Spotřební díly, jako trysky, vířivé kroužky, krytky a elektrody, používané pro plazmové řezání jsou namáhány vysokou teplotou plazmového oblouku a zároveň erozivním působením plazmového a sekundárního plynu nebo jen plazmového plynu, podle druhu plazmového zařízení. Základním problémem pro dosažení vyšší životnosti elektrody je její chlazení. Elektrody u systémů do 100 A používající jeden plyn jsou ve většině případů chlazeny vzduchem nebo plazmovým plynem. U systémů s vyšším řezacím proudem, tzv. „dvouplazmových systémů“, jsou elektrody chlazeny kapalinou (propylenglycol).
Zásadní význam chlazení elektrod
Elektroda vede stejnosměrný proud z plazmového zdroje až k řezanému dílu. Materiál, ze kterého je vyrobena, je obvykle měď nebo slitina mědi (popřípadě stříbra). Dále elektroda obsahuje emisivní část (vložku) z hafnia, která má vysokou teplotu tavení a vydrží velké zatížení při vysokých teplotách plazmového oblouku, a to v prostředí plazmového plynu - kyslíku, dusíku nebo vzduchu. Hafnium je zvolna „vypalováno“ teplotou oblouku a rychlým prouděním plazmového plynu. Většina tohoto opotřebení se děje při startu, tzn. při zapálení oblouku a také při jeho zhasnutí. V těchto „cyklech“ (při startu oblouku a jeho zhasnutí) se hafnium rychle zahřívá na vysokou teplotu až do doby, než se nataví a po zhasnutí oblouku následuje jeho prudké ochlazení a ztuhnutí. Velkou nevýhodou hafnia je špatná tepelná vodivost, což má za následek větší opotřebení, tzv. „vypalování“ hafnia. Dostatečné chlazení má proto zásadní vliv na vyšší nebo naopak nižší životnost hafnia a elektrody.