Nejpoužívanější nerezové oceli jsou ze skupiny austenitických ocelí. Tyto oceli disponují vysokým podílem chromu – přes 12 % – a díky tomu jejich vysoká korozivzdornost působí také proti chemicky agresivním látkám. Chrom vytváří na povrchu jen malou atomární chromdioxydickou vrstvu, která zabraňuje difuzi kyslíku a tím znemožňuje korozi do hloubky. Vedle chromu je však důležitou součástí chemického složení i nikl, často je také používán molybden pro optimalizaci mechanických vlastností.
Austenitické nerezové oceli jsou dnes nejčastěji používány v potravinářství, energetice, v lodním a petrochemickém průmyslu. Hojné využití nachází také v externí architektuře i stavebních okrasných prvcích. Nejpoužívanější jsou chromniklové oceli třídy 17240, 17246 a 17348.
Nerezové oceli (kromě feritických) jsou těžko obrobitelné. Tyto materiály mají sklon ke zpevňování obrobeného povrchu. Zpevnění vzniká přetvořením austenitu na deformační martenzit, který zvyšuje pevnost. To pak přináší rychlé opotřebení břitu, špatné lámání a špatný odchod třísek vlivem zadírání se v profilových drážkách nástrojů. Nízká tepelná vodivost způsobuje plastické deformace řezné hrany. Nárůstky na břitu způsobují nízkou jakost obrobeného povrchu. Chemická difuze mezi povrchem obrobku a břitu, obzvlášť na kulatých vodicích fazetkách, jsou dalším velice nepříznivým typem opotřebení. Vlivem této difuze dochází k vyplavování kobaltového pojiva z tvrdokovového řezného materiálu a následně dochází k poškození nástroje praskáním či vylamováním řezné hrany.