Ke skutečné zkoušce technologické vyspělosti dochází u materiálů s vysokou odrazivostí, jako je např. hliník, měď nebo mosaz. V případě hliníku je problémem nejen odrazivost, ale i vysoká tepelná vodivost, která u tenkých plechů vede k deformacím. Studený povrch mědi pak odráží u standardních vláknových laserů až 90 % energie, což představuje riziko i pro stroj samotný. Z tohoto důvodu se u těchto materiálů často uplatňují i takové vlnové délky, které zvyšují absorpci záření. Kritickým krokem se zde dále stává takzvaný propich (piercing) – krátké intenzivní působení laseru okamžitě vytvoří první kapku taveniny, čímž absorptivita skokově vzroste a proces se stabilizuje.