Pro zvětšení klikněte na tabulku.
Ruská baterie by měla využívat izotop niklu 63, který na rozdíl od tritia neemituje tak silné záření a má navíc dlouhý poločas rozpadu – přes sto let. Další výhodou je snadnější výroba niklové baterie. Izotop niklu zůstává kovem a jeho uložení do mikročlánku je tak snadnější než v případě plynného tritia, radioizotopu vodíku.
V současné době kombinát v Železnogorsku ve svém výzkumném reaktoru vyrábí nikl 63 ozařováním plátků extrémně čistého niklu. „Koncem roku 2016 bychom chtěli mít hotový izotop, v následujícím roce plánujeme představit prototyp baterie,“ upřesnil Pjotr Gavrilov, ředitel GCHK. Tak jako v případě americké baterie NanoTritium, by i ruský jaderný článek měl být konstruován tak, aby jeho majitel nemusel mít žádnou dodatečnou licenci na provozování jaderného zařízení. Emise betačástic budou dokonale odstíněny.
Výroba gramu radiokativního niklu by měla přijít na 4 tisíce amerických dolarů a vývoj jedné baterie pak bude stát bezmála 4,5 milionu rublů (1,4 milionu korun). Pokud by zůstalo jen u kusové výroby, betavoltaika by se nevyplatila. Ruští vědci však věří, že objednávek na „věčnou baterii“ se sejde tolik, že cena radikálně poklesne. „Naši experti vycestovali do Švýcarska a tamní lékaři se velmi zajímali o užití baterií do kardiostimulátorů,“ dodal Gavrilov.
Technologie jaderných článků je i po více než sto letech od samotného objevu betavoltaiky stále na půli cesty k úspěchu. A zřejmě nikdy nenajde široké komerční využití. Všude tam, kde je nutné napájet mikroelektroniku v extrémních teplotních podmínkách bez hrozby výpadku, by ovšem atomová baterie znamenala zásadní průlom. A pro uživatele kardiostimulátorů možná i zlepšení kvality života.
Zpracováno redakcí
zuzana.zidlicka@mmspektrum.com