Zámořská přeprava je totiž specifickým komplexem mnoha negativních prostředí, která navíc působí na produkt relativně dlouho. Teplotní změny na lodi se podle umístění kontejneru a klimatického pásma, kterým loď projíždí, mohou měnit v rozmezí od -20 do +60 oC. Tyto teploty navíc nikdy nelze při návrhu obalového systému předpovědět, a proto je potřeba počítat s nejhoršími možnými parametry. Praktické testy dokázaly, že teplota se může skokově v rámci jednoho cyklu den - noc měnit řádově o desítky stupňů Celsia. Takové výkyvy téměř vždy znamenají srážení vodních par obsažených uvnitř balení a následnou kondenzaci vody na povrchu materiálu. Konvenční obalové systémy pro zámořskou přepravu obvykle obsahují vysoušedla, která mají za úkol pojmout vlhkost uvnitř obalové jednotky a následně odstraňovat vlhkost přicházející zvnějšku přes obal. Vysoušedlo má ale pouze určitou kapacitu a po dosažení saturace již další vodní páry nezadržuje. Pro návrh dostatečného množství vysoušedla uvnitř obalové jednotky je nutná praktická zkušenost a tam, kde je to možné, i praktická zkouška. Tato zkouška se vždy skládá z kontroly podmínek balení (stav materiálu, technologická kázeň, relativní vzdušná vlhkost atd.), kontroly klimatických podmínek přepravy za pomocí dataloggeru a kontroly skladování u konečného příjemce před rozbalením.
Každý obalový systém (snad s výjimkou hliníkových fólií) má však jistou propustnost par a výměna vlhkého vzduchu mezi vnitřkem a okolím se navíc zvyšuje s prudkými změnami teplot, kdy termodynamické jevy vytvářejí změny interního a externího tlaku. Toto neustálé "přisycování" vnitřního prostředí vodními parami zvenčí může mít při špatném návrhu za následek vyčerpání vysoušedla. V takovém případě je však povrch přepravovaného produktu okamžitě exponován agresivnímu koroznímu prostředí, které na moři navíc komplikuje vysoký obsah chloridů.