nové materiály, jako např. Al2O3+ZrO2, AlTiN, B4C, CrC, CrN, HfC, HfN, MgO, SiO2, TaC, TaN, TaCN, TiC+TiB2, (Ti-Cr)CN, TiAlN, TiAlSiN, TiO2, Ti2N, TiN/NbN, TiN/TaN, TiZrN, Y2O3, ZrC, ZrN, některé z nich se ale prozatím nedostaly do stadia sériové výroby a praktického užití. Významnou roli při zvyšování výkonů řezných nástrojů hrají i tzv. lubrikační povlakové vrstvy, např. MoS2, vytvořené metodou PVD. Jejich nejdůležitější funkcí je výrazně snížit tření mezi čelem nástroje a odcházející třískou (nižší tepelné zatížení nástroje se pak projeví ve zvýšení jeho trvanlivosti).
Velký zájem výrobců je soustředěn též na vývoj a sledování vlastností povlaků z polykrystalického diamantu, jen velmi sporadicky se v odborných pramenech vyskytují práce zabývající se povlaky z PKNB.