Legislativa limitující obsah olova v mosazi pro styk s pitnou vodou navodila jeden z nejzajímavějších materiálových problémů poslední doby. Má celosvětový dopad, dotýká se, nebo se bude dotýkat veškerého lidstva. Samozřejmě bude záležet na tom, jak se jednotlivé státy budou k tomuto problému stavět. Nově nastavený limit obsahu olova komplikuje dosavadní vývoj a zavádění nových potrubních systémů na pitnou vodu. Mosaz, i když s obsahem olova nižším než 0,25 %, bude stále spojena s technickými problémy, alespoň v nejbližších letech, korozivzdorná ocel s problémy ekonomickými, souvisejícími s jejím obráběním. Řešení na bázi kompozitů je zatím ve stadiu vývoje, kdy nejsou ještě vyjasněny ani materiálově-technologické ani ekonomické problémy s tím spojené. Samotné zastříknutí kompozitové závitové vložky bylo odzkoušeno (viz obr. 2), stále však trvají pochybnosti o tom, zda je vůbec do budoucna reálné kvůli horším mechanickým vlastnostem plně nahradit kovový zástřik kompozitem. Nabízí se například myšlenka hybridní konstrukce ze superplastu s podpůrným účinkem nerezové oceli v závitové části zástřiků. Nejjednodušším řešením by byly celoplastové závitové fitinky, problémem je ale vyvinutí vhodného materiálu a i konstrukce fitinku tak, aby splňovaly požadavky na funkci (přetlak vody, krípové vlastnosti), montáž i certifikační předpisy pro pitnou vodu. Naději v tomto směru podporují některé komerčně zavedené inovace na světovém trhu, např. výroba celoplastových závitových fitinků na bázi polyamidu určených pro tlak vody 1,6 MPa. Fitinky prošly schvalovacím řízením WRAS (The Water Regulations Advisory Scheme, UK), jedním z nejprestižnějších ve světě. Celokompozitové fitinky však postrádají materiálovou kompatibilitu s polyolefiny, některé typy (např. na obr. 2) jsou totiž jednou stranou určeny pro montáž pomocí závitového spoje, druhou stranou se svařují s trubkou.