Tehdejší výrobní metody pochopitelně odpovídaly možnostem výrobních zařízení – řešily se složité a přesné přípravky, rozpracované polotovary se pečlivě ustavovaly na stoly či palety strojů, pro obrábění tvarových prvků se využívalo kopírovacích metod a tak by se dalo pokračovat dále. Důležitým mezníkem se stal příchod číslicového řízení do obráběcích strojů, který nejprve umožnil automatické polohování ve dvou, třech či více osách a později i souvislé řízení lineárních a rotačních os. To vyvolalo potřebu tvorby programů pro správné řízení relativní polohy břitu nástroje vůči obrobku. První programátoři víceosého obrábění dokonale ovládali nejen syntaxi tvořených programů, tedy ISO kód, ale museli být schopni pracovat s matematickým popisem požadovaných tvarů a ploch, který byl následně tabelován a vytvářeny jednotlivé body trajektorie nástroje. Snoubila se zde znalost prostorové deskriptivní geometrie, matematiky, algoritmizace a tím vším se v každém okamžiku prolínaly zkušenosti a znalosti technologické, neboť s projetím každé vytvořené trajektorie jsou spjaty informace o řezné rychlosti a pracovním posuvu.