MM Podcast: Glosa - Zoufalý amaterismus a ignorace potřeb

Od 1. července, kdy přebíráme žezlo předsednictví v Radě EU, naši obchodníci paradoxně zvyšují, kvůli důsledkům nesystematičnosti v energetické koncepci Unie, konečným odběratelům ceny energií. V průměru se u zemního plynu jedná o 200% navýšení oproti hladině upravovaných cen za předchozích šest měsíců, u elektrické energie to činí 130 % oproti stejnému období. A co na to stát? Ten mlčí. Hlavní jeho role spočívá v potravinovém, bezpečnostním, dopravním a energetickém zabezpečení obyvatel. Plyn je krví průmyslu a společně s plechovkami lančmítu, cukrem či těstovinami musí být součástí našich státních hmotných rezerv. Nelze jej ničím nahradit. Museli bychom pro jeho substituci vystavět šest nových jaderných elektráren velikosti Dukovan, resp. Temelína. Ani krematoria se bez něho neobejdou, mrtví by se nám hromadili v márnicích a kolem nich. Na 98 % naší spotřeby plynu pochází z Ruska. Ten nakupujeme skrze lipskou burzu, převážně od německého Uniperu, ke kterému skrze Nord Stream 1 po dně Baltského moře proudí od Gazpromu. Za 1 000 kubíků plynu tak aktuálně Uniper ruskému dodavateli platí 270 dolarů, aby následně prodejní cena vzrostla čtyřnásobně na 1 100 dolarů.

Stát musí reagovat okamžitě. Ale ne stylem Jozefa Síkely navrátivšího se z WEF v Davosu, kdy v telefonickém rozhovoru prohlásil, že má asi plynovou krizi vyřešenou – pronajmeme si zásobníky zkapalněného plynu na Ukrajině, které zde Němci chtějí postavit. Z letiště ale raději hned utekl do bezpečí útrob budovy architekta prof. Fanty na pravém břehu Vltavy. Žádná přímá konfrontace s podnikatelským světem. Průmyslníci očekávají otevřenou diskuzi, chtějí představit svoji neveselou realitu a společně hledat možná východiska. V žádném případě se nechci inspirovat předchozím režimem, ale pamatuji si na existenci Federálního ministerstva paliv a energetiky, které mj. vytvářelo dlouhodobé strategické koncepty. Dnes se vedle pracoviště vyhlašovatele zákonů na MŽP energetice věnuje jedna sekce na MPO, která je najednou překvapena z toho, co se na trhu děje, a naději možného vyřešení problému vidí ve zvýšení svých kompetencí přijetím nových politických náměstků. Česká republika musí zasahovat do energetického trhu daleko razantněji, např. tím, že dočasně zafixuje ceny jak z důvodu částečného zklidnění situace na trhu, tak i pro možnost alespoň částečné nákladové predikce odběratelů, především z průmyslu. Musí se začít vyjednávat dlouhodobý kontrakt na dodávky plynu, a tím vytvořit půda pro konsolidaci energetického trhu. Nabízí se možnost nakoupit zásobníky plynu od RWE, hrozí také reálné nebezpečí, že jinak jej získají zahraniční subjekty, které mohou s uskladněným plynem nakládat dle svého. Energetika není běh na krátkou trať, a pokud do ní vstupují spekulativní aspekty, celý systém to zásadně destabilizuje. A v oblasti plynu, kde jsme v kritické situaci, to absolutně nepřipadá v úvahu. 

Zapomínat je lidské. Je však třeba mít stále na mysli, že cena elektřiny dramaticky rostla již na jaře 2021, nikoliv po ruské invazi na Ukrajinu, jak je často předkládáno. Avšak v kontextu objemu informací může lehce ve vzpomínkách zapadnout, kde hledat kořeny vzniku Green Dealu, resp. následného plánu EU FIT for 55 pro snížení emise skleníkových plynů. V roce 1990 agentury a poradci změřili jejich úroveň a na základě toho pak stanovili, že do roku 2050 je reálné její snížení o 30 %. Bohužel se toho pak ujali environmentální aktivisté, pro něž bylo oněch 30 % málo, a tak Evropský parlament nakonec schválil 55 %. Specifický přístup – nastavme si cíle a pak najměme poradce, kteří nás v oprávněnosti jejich realizace utvrdí. 

Nastal obrovský boom obnovitelných zdrojů, který prý spasí naši energetiku. Od vlády slyšíme, že energetickou koncepci státu v oblasti elektrické energie postavíme na odstranění fosilních zdrojů a nahradíme je obnovitelnými – primárně fotovoltaikou a větrnými elektrárnami. Bohužel slýchám, a to i od renomovaných průmyslníků, že v těchto zdrojích vidí záchranu pro svoji energetickou soběstačnost. Není tomu tak. Je třeba si uvědomit, že to jsou energetické zdroje komplementární, nikoliv hlavní. S nimi nemůžeme počítat, když je potřebujeme, ale jen tehdy, pokud laskavá příroda dovolí. A to je zásadní problém. Instalovaný výkon v žádném případě nebude výkonem využitelným. Aktuálně tabulkový výkon instalovaných obnovitelných zdrojů představuje 24 % naší spotřeby, ale v bilanci skutečného využití za minulý rok představoval pouze 2,6 %. Vysvětlení je prosté – nesvítí a nefouká 24/7. A do tohoto my nainvestujeme stovky miliard korun, které z velké části pojme předražený distribuční řetězec čínských komponent, boom instalačních firem, které cítí neopakovatelnou byznysovou příležitost, a samozřejmě poradci a jejich projekty. Od roku 2055 pak budeme trpět nedostatkem elektrické energie, jelikož obnovitelné zdroje prostě jádro, uhlí a plyn nenahradí. 

Náklady na výrobu kWh z jádra jsou údajně průměrných 25 hal., z uhlí pak 15 hal. Máme nejnižší výrobní ceny elektřiny, ale dle OECD ty prodejní, na paritu kupní síly, nejvyšší na světě. Jak je to možné? ČEZ uvádí povinnost obchodovat elektřinu skrze burzu. Jestli je to pravda (…), musí posoudit povolanější. V ČR se vloni vyrobilo 79 TWh elektrické energie, z toho v jaderných elektrárnách 29 TWh a v tepelných 35 TWh. Tuzemská spotřeba představovala 62 TWh. Prostým výpočtem zjistíme, že z těchto dvou základních zdrojů můžeme pokrýt naši stávající potřebu, a ještě nám něco zbyde na export, elektromobilitu, a možná i emisní povolenky. A stejně jako u plynu, tak i u elektřiny je třeba neprodleně jednat. Včera již bylo pozdě. Na Slovensku zafixovali ceny elektřiny během tří týdnů, což byl výsledek určité podnikatelské dohody, jíž předcházel soustředěný tlak všech složek státu, který účinně hájil své občany a průmysl. Dosáhlo se dohody 62 eur za MWh fixovaných do roku 2024. Pokud by ČEZ dodával elektřinu domácím spotřebitelům za vlastní, nikoliv burzovní náklady, vrátili bychom se v cenách do roku 2020. 

Český průmysl není schopen ustát skokové nárůsty cen. Kvůli zaměstnavatelské konkurenceschopnosti vůči neustále zvyšovaným mzdám ve státním sektoru byl nucen valorizovat mzdy. Růst cen vstupních materiálů je kapitola sama pro sebe. Středně velká průmyslová firma, která dosud za plyn platila 75 mil. ročně, za něj nyní vydá přes 250 mil. Samozřejmě jsme vedeni k energetickým úsporám, ale víme, že šetřením nikdo nezbohatl. V průmyslu se úspory již dávno realizovaly, jinak by firmy v tržním konkurenčním prostředí nákladově neuspěly. A nyní ze strany Pirátů slýchají, že měly mít finanční polštář pro pokrytí nečekaných výdajů. Bez komentáře.

Buďte zdrávi na těle i na duchu, a přesto přese všechno si i v nadcházejícím letním období, po kterém přijde stejně horký podzim, nadále udržujte zdravý rozum.