MM: Nahlédněme úvodem do historie. Co je podstatou směrnice 2009/125/EC? Jak konkrétně se dotýká sektoru výrobních strojů na území EU a jaké obecné důsledky přináší její zavádění?
Ing. Holkup: Počátky mezinárodních snah o regulaci a snížení znečišťování životního prostředí se datují od roku 1997, kdy byl přijat Kjótský protokol – „Rámcová úmluva OSN o klimatických změnách“. Tou se členské státy, kromě USA, zavázaly k dlouhodobému snižování produkce skleníkových plynů.
Na území Evropské unie se pak snahy o regulaci dále rozvíjejí a Evropská rada roku 2001 vypracovává svou strategii udržitelného rozvoje. Udržitelný rozvoj uspokojuje potřeby současné generace, aniž by se to dělo na úkor potřeb generací příštích. Základními body strategie jsou: ekologie, zdraví obyvatel a přírodní zdroje. Pro uvedení této strategie do praxe pak bylo vydáno několik směrnic.
Jednou z nich je i zmíněná evropská směrnice 2009/125/EC, aktualizující starší směrnici 2005/32/EC, která stanovuje pravidla pro ekologický návrh, tzv. ekodesign, výrobků spojených se spotřebou energie. Cílem ekodesignu je zlepšit vliv výrobku na životní prostředí během jeho celého životního cyklu. Tím je výroba včetně těžby a dopravy surovin, balení a doprava k zákazníkovi, užití výrobku a nakonec jeho likvidace či recyklace. Pro srovnání různých druhů dopadů, například vytěžené rudy pro výrobu, nafty pro dopravu a spotřebované elektrické energie při používání, slouží tzv. analýzy životního cyklu.
Směrnice se týká všech kategorií výrobků výrazně ovlivňujících celkovou spotřebu energií v EU. Typickými kategoriemi jsou domácí a průmyslové spotřebiče elektrické energie či výrobky pro tepelnou izolaci budov. Cílem je vždy zlepšit ekologické parametry při zachování užitných vlastností a konkurenceschopnosti evropských výrobců na evropském i světovém trhu.
Zavádění směrnice pak probíhá formou postupného vypracovávání konkrétních předpisů pro každou z předmětných kategorií výrobků. Tato pravidla mohou mít formu povinných technických opatření (například známé případy osvětlení, rtuťových teploměrů či asynchronních motorů) či formu tzv. samoregulace, kdy se dominantní evropští producenti dobrovolně zavážou ke konkrétním výsledkům (například zvýšení účinnosti u oběhových čerpadel přislíbené firmami Grundfos a Wilo).
Jakmile jsou pravidla pro danou kategorii vypracována, týkají se všech produktů vyráběných v EU nebo do EU dovážených.
MM: Jak se snaha o plnění této směrnice promítla do sektoru obráběcích strojů?
Ing. Holkup: Na začátek je nutné uvést, že bavíme-li se o negativních dopadech výrobních strojů na životní prostředí, jedná se podle analýz životního cyklu s naprostou převahou o spotřebu elektrické energie ve fázi užití strojů. Další vlivy, jako např. materiál nosné struktury nebo průsaky oleje, jsou zanedbatelné.
Výrobní stroje byly identifikovány jako jedna z významných kategorií spotřebičů energie a byly zařazeny do skupiny „výrobní stroje a příbuzné strojírenství“. Výrobci obráběcích a tvářecích strojů, znalí precedentů např. z oblasti osvětlení, se začali oprávněně obávat, že bude vydán předpis přikazující konkrétní technická opatření či nereálné závazné cíle nerespektující široké spektrum typů strojů a jejich použití. Pokud by byla pravidla špatně nastavena, mohlo by potenciálně dojít ke snížení konkurenceschopnosti evropských producentů na světovém trhu nebo znevýhodnění některých výrobců oproti druhým.
MM: Jaká byla na této cestě role asociace Cecimo a příslušných národních svazů?
Ing. Holkup: Evropská komise vydala směrnici s obecnými cíli, součástí procesu tvorby konkrétních předpisů jsou pak konzultační fóra, na kterých mají možnost vystoupit zástupci dotyčného průmyslového sektoru. Jejich role je zejména upozornit na specifika sektoru a rizika možných negativních dopadů navrhovaných předpisů. Takovou roli aktivně zastává právě Cecimo, evropské sdružení výrobců strojů, jehož členy jsou národní asociace, v případě České republiky pak Svaz strojírenské technologie.
MM: Jaký byl postupný vývoj od roku 2005, kdy byla vydána první z „ekodesignových“ směrnic?
Ing. Holkup: Ke spuštění celé kauzy došlo krátce po vydání směrnice 2005/32/EC zahrnutím výrobních strojů do její působnosti. To se stalo navzdory prvotní, nakonec neúspěšné snaze výrobců strojů přenést odpovědnost na producenty komponent, ze kterých se stroje skládají.
Od začátku bylo jasné, že výrobní stroje budou pro legislativu tvrdý oříšek. Samotné hodnocení ekologičnosti je u tak různorodé skupiny produktů prakticky nemožné, aniž bychom přijali výrazně zjednodušující předpoklady. To je velký rozdíl oproti jasně definovaným vstupům a výstupům u zařízení, jako jsou například lednice či žárovky. Pravidla tedy budou, otázka je – jaká. Jednou z možných cest zavedení směrnice je již zmíněná samoregulace. Jde o řekněme „měkkou formu“, kdy výrobci sami rozhodují, jakým způsobem splní slíbené cíle. Tato forma byla průmyslem od začátku preferována před druhou, „mandatorní“ formou, přikazující navíc i technická řešení pro dosažení těchto cílů.
Asociace Cecimo po dohodě s národními svazy připravila první verzi tzv. Cecimo SRI (Self Regulation Initiative). Jednalo se o celé schéma od závazku podniků připojit se, specifikace reálných cílů pro snížení spotřeby, kontroly výsledku až po reportování zpět EK. Klíčovým organizačním a informačním uzlem bylo navrhováno Cecimo. Tuto koncepci příslušný evropský komisař ocenil, nicméně mu nepřipadala dostatečně transparentní a účinná a rozhodl o zadání tzv. přípravné studie analyzující současný stav, technické možnosti a doporučení pro účinná legislativní opatření. Na tuto studii byl v roce 2009 vypsán tendr, který vyhrál berlínský výzkumný ústav Fraunhofer IZM/IPK. Od té doby probíhá dialog mezi zainteresovanými skupinami, tedy zejména v rámci trojúhelníku EK – Fraunhofer – Cecimo o podobu této studie a zejména jejích závěrečných doporučení.
MM: Dne 12. 3. 2011 se uskutečnilo třetí zasedání Stekeholder meeting. Co konkrétního přineslo?
Ing. Holkup: Toto zasedání bylo celkově třetí příležitostí pro prezentaci a oficiální připomínkování téměř dokončené přípravné studie a konfrontaci jejích tvůrců se zástupci průmyslu a příslušným komisařem EK.
Potěšující zprávou je, že po tlaku ze strany Cecimo je podoba studie nyní mnohem měkčí než v původních verzích a správně identifikuje výrobce strojů jako důležitý, značně různorodý a na regulaci citlivý sektor. Podobně dobrou zprávou je i to, že se diskuse po delší době vrací ke klíčovým technickým tématům, a to k vývoji metod pro měření a hodnocení spotřeby vztažené k užitným vlastnostem strojů, pro něž si zákazník tyto stroje kupuje.
Studie ve svém závěru navrhuje několik možných postupů. Prvním je povinné zavedení automatických hibernačních režimů na strojích; druhým pak povinnost uvádět spotřebu při standardních režimech na štítku stroje. Třetí možností je povinnost výrobce vyjádřit se k seznamu doporučených úsporných opatření, zda jsou na stroji implementována, a pokud ne, tak proč. Čtvrtou možností je zorganizování dobrovolné dohody výrobců, tedy ekvivalent samoregulace dříve připravované Cecimo. Poslední uváděnou možností jsou fiskální nástroje pro podporu zákazníků v nákupu účinnějších strojů například formou šrotovného nebo pomocí daňových úlev.
K rozhodnutí o typu předpisů by mělo dojít do konce roku 2012. EK může vybrat jednu, nebo více zmíněných možností, teoreticky však může být navržen i úplně jiný postup. Nový evropský zákon bude závazný od počátku roku 2014.
MM: Jak se díváte na fakt, že navrhovaná omezení budou platit pouze pro EU výrobce, jejich ztížení konkurenceschopnosti vůči např. asijským výrobcům na trzích třetí strany (např. USA či Ruska) je zřejmé? Kdo bude dozorovat, co bude na trhy EU, resp. konkrétní regiony dováženo?
Ing. Holkup: První otázka směřuje k samé podstatě věci, neboť teprve na trzích zemí mimo EU se plně ukáže, zda „to někdo chce“, tedy energeticky účinnější stroj za zřejmě mírně vyšší cenu. V druhé otázce zmiňujete možný problém. Pokud by se totiž na evropském trhu příslušným národním orgánům, tedy v případě ČR Celní správě a České obchodní inspekci, nepodařilo zajistit rovné podmínky, může toto znamenat konkurenční nevýhodu pro evropské výrobce.
V obou případech bude důležitým měřítkem vliv směrnice na náklady na stavbu a cenu strojů a na jejich uživatelské parametry. Pokud tento vliv nebude výrazně negativní, obě zmíněná nebezpečí budou zanedbatelná. Při výrazném vlivu bude riziko značné.
Je otázka do jaké míry se podaří EK dostát podmínce z předmětné směrnice stanovující, že nesmí nastat „závažný negativní dopad na konkurenceschopnost odvětví“. Cecimo a svazy v každém případě dodaly množství dat jenž prokazují, že při nevhodně zvolených opatřeních by k tomu dojít mohlo.
MM: Jakou roli v celém procesu konkrétně sehrál Svaz strojírenské technologie a Výzkumné centrum VSCVTT?
Ing. Holkup: Obě instituce od roku 2009 v návaznosti na vydání směrnice úzce spolupracují. Jednou z činností je zastupování ČR na jednáních „Energy efficiency working group“ organizovaných Cecimo, kde se připravují společné kroky vůči EK. Další činností je informování členských podniků SST o vývoji legislativy. Důležitou aktivitou je zapojení se do práce skupiny TC39/WG12 připravující mezinárodní normu ISO 14955. Ta si klade za cíl hodnotit energetickou účinnost výrobních strojů a kompatibilita s ní se výhledově zřejmě stane součástí podmínek pro udělení známky CE. Kromě toho VCSVTT od loňského roku vede projekt Ecodesign ve stavbě obráběcích strojů, finančně podporovaný Ministerstvem průmyslu a obchodu, do něhož jsou zapojeny podniky Kovosvit MAS, TOS Kuřim – OS, TOS Varnsdorf, Tajmac-ZPS, dále pak svaz SST a FSI VUT v Brně. Hlavním cílem projektu je nalézt a realizovat technická řešení pro výrazné snížení energetické náročnosti vybraných strojů, a získat tak zkušenosti do budoucna.
MM: Považujete vy osobně zavádění této směrnice za potřebnou a s jakými konkrétními důsledky? O co se váš názor opírá?
Ing. Holkup: Otázka na potřebnost „ekodesignové“ směrnice vede k úvaze o zdravé míře centrálního ovlivňování přirozeným tržním mechanismům, do které bych se na stránkách technického časopisu nerad pouštěl. Faktem, který snahu o ekologický návrh výrobních strojů mírně sráží, však například je, že podle dostupných studií se na straně výrobců strojů skrývá pouze jedna třetina z celkového potenciálu pro úspory energie v průmyslové výrobě. Zbylé dvě třetiny jsou na straně zákazníka a jeho schopnostech, jak dokáže stroj využít.
Ohledně odhadu dopadu směrnice na evropské výrobce strojů bych se nerad mýlil, ale po celkové úvaze a na základě posledního vývoje jsem mírný optimista. Tedy věřím, že zavedení nebude představovat významnější náklady, zdražení strojů nebo administrativní zátěž. Pokud byuvedené starosti odpadly, může pokrok v energetické účinnosti, marketingově zhodnocený, znamenat spíše plus.
Ať dopadne podoba předpisů jakkoliv, jedním z přímých důsledků bude lepší informovanost spotřebitelů a vyšší transparentnost v posuzování energetické náročnosti. Nemusí dojít ke štítkování, jak ho známe u domácích spotřebičů, ale informovanost zákazníka a stoupající ceny energií udělají své. Výhodu budou mít ti výrobci, kteří u svých strojů již nyní úsporná opatření testují a zavádějí.
Děkuji za rozhovor.
Roman Dvořák
roman.dvorak@mmspektrum.com