Recept je jednoduchý: omezte rozsah fixních nákladů. Jak? Jednoduše – zaveďte outsourcing. Proč mít vlastní budovu, když šikovně pronajatou mohu kdykoli vyměnit za menší? Proč vlastnit stroje a platit pevnou mzdu svým zaměstnancům, když si mohu zadat výrobu pouze v rozsahu, který zrovna potřebuji… Posledních 50 let je poznamenáno tvrdou honbou za štíhlými podniky, které vlastní jen to opravdu nezbytné a zbytek nakupují zvenčí. Zároveň však prakticky celou tu dobu existuje také jiná síla, tlačící směrem opačným – tedy k vyššímu podílu fixů. Její vliv postupně vzrůstá a dramaticky se zvýší v éře navzájem spolu komunikujících robotů: tato síla pramení z morálních aspektů stárnutí majetku, které stále více převažují nad aspekty fyzickými. Opět jednoduchý příklad: klasický soustruh stárne tím, že pracuje, mechanicky se opotřebovává, roste vůle ložisek, ztrácí se přesnost… Odvede řekněme padesát tisíc hodin práce, než pro vás ztratí svoji užitnou hodnotu. Náklady jeho opotřebení jsou variabilní, jedna padesátitisícina pořizovací ceny na každou odvedenou hodinu. Pokud to bude vytížení stroje pouhých pět set hodin ročně, může vám vydržet třeba sto let. A kdo ví, třeba se i po sto letech může hodit tam, kde se nevyplatí sestavovat program pro NC obráběcí centrum.
Právě NC stroje a jejich rostoucí zastoupení ovšem totálně mění pravidla hry: souvisí to s informačními a komunikačními technologiemi, na nichž se stávají víc a víc závislými. Copak lze životnost telefonu limitovat počtem provolaných minut? Tři až čtyři roky a bude morálně zastaralý, tj. neodpovídající požadavkům kladeným na něj zvnějšku (především nedostatečnou funkcionalitou). Náklady jeho opotřebení budou fixní, třetina nebo čtvrtina pořizovací ceny každý rok, nezávisle na využití. U NC možná deset let, pokud ho při dnešní rychlosti vývoje ještě někdo bude umět naprogramovat. A Průmysl 4.0? Znamená to snad něco jiného než 100% zastoupení NC strojů, navzájem propojených a komunikujících? A místo laciných agenturníků (placených jen za odvedenou práci) tým vyškolených expertů, které si budete muset hýčkat dostatečně vysokou fixní(!) mzdou?
Troufnu si hádat, i když to dělám nerad. Tahle síla výše zmíněný vliv outsourcingu a štíhlé výroby nutně přetlačí. Podniky si opět musejí zvyknout žít s fixními náklady, které nepůjde zamést pod koberec. Některé přístupy musíme zásadně změnit, možná vrátit na dávno zapomenuté pozice. U lidí a strojů půjde především o maximální využití disponibilní produkční kapacity: nezapomeňte, že fixní náklady (na rozdíl od variáblů) jsou prakticky stejné, ať denně vyrábíte sedm hodin, nebo 3x 7 hodin – výnosy jsou ale ve druhém případě trojnásobné. Kupovat kapacitu, která nebude mít od samého počátku vysokou míru využití, bude stejně pošetilé jako koupit si k mobilnímu telefonu ještě jeden rezervní. A je skoro jedno, zda nevyužitá kapacita půjde na vrub nedostatečného množství zakázek nebo třeba jen (slyšíte dobře) zbytečně dlouhého procesu uvádění do provozu, ve snaze všechno důkladně připravit… Vše, co souvisí s řízením využití kapacity, získá zásadní význam. Trendy ukazatele OEE, resp. OLE (poukazující na ztracenou kapacitu strojů, resp. lidí a její příčiny) se mohou hodit stejně jako trochu omšelé nástroje typu pojistné zásoby (zabraňující výpadku kapacity z důvodů nezajištění materiálových vstupů) nebo last-minute ceny (nastavující dolní hranici výhodnosti prodeje kapacity v případě, že jedinou alternativou by bylo její nevyužití).
Budiž tedy řečeno závěrem: ani fantastické možnosti robotizované produkce vám nepřinesou kýžený úspěch, přestane-li nad nimi bdít lidský rozum…
Controller Institut
RNDr. Tomáš Nekvapil
helena.sochrova@controlling.cz
https://www.controlling.cz/