Během letošního roku proběhla celá řada akcí uspořádaných k 140 letům výuky strojařiny, jejícmž smyslem bylo zvýraznit postavení technického vysokého školství ve společnosti a ukázat, že technika má a bude mít u nás budoucnost.
Nejen v návaznosti na výše uvedený fakt, ale i s ohledem na zářijovou prezentaci umu českých strojařů v moravské metropoli, jsme požádali o rozhovor děkana fakulty strojní ČVUT prof. Ing. Petra Zunu, CSc.
MM:
Teorie a praxe jsou dvě spojité nádoby. Pokud stát podporuje technické školství, potažmo vědu a výzkum, projeví se to na úrovni a vyspělosti daného oboru. Dle mého však u nás dochází k určitému paradoxu, kdy technické školství je do značné míry podfinancováno, a přitom česká strojařina se přinejmenším ve srovnání s evropskou úrovní nemá za co stydět. Jak si tento jev vysvětlujete?
Prof. Zuna:
Je třeba úvodem zmínit, že nejen technické, ale celé vysoké školství je u nás podfinancováno. A u technického je to zvláště výrazné. Tento fakt bohužel přetrvává z hluboké minulosti, kde byly jednotlivé studijní obory ohodnoceny určitým koeficientem a podle mého názoru je třeba co nejdříve provést radikální přehodnocení hodnoty těchto koeficientů. Pro porovnání uvedu, že technické vysoké školy mají koeficient na normativ studenta 1,6 - stejný má např. tělovýchova -, a naopak veterinární obory mají 3,5. Nyní si však nedovedu na základě pocitu z jednání Konference rektorů představit, že k nějakým radikálním změnám v tomto ohodnocení dojde, neboť logicky si každý bude hájit to své. Je třeba brát v potaz, že by úroveň koeficientu měla odrážet potřeby společnosti. V současné době máme dostatek právníků či ekonomů, ale poptávka po kvalitních technicích převyšuje jejich skutečný stav. A tento fakt by měl být impulzem k přehodnocení úrovně koeficientu. Regulovat přímo počty studentů na školách je velmi problematickým a špatným řešením. V současné době zahraniční firmy investují u nás ne proto, že by zde byla levná pracovní síla, ale jako argument uvádějí, že disponujeme velmi dobrou technickou základnou na vysoké odborné úrovni, a to od řemeslníků až po inženýry a doktorandy. To zatím platí, ale do budoucna by tomu tak nemuselo být. Existují obory, ve kterých jsou poptáváni absolventi a my jimi nedisponujeme.
MM:
Zaznamenává české technické vysoké školství nějaké změny po vstupu do EU? Nemám na mysli stážové výměny studentů, ale např. zapojení do řešení konkrétních společných projektů v rámci evropského vysokého školství, grantovou podporu z rozpočtu EU atd.
Prof. Zuna:
K výraznému zlomu po 1. květnu nedošlo, neboť z pozice asociovaného státu jsme se řady projektů v rámci EU účastnili. Naši zástupci byli a jsou v celé řadě evropských výborů přítomni a dle mého je toto zastoupení v současné době dostatečné. Pro nás do budoucna v rámci projektu European Research Area bude cílem, aby se v 7. rámcovém výzkumném programu objevily menší projekty, ve kterých by státy, jako naše republika, hrály vedoucí úlohu. Můžu konstatovat, že naše fakulta se úspěšně podílí na řadě projektů 6. rámcového výzkumného programu. Co se týká spolupráce se zahraničními univerzitami, mohu zmínit například univerzitu v Glasgow, TU Chemnitz či Essen, Krakovskou polytechniku, ve spolupráci s kolegy z francouzských univerzit nyní připravujeme Master course pro naše studenty. Když se poohlédnu na propojení aktivit naší fakulty s praxí, lze uvést jako příklad firmy Porsche, Škoda Auto, Kovosvit MAS, Tajmac-ZPS, připravuje se spolupráce se Siemensem. Jako velmi perspektivní vidím spolupráci s menšími a středními firmami, které by do budoucna měly tvořit základnu našeho průmyslu, v pomoci při hledání jejich prostor v konkurenčním prostředí. Zde mohu jako příklad uvést úspěšnou firmu Hydrosystém Olomouc.
MM:
Profesorem ve 40 letech. To by měla být budoucí perspektiva vysokých škol nejen technického typu. Vidíte tuto vizi optimisticky?
Prof. Zuna:
Ano, profesor ve 40 letech je určitý ideál, který by zde měl být. Takto mladí profesoři existují, ale je jich velmi málo. Převažují ti, kterým je přes 60 let. Já osobně bych byl spokojen, pokud bychom u nás na fakultě měli dostatečný počet profesorů ve věku okolo 50 let. Ovšem podmínky pro jmenování profesorem jsou poměrně přísné a dosáhnout tohoto titulu u kandidáta do 40 let je určitý problém. V současné době jako perspektivní adepty vidím mladou generaci, které je prostřednictvím programů výzkumných záměrů a výzkumných center nabízena zajímavá, slušně ohodnocená práce. Ale bohužel celá řada z nich odmítá sbírat ty potřebné "body" a např. publikovat v impaktovaných časopisech či vystupovat na konferencích. Odůvodňují to tím, že jsou zde proto, jelikož je baví práce. Ano, tu dělají dobře, ale pro potřebnou habilitaci a profesuru je nutné splnit i ty výše zmiňované požadavky a o tom je někdy obtížné je přesvědčit. Nám by velmi pomohlo, pokud bychom na fakultu získali odborníky z praxe. Ale opět se dostáváme k financím, jelikož škola je nezaplatí tak jako praxe, i když dnes jsou již platy ve vědě aktivních profesorů a docentů na slušné úrovni. My to řešíme tím, že alespoň získáváme lidi na částečný úvazek, během kterého se může habilitovat, a poté jsou finanční podmínky přijetí na větší úvazek příznivější. To je jedna možnost. Ta druhá, ne úplně ideální, je přechodným řešením. Týká se přijetí starších zkušených odborníků z praxe, blížících se důchodovému věku, s obrovským množstvím zkušeností, jejichž finanční požadavky již nejsou tak náročné, zajímá je ještě jistá perspektiva.
MM:
Model Grantové agentury ČR je takový, že financuje projekty základního výzkumu. Je ale nad slunce jasné, že nelze opomíjet ani aplikovaný výzkum, který je hnacím motorem technického rozvoje výrobní sféry. Jaký je váš názor?
Prof. Zuna:
Já osobně jsem v představenstvu Grantové agentury působil osm let a byl jsem jedním z jejích zakladatelů. Podařilo se zde vytvořit Sekci technických věd. Za dobu svého působení agentura poskytla celou řadu grantů, díky nimž byly realizovány projekty základního výzkumu. Ze začátku, když neexistovalo nic jiného než granty, řada projektů v této oblasti měla možnost aplikací. Dnes, kdy byla dost výrazně posílena možnost prostředků na výzkum a vývoj ze strany MPO, převažuje u současných představitelů Grantové agentury názor, že by tyto prostředky měly směřovat pouze do projektů základního výzkumu. Můj názor se trochu liší, jelikož neexistuje ostrá hranice mezi základním a aplikovaným výzkumem. Vezměme v úvahu linii výzkumu. Bezprostředně na základní výzkum navazuje oblast, nazveme ji třeba rizikovým výzkumem, která představuje nástroje nutné k tomu, abychom např. mohli uskutečnit výrobu prototypu, informovali technickou veřejnost o připravovaném výrobku - a tento potřebný článek uzavírá aplikovaný výzkum. Domnívám se, že projekty vysloveně aplikovaného výzkumu nemají ze strany podpory Grantové agentury velkou šanci. Dnes se to nejeví takovým handicapem jako ze začátku, neboť řešitelé mají možnost o podporu požádat na jiných místech (např. MPO, MŽP, MŠMT). Jako podstatný přínos vidím, že Inženýrská akademie ČR zpracovala pro vládní Radu pro výzkum a vývoj analýzu vzniku Agentury pro aplikovaný výzkum a na základě toho Rada předloží do vlády návrh založení Technologické agentury. Podle mého názoru je žádoucí, aby zde určitý protipól Grantové agentury existoval, nesmí však z ní odčerpávat finance, musí mít svůj samostatný rozpočet, čímž by se v globálu navýšily prostředky na výzkum a vývoj. Jako vzorový příklad bych uvedl národní technologickou finskou agenturu Tekes, jejíž provoz je částečně dotován státním rozpočtem a částečně průmyslovým sektorem. Pro podporu výzkumu ze strany průmyslu jsou však nutná i opatření ze strany ministerstva financí.
MM:
Jaké výsledky spolupráce FS ČVUT s výrobní sférou budou moci návštěvníci spatřit na letošním MSV a IMT v Brně?
Prof. Zuna:
Pokud bych měl zmínit konkrétní exponáty, musím uvést manipulátor s paralelní kinematickou strukturou řešitelů prof. Talácka a prof. Valáška, dále pak zařízení pro měření zbytkového zamaštění při optimalizaci technologie čištění povrchů, snímač kontaktních tlaků sloužící ve zdravotnictví při zjišťování námahy lidského organismu během chůze. V rámci celého ČVUT budou na stánku umístěny informační panely o aktivitách jednotlivých fakult. Výsledky práce Výzkumného centra pro strojírenskou výrobní techniku a technologii a Automobilního centra Josefa Božka budou prezentovány formou posterů. V rámci doprovodného programu veletrhu IMT je naší fakultou pořádána mezinárodní konference Matar, zabývající se výrobou, automatizací a robotizací. Dále ve spolupráci se Svazem výrobců a dodavatelů strojírenské techniky budeme realizovat kulatý stůl, kde by se měla se zástupci průmyslové sféry, akademiků a odborných médií diskutovat problematika profilace nových inženýrů a techniků.
MM:
Jste předsedou hodnotitelské komise udílení Zlatých medailí Mezinárodního veletrhu obráběcích a tvářecích strojů. Jak hodnotíte úroveň přihlašovaných exponátů v předchozích ročnících? Jaká "minimální" kritéria musí splňovat exponát, aby měl šanci ocenění získat?
Prof. Zuna:
V letošním roce jsme na žádost pořadatele soutěže Kongresového centra navrhli změnu jednotlivých kritérií, která jsou definována v přihláškové dokumentaci. Rozhodujícím pro hodnocení přihlášeného exponátu je novost výrobku, inovace, originalita koncepčního a konstrukčního řešení. Dalším hlediskem je uživatelský komfort, tzn. zajištění záručního a pozáručního servisu. Důležitým aspektem je připravenost exponátu k dodávkám a nově i reference uplatnění exponátu na trhu. Tento nový aspekt jsme doplnili z toho důvodu, že jsme se v minulosti dost často setkávali s přihlášeným exponátem, de facto prototypem, který nebyl doposud v praxi mezi zákazníky aplikován a vyzkoušen, čímž neměl u hodnotitelské komise šanci uspět. Dalším kritériem je výrobní provedení, ekologické aspekty a v neposlední řadě i způsob prezentace exponátu.
MM:
Závěrem si dovolím položit otázku, na kterou mi též odpovídal váš kolega - děkan Fakulty strojní VUT v Brně prof. Vačkář - v rozhovoru začátkem t. r. Tedy: Jaké by byly vaše priority pro technické vysoké školství z pozice ministra příslušného resortu?
Prof. Zuna:
V první řadě je třeba dostat do podvědomí mladých lidí a jejich rodičů skutečnost, že technika měla, má a bude mít své postavení v tomto státě a že kdo tento obor vystuduje, má zajištěnou kvalitní profesionální kariéru. Co je pro to možné udělat? Zejména vrátit do základních škol výuku technických předmětů a na středních školách jejich výuku realizovat kvalitními odbornými pedagogy a naopak neznelíbit studentům techniku nezáživně předkládanou matematikou a fyzikou, a tím je odradit při výběru vysoké technické školy. Další stinnou stránkou je negativní propagace techniky v médiích. Někteří aktivisté se snaží prezentovat, a bohužel mezi některými mladými lidmi již tato teorie převládá, že technika dnes není hnacím motorem pokroku, ale naopak jeho brzdou a že ničí společnost - to samozřejmě odporuje skutečnosti. Druhá oblast souvisí s podfinancováním školství, o kterém jsem mluvil v úvodu. Tento existenční nedostatek je možné z pozice ministra řešit. Třetím krokem je důsledné provázání teorie s realitou. Umožnit průmyslu, aby mohl a měl zájem technické vysoké školství podporovat. V zahraničí je běžný trend, kdy školy jsou ze 60 až 70 % podporované podnikatelskou sférou, zbylým podílem pak ze strany státu. U nás tyto podmínky nejsou bohužel stále vytvořeny. Další iniciovaná změna, která je spíše záležitostí jednotlivých vysokých škol, je o přístupu k výzkumu a k vývoji a jeho výsledkům. Příslušná Rada pro výzkum a vývoj k tomu v poslední době podnikla kroky a v druhém pololetí t. r. vládě předložila materiál nazvaný Hodnocení výzkumu a vývoje. V něm se konečně začíná objevovat fakt, že výstupem z výzkumu a vývoje není jen publikování v časopisech, ale že je třeba dívat se na přidanou hodnotu, kterou výzkum společnosti přináší - patenty, vynálezy, realizace, nové technologie, spin off firmy. V příjemné atmosféře děkanátu Fakulty strojní poděkoval za rozhovor