Pro použití v automobilech se v minulých letech vytvořily dva systémy - pro hluboce chlazený kapalný vodík nebo pro stlačený plynný. Kapalinové nádrže umožňují větší dojezd, vyžadují ale nákladnější techniku. Naproti tomu tlakové nádrže uchovávají plyn neomezeně dlouho. Jsou ale těžší a při stejné potřebě prostoru uskladní méně vodíku, což omezuje dojezd. Obě technologie nedávno značně rozvinula Linde. Předpokladem komerčního úspěch vozů s vodíkovým pohonem je výstavba čerpacích stanic, která by pokryla celé území. Jisté je, že osobní vůz poháněný vodíkem přijde. Otázka zní pouze kdy a jaký. Výrobci automobilů váhají mezi palivovými články a spalovacím motorem.
Zkušenosti s automobily poháněnými plynem už existují celá desetiletí. V roce 2000 bylo na celém světě na silnicích už 1,1 milionů vozů s pohonem na zemní plyn. Veřejnosti méně známé jsou palivové články. Palivový článek je elektrochemický převodník energie, ve kterém reagují vodík a kyslík na vodu. Při tom se s vysokou účinností vyrábí elektrický proud. Všechny palivové články se v podstatě skládají ze dvou porézních ploch, elektrod, které odděluje třetí plocha, elektrolyt. Na jednu elektrodu se přivádí vodík, na druhou kyslík. Bez elektrolytu by došlo k reakci třaskavého plynu, elektrolyt však způsobí elektrochemickou reakci. Na jedné elektrodě, anodě, se tvoří kladně nabité vodíkové ionty, na druhé (katodě) záporně nabité kyslíkové ionty. Tím vzniká elektrické napětí podobně jako mezi póly baterie.
Vodík v silniční dopravě není o nic více nebezpečný než benzin. Z tohoto pohledu nepředstavuje jeho zavedení žádné riziko.