Tření a s ním spojená ztráta energie mají významný dopad na společnost. Odhaduje se, že energie potřebná k překonání tření spolu s příslušnými náklady na údržbu činí až 5 % HDP. Většina energie se přemění na teplo, což má za následek nežádoucí změny povrchu, jako jsou oxidace a změna mechanických vlastností materiálů. Kromě toho je vysoké tření často spojeno s opotřebením, které nezřídka vede ke snížení životnosti a druhotným nežádoucím efektům, jako vibracím či produkci otěrových částic. Běžným způsobem, jak snížit tření, je použití maziv. Koeficient tření tradičních technických materiálů, např. oceli či keramiky, je obvykle vyšší než 0,5 pro tření za sucha, ale nižší než 0,1 pro mazaný kontakt. Tekutá maziva mají však své limity – nemohou pracovat v extrémních podmínkách, jako jsou velmi nízká či naopak vysoká teplota, vakuum, velká změna kontaktních tlaků apod. Standardní oleje se navíc vyrábějí z ropných produktů a mnohdy obsahují toxické chemikálie se značným dopadem na životní prostředí. Jako alternativa se v posledních letech nabízejí samomazné povlaky, které buď úplně eliminují tekuté lubrikanty, nebo alespoň nahradí toxická aditiva v olejích. Tyto povlaky jsou vytvářeny v podobě tenkých vrstev připravených elektrochemicky či pomocí plazmových technik.