Rozumím, že koncentrace špatných zpráv za poslední dva roky je velmi intenzivní a pragmatické pohledy ekonomické povahy do blízkého budoucna, při sejmutí růžových brýlí, přinášejí pro většinu lidí pramálo naděje. Nepropadejme však zoufalství. Kromě dvou/tříleté destabilizace způsobené globální ekonomickou krizí v roce 2008 jsme přes 20 let zažívali život takřka bez rizika, a i po zpackané ekonomické transformaci v 90. letech jsme nakonec měli na růžích ustláno. Alespoň já to tak vnímám. Kontinuální bezprecedentní konjunktura, levné úvěrové peníze, velmi nízká nezaměstnanost, stále se zlepšující životní úroveň a rostoucí střední třída – to byly stavební kameny nového milénia. Rychle jsme z naší mysli vytěsnili fakt, že v oblastech, kam jsme za předchozího režimu jezdili k moři, zuřila nelítostná genocida mezi etnickými skupinami, inflace u nás tehdy v roce 1993 dosahovala 20 % a povodně v roce 1997 naši pokladnu stály 60 miliard. Bohužel války, pandemie a krize od nepaměti k životu patřily. Proto nezoufejme a buďme aktivní. Zaměřme se na pomoc ohroženým nízkopříjmovým skupinám, nezapomínejme, že uprchlíci stále potřebují naši pozornost, konečně již stanovme energetickou státní koncepci, zbavme se závislosti na ruském plynu a akcelerujme přechod k obnovitelným zdrojům a jaderné energetice. Aktuálně – aktivně ovlivňujme politiku EU – od července k tomu máme jedinečnou příležitost. A hlavně mysleme na to, že tato Putinova agrese nemusí být poslední černou labutí s nepředvídatelným dopadem na společnost. Určitě přijde další krize a po ní jiná katastrofa. Prostě život je těžký, nepředvídatelný a jednou stejně všichni umřeme.