Přidejme k tomu klíčovou strukturální výhodu – české zbrojovky jsou převážně v soukromých rukou. Jsou to draví byznysmeni, jak říkají sami o sobě. Vracejí zisky do kapacit, akvizic a růstu. Srovnejme to s Polskem, kde zbrojní průmysl ovládá stát a kde tato dynamika jednoduše nefunguje. Česká republika v tomto kontextu nabírá na geopolitickém a průmyslovém významu rychleji, než si většina z nás uvědomuje.
Válečné technologie se přitom proměňují způsobem, který přímo volá po průmyslovém inženýrském myšlení. Drony, electronic warfare, autonomní systémy, umělá inteligence v bojovém prostředí – toto nejsou témata ze sci-fi. Jsou to reálné zakázky, reálné investice a reálná příležitost pro firmy, které mají odvahu vstoupit do prostoru, jenž byl ještě nedávno tabu. Jeden z českých zbrojařů to pojmenoval lapidárně: kdo chce vědět, jak bude vypadat válka zítřka, ať si pustí Terminátora. A pak ať začne přemýšlet, co z toho umí vyrobit. Naši bruselští stratégové ale Terminátora zřejmě nesledují. Pokud ano, vyvodili z něj závěr, že je třeba sepsat dalších několik směrnic o etice AI ve zbrojním průmyslu, zřídit pracovní skupinu a výsledky prezentovat za dva roky na konferenci. Zatímco ostatní staví, unie reguluje. Zatímco ostatní dodávají, ona konzultuje. A až bude hotovo, přijde s výborně formulovaným stanoviskem, že to vlastně celou dobu podporovala (…).