Obvodové najíždění do řezu
Pokaždé, když břit frézy přichází do záběru, je v závislosti na obráběném materiálu, průřezu odřezávané vrstvy a druhu frézování vystaven méně či více šokovému zatížení. První kontakt mezi břitem a obrobkem může ovlivnit celý následující proces řezání a dokonce způsobit destrukci břitu. Vše záleží na tom, ve kterém místě na břitu k prvnímu kontaktu s obrobkem dojde. Všeobecně je vhodné, aby tímto místem byl střed destičky, resp. plochy čela, což je ovlivněno radiální hloubkou řezu.
Obvodové vyjíždění z řezu
Jako paradoxní se může jevit skutečnost, že břitová destička může být při vyjíždění z řezu značně namáhána. Pokud se jedná o tlakové namáhání, je například VBD z SK velice odolná, ale v případě tahového nebo dokonce ohybového namáhání může dojít k překročení hodnoty pevnosti tohoto materiálu a následně dochází k porušení či destrukci břitové destičky. Zde je rozhodující veličinou opět hodnota radiální hloubky řezu.
Čelní najíždění do řezu
Jednou z nejstarších a dodnes hojně využívaných metod je předvrtání počátečního otvoru na požadovanou hloubku dutiny. Poté přichází na řadu klasická fréza, např. s VBD, která při konstantní souřadnici Z provede předfrézování dané kontury. V některých případech jsou zhotovovány další otvory v rozích dutiny, což ale většinou působí negativně, neboť takto vynucené přerušení řezu má neblahý vliv na trvanlivost břitu, především u SK a řezné keramiky. Kromě toho musí nástroj při každém průchodu v dutině překonávat velké množství zbylých třísek, což také nepříznivě ovlivňuje jeho trvanlivost, nemluvě o teple akumulovaném v těchto třískách, které může ovlivňovat nejen nástroj, ale i obrobený povrch (obr. 4a).
Při použití kulových monolitních nástrojů pro zavrtávací frézování na určitou souřadnici Z se nedoporučuje příliš časté vyjíždění ze záběru s ohledem na odstraňování třísek. Při takovémto axiálním frézování sice vznikají problémy především z důvodu komplikovaného odvodu třísek od středu nástroje, ale ty se častějším vyjížděním ze záběru eliminují jen minimálně. Proto je výhodnější využít najíždění šikmo a s kruhovou interpolací rovnou na plnou hloubku než začínat cyklus axiálním zavrtáváním. Přitom ale musí být zajištěn spolehlivý odvod třísek (obr. 4b).
Za jednu z nejlepších metod se považuje lineální šikmé najíždění na plnou axiální hloubku prvního kroku, tzv. rampování. Startovací bod je volen především s ohledem na geometrii tvarové plochy, obecně však v některé z krajních poloh, což umožňuje poměrně velkou radiální hodnotu nájezdu. Opět je hlavním problémem odstraňování třísek. Radiální řezný pohyb se děje společně s axiálním zajížděním do materiálu buď lineárně, nebo ještě výhodněji pomocí kruhové interpolace, která je obzvláště důležitá u vysokorychlostního obrábění (obr. 4c).
Při použití fréz s kruhovými VBD je možné využít také velice výhodnou metodu spočívající v kruhové interpolaci se spirálovým pohybem v axiálním směru (obr. 4d).