A pak jsou tu další zjištění výzkumu, která by si měl každý, kdo má v tomto státě co do činění se školstvím, vytisknout a pověsit na zeď. Pocit sounáležitosti – jak moc se české děti ve škole cítí přijaty, zda mají pocit, že tam patří. Ze všech sledovaných zemí OECD je naše republika druhá od konce. České dívky jsou prakticky na samém chvostu. To není statistický šum. To je výpověď o tom, jak náš vzdělávací systém zachází s dětmi. Škola, která v nich nevzbuzuje pocit, že tam patří, není škola. Je to instituce, skrze níž se prochází se zaťatými zuby. Tato zkušenost se neztratí za školními vraty. Přenese se dál – do pracovního prostředí, do vztahů, do schopnosti důvěřovat druhým lidem a dalším institucím. Vždy jsem vnímal, že v mezilidské důvěře máme jako národ hluboký deficit. Výsledky PISA ukazují jasně, kde to začíná a jak brzy.
Důsledky nejsou jen ekonomické. Lidé se sníženou schopností kriticky posuzovat informace jsou snadněji manipulovatelní a skočí na pozlátko předvolební propagandy. Politici jsou vždy odrazem svého voličstva. Čím méně cvičené mozky, tím nižší laťka pro ty, kteří o nás rozhodují. Pepík Vondráček byl filmovou postavou onoho Fričova filmu – ale věta „já nevím, pane profesore“ coby národní životní postoj se stala realitou, která nás může přijít velmi draho.