Témata
Reklama

Ptejte se, říkám studentům před každou přednáškou

Prof. Ing. Petr Vavřín DrSc., byl na 54. mezinárodním strojírenském veletrhu oceněn zlatou medailí za celoživotní tvůrčí technickou práci a dosažené inovační činy a uveden tak do Síně slávy strojařů časopisu MM Průmyslové spektrum. Stalo se tak v roce, kdy právě prof. Vavřín zahajoval na MSV již osmý ročník doprovodné konference, jíž je po celou dobu odborným garantem, Vize automatizace - Digitální továrna. Vize je součástí či nezbytnou podmínkou inovačního myšlení a inovace jsou nezbytným motorem komerčního úspěchu průmyslového podnikání.

Životní dráha profesora Vavřína je spojena s VUT v Brně a je naplněna pedagogickou činností, jež vede mladé lidi k tvořivému myšlení. „Mám jedno životní krédo, které jako vyučující dodržuji již padesát let. Na počátku každé přednášky se podívám do sálu, kde sedí třeba 80 až 120 studentů a řeknu jim: Ptejte se, na to, čemu jsme neporozuměli nebo co potřebujete objasnit, ptejte se na to, co nevíte, dokud je čas.“

Někdy je prý zklamán, protože vidí, že mnozí by se i zeptali, ale říkají si, proč já, proč já mám být za trumberu, proč se nezeptají jiní, když vědí, že tomu také nerozumějí. Nikdy se nehněvá na studenta, který se ptá. A někdy studentům říká proč, povzbuzuje je. „Ten, kdo ví, čemu nerozumí, co neví, a chce se to dozvědět, je za vodou. Orientuje se ve studiu a bude se orientovat dobře i v profesním životě. Je to transformované potvrzení všeobecně známého a pokorného Sokratova sdělen, vím, že nic nevímʻ. Pokud se nezeptám nyní, nebudu se ptát už nikdy,“ zahajuje naše povídání profesor Vavřín.

Reklama
Reklama
Reklama
Prof. Vavřín vždy prokazoval vysoké odborné znalosti i manažerské schopnosti, které využil především v teoretickém i aplikačním rozvoji automatizační techniky. Kladl důraz na propojení výzkumu s praxí. Propojení s průmyslem prosazoval i v rámci práce Fóra vysokých škol a průmyslu. Prosazuje principy zvýšení výkonnosti českého průmyslu a jeho inovačního potenciálu na základě propojení se vzdělávací soustavou a státem podporovaným výzkumem a vývojem. (foto: archív redakce)

MM: Pane profesore, vy jste byl padesátým rektorem Vysokého učení technického v Brně, jste tedy jedním z vrcholných představitelů instituce založené v roce 1899 jako česká technika z jasného a očividného vzdoru proti postupující a rakouskými úřady podporované germanizaci. Vašimi předchůdci byli takoví velikáni jako prof. Karel Zahradník, první rektor, nebo například i prof. Vladimír List, jeden z mála techniků v českém prostředí, který dosáhl na vysoká mezinárodní ocenění a uznání mezinárodní technické obce.

Prof. Vavřín: Ano, bylo zde mnoho slavných osobností, já bych třeba rád vzpomenul na rektora mých mladých let prof. Vilibalda Bezdíčka a pak na porevoluční rektory. Bohužel, i osobnosti rektorů a jejich věhlas a angažovanost kolísaly s pohnutými dobami našich dějin.

MM: Ale vy jste měl to štěstí, že jste byl zvolen rektorem v roce 1994, tedy v relativně šťastné době, v níž jsme měli velké plány a naděje a mnoho věcí se mohlo realizovat v jakémsi rozletu tvořivosti. Všichni uvažovali o tom, jak bude přetvořeno vysoké školství. Na co si z té doby vzpomínáte jako na čin, na nějž jste hrdý?

Prof. Vavřín: Pokud mi dovolíte sečíst dvě období, tedy 6 let, kdy jsem byl podvakráte zvolen rektorem (tehdy bylo volební období tříleté), tak je to několik věcí. Například obnova rektorátu v budově na ulici Antonínská (stavba je chráněna jako jedna z nejvýraznějších a nejčistších novobarokních monumentálních architektur v Brně a byla restaurována s neobvyklou pečlivostí a citem – pozn. red.), ale to není rozhodně to nejdůležitější, co přispělo k dobru VUT v Brně.
Co já vnímám jako počin, bylo vyčištění mzdového zařazení akademických pracovníků. Zavedli jsme čtyři kategorie, počínaje odborným asistentem a konče profesorem. Tím jsme poněkud potlačili vliv délky zaměstnání bez vědecké práce. Skončila zásluhovost za léta pobytu na vysoké škole, ale hodnotila se vědecká práce. Vycházel jsem z toho, že učit na vysoké škole znamená vědecky pracovat a  tím i učit na nejvyšší možné úrovni.

Společná fotografie s manželkou, která svoji profesní dráhu zasvětila oblasti historie. (foto: archív redakce, BVV)

MM: Ovšem já si vás pamatuji také jako člověka, který se zasazoval o  spolupráci vědeckých pracovníků vysoké školy s průmyslem. Vysoce jste tehdy ocenil nového nositele Ceny společnosti Rolex, kterou obdržel pracovník technologické fakulty ve Zlíně doc. Karel Kolomazník a týkala se činění kůží bez použití vysoce toxických chromanů. Tedy jako člověka podporujícího aplikovaný výzkum. A to bylo v tehdejší době dost neobvyklé.

Prof. Vavřín: Tehdy byl celkový názor na aplikovaný výzkum poněkud jiný, než je dnes, a to především proto, že mezi vysokými školami a průmyslem nebyly navázány doposud skoro žádné vazby. Dnes je to pochopitelně úplně jiné. Byla to doba, kdy na výzkum přicházelo na vysoké školy strašně málo peněz. Většina prostředků, z nichž školy žily, pocházela ze státního příspěvku na výuku na studenta. Proto mnoho vysokoškolských pracovníků pohlíželo na spolupráci s průmyslem trochu s despektem a jen jedinci, a jistě ne náhodou ze Zlína, jako byl pan doc. Kolomazník, to naopak považovali za své plus. Mimochodem ten objev byl strašně významný především pro rozvojové země, kde se kůže dobytka vyčiňují a manipulace s jedy je tam prakticky bez kontroly.

Ke konci mého rektorského působení se toto pojetí vysokých škol zásadně měnilo a můj nástupce prof. Vrbka ze Strojní fakulty, právě v podpoře spolupráce s průmyslem vynikl. Vlastně až od roku 1997 se připravovaly první výzkumné záměry vysokých škol a tam VUT dopadlo velmi dobře, z celkového měšce státních peněz z programů MŠMT jsme získali docela dost. Tehdy se také vlastně rýsovala budoucnost technických vysokých škol, kde bylo jasné, že se na výzkum, tedy i aplikovaný, musejí zaměřit. Dnes se už například nemluví o Radě vlády pro vědu a výzkum, ale o Radě vlády pro výzkum vývoj a inovace. Byla to tedy doba zásadních změn a já jsem rád, že jsem se na nich podílel.

Ale podívejte se, jak se časy změnily dnes. Jsme v situaci, kdy některé ústavy vysokých škol, například automatizace či kybernetiky, říkají: My závisíme na státním příspěvku na studium jen z 20 %, na ostatní provoz si prostě vyděláme. Když se na to podíváte s odstupem, je to neuvěřitelný posun. Taková pracoviště jsou na studentech závislá sice stále, protože musejí vychovávat doktorandy, ale mohou mít méně, zato kvalitnějších studentů.

MM: Jste znám průmyslové veřejnosti nejenom jako odborník na automatizaci, k níž se samozřejmě ihned dostaneme, ale také jako člověk, který se snažil formulovat, jak by měla vysokoškolská věda vypadat a na co by měla být zaměřena.

Prof. Vavřín: Máte zřejmě na mysli formulaci, kterou jste řekl a opakoval, že dnes je doba, kdy by měli vědečtí pracovníci vystoupit ze svých uzavřených pracoven a opustit představu, že jsou zde pro výuku a vlastní výzkum. Už po 2. světové válce se ukázalo, že to není možné a že vysoké školy a zejména technické školy musejí být propojeny s průmyslem a celou společností. Podívejte se, je přece vyloučeno, abyste měl ve městě fakultu architektury, která by se nepodílela na tvářnosti města, nebo techniku, která se nebude starat o to, jaké průmyslové závody v jejím okolí jsou. Nové názory na to, jak má vypadat prolínání akademického světa a společnosti, však mají samozřejmě dopad na všechny možné obory, včetně sociologie, filozofie a snad i politiky. V mém případě bych se samozřejmě přimlouval – a neustále to dělám – za aplikace umělé inteligence a robotiky, což jsou mé obory, do života.

To byla moje hlavní myšlenka sepětí univerzity s okolím a působení akademických funkcionářů v otevřeném systému společnosti.

MM: Určitě jste přitom vycházel i ze svých zkušeností ze zahraničí, zejména z pobytu v USA. Nejenom proto, že tam je otevřenost univerzit zřejmá, ale i proto, že odtud pochází i praxe, kdy univerzitní pracovník učiní nějaký objev a rychle si uvědomí jeho praktický dosah, který neponechává na náhodě, zda si jej někdo v průmyslu všimne, ale ujme se realizace sám. Pověstné a často skloňované slovo spin-off, v něž tolik lidí věřilo i u nás.

Prof. Vavřín: Ano, měl jsem neuvěřitelné štěstí, že ač politicky neangažovaný člověk jsem se v roce 1973 dostal do USA na studijní pobyt. Organizován byl v programu International Research Exchange Board, kdy k nám jezdili z USA většinou umělci a opačně jezdili špičkoví lidé například z medicíny. Já jsem byl na univerzitách v Minneapolis a kalifornské Berkeley a zvláště tam jsem viděl opravdu hodně příkladů, kdy vědecká práce byla rychle realizována, nakonec bylo to na dohled od Stanfordu, který je tím proslulý. To byl ovšem rok 1973, takže to byla jen hluboko uložená, tehdy nerealizovatelná, zkušenost.

Profesor Petr Vavřín obdržel během slavnostního zahájení veletrhu MSV 2012 za účasti prezidenta republiky a představitelů vlády ČR Zlatou medaili za celoživotní tvůrčí technickou práci a dosažené inovační činy a byl tak uveden do Síně slávy strojařů časopisu MM Průmyslové spektrum. Stal se tak v dosavadní historii udílení ocenění redakcí našeho časopisu v pořadí již devátým oceněným. (foto: BVV)

Pak přišel rok 1989 a vše se zúročilo. Objevil se zde sir František Lampl, někdejší student VUT, s myšlenkou technologického parku pro Brno. Byla to neuvěřitelná idea, která měla VUT Brno posunout skokem mezi vyspělé technické univerzity. (Sir Fr. Lampl a firma Bovis napsali novou historii britského stavebnictví a jeho životní příběh je sám o sobě neuvěřitelný – pozn. redakce). Tehdy jsem dělal prorektora VUT pro zahraniční styky rektorovi prof. Emanuelovi Ondráčkovi a celý projekt jsem dostal na odpovědnost. No dobře, ale kdo tehdy věděl, co je technologický park? Upřímně řečeno – nikdo.
Zde trošku odbočím, abychom tu dramatičnost okamžiku zlehčili. Navštívil jsem finský technologický park Technopolis v Oulu, kde řediteloval pan Perti Huskonnen, jenž byl i prezidentem celosvětové organizace technologických parků, a tehdy jsme se slavnou a uznávanou školicí firmou Pohto vymysleli na tu dobu šílený plán. Školení o tom, co vlastně technologický park obnáší, co je jeho cílem a jak se má řídit, provozovat a financovat.

No ano, dobře, ale jak takové školení zaplatit? Požádal jsem o výzkumný grant na toto téma a dostali jsme na to půl milionu korun. Vyhlásili jsme veřejně přednášky, na nichž se podílel i Bovis, který měl již tehdy zkušenost s takovými parky, neboť realizoval jeden například v Atlantě v USA, a přihlásilo se hodně manažerů a podnikatelů. Zkuste si představit tu dobu, a najednou platíte školení za půl miliónu korun o něčem zcela novém! Pořád jsem měl obavy, že pro mne někdo v noci přijede. Dnes je to samozřejmost. Ale tehdy to bylo sice riskantní, ale neobvykle prospěšné, a když se dnes podíváte na profil Czech Technology Park Brno, vidíte, že je to přesná realizace toho, co nám tehdy moudří pánové přednesli. Mimochodem, už tehdy říkal sir Lampl, že se dostaneme do černých čísel až po určité době a že musíme být trpěliví, a to se také stalo. Stavte se dnes v Technologickém parku Brno, který je součástí kampusu VUT a dozvíte se to.

MM: Vy jste ale skromně přešel například skutečnost, že součástí Technologického parku Brno byla tehdejší výroba elektronových mikroskopů vyvinutých zde v Brně prof. Arminem Delongem a posléze zakoupená společností Royal Philips a dnes působící v sousedství parku jako americká FEI Company. To byly projekty, které přinášely do Brna zcela jiné prostředí, než bylo doposud, a hlavně závan naděje.

Prof. Vavřín: Přešel, neboť hlavní tíži celého prvního roku tohoto projektu nesl prof. E. Ondráček, já jsem projekt realizoval a zdědil až jako zvolený rektor v roce 1994. Ty začátky byly nejtěžší. Samozřejmě jsme se v realizaci dopustili mnoha chyb vzniklých z neznalosti či opomenutí. Nebo lépe řečeno nezkušeností. Někdy to byly doslova šoky – jako například když se zjistilo, že 50% akcionář projektu město Brno, které do projektu vkládalo pozemky, tyto ani nevlastní. Zkuste si představit, že přesvědčujete město, aby podnikalo!

MM: Skromně musím říci, že jsem měl to štěstí a byl jsem přítomen jak přípravě parku, tak i všech ceremoniálů a mohl jsem sdílet to nadšení, že se konečně dějí velké věci. Ale když se podíváme na dnešek, není podle mého taková radost na místě. Myslím tím neustále podceňovanou úlohu výzkumu na vysokých školách a jejich podfinancování.

Prof. Vavřín: Byli bychom nespravedliví, kdybychom řekli, že se neudělalo mnoho dobrého. Zvláště když zhodnotíme i náladu tehdy dost pesimistického Brna, které ztratilo Královopolskou, Zbrojovku, textilní průmysl, výzkumné ústavy a strojírenské podniky. Dnes je tady Honywell, Siemens, jsou zde farmaceutické firmy v Bohunicích a dostáváme se k projektu CEITEC. Tedy k jednomu z největších projektů podpory vědeckého výzkumu v Evropě. A je tu spousta mladých lidí, kteří mají zájem pracovat. Já vidím cestu z krizové pasti spíše ve větší angažovanosti VUT ve spolupráci s průmyslem. Ale to pořád opakujeme tu starou tezi, která se tak těžko prosazuje, že?

MM: Dovolte, abych uzavřel tuto část vašeho života, tedy manažerskou činnost, a přešel k vaší oblíbené a milované automatizaci – tedy k vaší vědecké činnosti. Letos jste na 54. MSV moderoval osmou konferenci Vize automatizace. Opět vycházím z vlastní zkušenosti setkání s vámi, a sice na počátku těchto akcí se hovořilo o automatizaci spíše v souvislosti s pracovní silou. Debatovalo se na téma, zda i nekvalifikovaný dělník s manipulátorem není lepší investice. Dnes jsme samozřejmě někde jinde a letos jste se zaměřili na téma Digitální továrny. Můžete se na to období ohlédnout a říci, jak dalece se změny v pojímání automatizace promítly i do českých firem?

Prof. Vavřín: V dobách, kdy jsme začínali s programem konference, byla definice automatizace taková, že automatizace je činnost, která technologické operace, jež dříve dělal člověk, předává strojům. Dnes už to tak jednoduché definovat není. Dnes, když se zeptáme, co je automatizace, tak jsme vlastně v těžko definovatelném prostoru. Vezměte poslední špičkovou ukázku automatizace: mise Mars a vozítko Curiosity. To je naprostá revoluce v automatizaci, neboť časové zpoždění signálu 15 minut nedovoluje řízení procesů on-line. Ty musejí být naprogramovány dopředu i s intuitivními reakcemi. Když to domyslíte, je to úplně jiné pojetí automatizace a programování procesů, než jaké jsme přijímali před osmi lety.

MM: Takže jsme blíže naplnění pojmu umělé inteligence? Mnoho firem před 20 lety hlásalo, že pracují na umělé inteligenci a ledacos se umělou inteligencí chlubí…

Prof. Vavřín: No tak ta možnost tvrdit tu zůstala, takže si můžete koupit mnoho fotoaparátů, které jsou vybaveny podle výrobce umělou inteligencí a nakonec jistě máte doma pračku s fuzzy logic, ne? To ovšem není opravdové fuzzy řízení, jen jeho nepatrná část.

Jinak však musím říci, že jsme se k umělé inteligenci přiblížili, ale zcela jinak, než jak jsme si to před 40 lety představovali. Je zde například obrovský rozvoj získání a zpracování nenumerických informací, čímž mám na mysli obraz, taktilní (dotekové) snímače, analýzu pohybů řeči atd. A potom celý vývoj robotiky, hlavně řízení robotů s využitím těchto prostředků.

MM: Když jste zmínil nové směry vývoje umělé inteligence, vzpomínám si na případ finského profesora, který strávil snad 20 let v USA na vývoji počítačů a v technologickém parku v Oulu se stal ředitelem instituce zabývající se výzkumem využití neuronových spojení v lidském mozku. Jak se díváte na prolínání oborů, na nové mezioborové předměty a způsoby jejich výuky, a jak se na takové nové obory, jaké jsou dnes například v automatizaci, připravovat? Daří se to i u nás?

Prof. Vavřín: Už delší dobu je známo, že nejslibnější oblastí pro nové objevy jsou hraniční vědy. Tedy dříve území nikoho. Co je mechatronika dnes? Výsledek spojení více oborů a dnes je klasickým oborem. Nelze ji zpochybnit. Nebo biomechanika. Ta premisa platí stále, ale území bude ubývat, neboť se rychle zaplňují.

Zmínil jste propojení technických věd s medicínou. To je nesmírně slibná oblast, zde v Brně je například operační robot Da Vinci a představa, že využijeme nové nanomateriály jako jakési miniponorky pro to, abychom dopravili léčebnou látku až do nemocných buněk, je už téměř realizována. Otevírají se nové možnosti propojení techniky s medicínou, o nichž ještě ani nevíme.

Ale vaše otázka byla o propojení výuky různých vysokých škol a je samozřejmě těžko zodpověditelná. Je zde určitě tradice hájení oborů za každou cenu, pak období, kdy student žil v představě, že stát se musí o jeho výuku postarat, až po dnešek, kdy vidíme, že jeho dobré vzdělání není bez jeho aktivní účasti a zájmu o další obory vůbec možné. Překonat tyto bariéry nebude snadné.

Nedávno jsme měli na rektorátě VUT diskusi s několika podnikateli a bylo zde myslím velmi rozumně řečeno, že pokud dnes podnikatelé chtějí dobře připravené studenty, musí se kromě podpory Gambrinus ligy a podobných marketingových akcí věnovat i podpoře technického vzdělání. Odpověď jednoho z jinak rozumných podnikatelů nás docela šokovala, neboť tento velmi úspěšný a kompetentní člověk nám řekl: „Co po mě chcete? Já jako podnikatel platím daně a plním své povinnosti a očekávám, že stát mi připraví dobré absolventy.“ Na to se těžko odpovídá. Do hry zde vstupují politické i osobní zájmy.

Stejně těžké je odpovědět na otázku mezioborového studia studentům. Když se studenti ptali na besedě nositele Nobelovy ceny za nanotechnologie Wolfganga Ketterleho, co by měli studovat především, aby byli schopní pracovat na vývoji nano, řekl: „Všechno, protože nikdy nevíte, která vědomost se vám bude hodit.“

MM: Co považujete za svůj největší úspěch v odborné kariéře a v pedagogickém působení, které jste sám ohraničil neuvěřitelným obdobím padesáti let?

Prof. Vavřín: Nevzpomínám si na nějaký svůj vynález či patent, který by se v praxi významně uplatnil, nemohu se srovnávat s prof. Holým nebo prof. Delongem, ale pokud bych si měl poklepat na rameno za něco, co přispělo k teorii automatizace, pak by to byly mé práce v diskrétním řízení dynamických procesů.

Jako prorektor pro zahraniční styky VUT se mimo jiné společně s tehdejším rektorem profesorem Ondráčkem zasadil o vybudování Českého technologického parku v kampusu VUT v Brně. (foto: www.technologypark.cz)

Horší je vyjádřit své uspokojení z pedagogické činnosti. Ano tisíce studentů, desítky doktorandů, snad jsem jim něco předal. Ale spíše je to stále námět k přemýšlení.Víte, když se podívám na svůj index, studoval jsem v Praze na ČVUT v letech 1955 až 1960, tak vidím výsledky zkoušek asi z 56 předmětů. Přečtu si názvy těchto oborů a pak to srovnám s přehledem předmětů, které musí absolvovat dnešní studenti naší fakulty a musím konstatovat, že objem (rozsah) dnešního studijního programu je více než dvojnásobný. Lidská mysl není nafukovací, to znamená, že někde bychom měli něco ubrat a hledat dnes to, co je podstatné a co není podstatné pro dokonalejší pochopení nových směrů, to je problém současného pedagoga.

Můžeme se ptát, jestli je třeba učit malou násobilku, když ji má každá levná kalkulačka, nemluvě o mobilním telefonu, kde je automaticky. Samozřejmě, to je základní a možná nezpochybnitelná vědomost. Pojďme dál. Je nutné ovládat logaritmické tabulky nebo vědět, co to je logaritmické pravítko? Možná ne, ale jakmile ztratí student pojem, kdy je lepší něco zobrazit na logaritmické stupnici, a ne na lineární, je zle. Takže co učit z logaritmů?

Proč to říkám. Dnes žijeme v době, kdy technická práce probíhá způsobem zcela odlišným od doby před padesáti lety. Pokud však učíme způsobem, který tomuto novému pojetí neodpovídá, nemůžeme čekat výsledky. Proto jsem se ve výuce vždy snažil tento rozdíl překlenout. A považuji to za největší úkol, který byl přede mnou a který před námi ještě stojí.

MM: Ve své děkovné řeči při převzetí ocenění v rotundě pavilonu A na BVV jste zmínil svoje středoškolská studia v Brně-Husovicích a blízkost k mezinárodním veletrhům v Brně. Jaké osobnosti ovlivňovaly vaši studijní kariéru a jak si vzpomínky na tyto osobnosti promítáte do činnosti pedagoga, tedy i pokud máme na mysli to, co jste definoval v předešlé odpovědi. Tedy že bude zřejmě pro pedagogy velkou výzvou vybrat z obrovského balíku lidských vědomostí a následně oborových znalostí, co učit. A s myšlenkou na zkušenost vlastní, kdy si tváří v tvář studentům říkáte, měl bych se vyvarovat chyb, které jsem u přednášejících jako student nesnášel.

Prof. Vavřín: Středoškolská studia probíhala v období neustálých změn, takže lepší vzpomínky mám na studia v Praze a ty nejlepší na některé kolegy zde na VUT v Brně z doby, kdy jsem dělal svou kandidátskou práci. Nyní už prakticky svoji přednáškovou pedagogickou činnost končím, po padesáti letech. A samozřejmě jsem o svém stylu práce přemýšlel už před mnoha lety a stanovil jsem si určitá pravidla, která celou tu dobu dodržuji. Týká se to chování ke studentům i způsobu přednášení.

Po těch padesát let začínám svoji přednášku výzvou: Chcete se na něco zeptat? A byl jsem vždy smutný z toho, když se nezvedla ani jedna ruka. Nejhorší je, když se student ani neumí zeptat. To bylo moje první základní krédo a tím druhým bylo, že nikdy nepoužívám při přednáškách text, který bych četl. Neopisuji ani vzorce. Zásadně. Pokud mám někoho přesvědčit, že mě má naslouchat, musí věřit, že vím, o čem mluvím. Opisovat by bylo degradující.

A za třetí, žádná otázka studenta, byť není k věci, nesmí být odmítnuta. Student se musí dozvědět odpověď, když ne dnes, tak zítra, ale úplně a tak, aby si řekl: dostal jsem odpověď na svoji otázku. Už vím nebo už znám názor svého profesora.

Za rozhovor pro MM Průmyslové spektrum poděkoval
Mgr. Jan Baltus
baltus@seznam.cz

Reklama
Vydání #10
Kód článku: 121011
Datum: 17. 10. 2012
Rubrika: Servis / Rozhovor
Autor:
Firmy
Související články
Inovace. Co to vlastně je?

Vděčné sexy téma, o kterém rádi všichni mluví, ale nikdo pořádně neví, jak je skutečně realizovat. Celá řada hvězdiček, jimž se podařilo inovovat sebevětší pitominu a s ní nějak uspět na našem malém hladovém lokálním trhu se cítí být vyvoleni rozdávat moudra. Zasvěcený člověk se pak nestačí divit.

Diskutovaný Průmysl 4.0

Fenomén Průmysl 4.0, nastínění možných směrů vývoje a příprava společnosti na změny způsobené novými technologiemi – to jsou diskutovaná témata konferencí a seminářů současnosti. Podpora výzkumu a vývoje se musí soustřeďovat na technologicky významné oblasti vycházející z potřeb české průmyslové praxe. Odborníci zdůrazňují potřebu vzdělávání a zvyšování kvalifikace zaměstnanců.

Příprava pracovníků pro výrobu technologií vstřikování plastů

Následující příspěvek představuje jeden ze způsobů přípravy pracovníků ve firmách, jejichž hlavní pracovní náplní je technologie vstřikování plastů

Související články
Moderní výukové systémy a laboratoře

O školství se traduje, že je velmi rigidní a rychlý rozvoj nových technologií lze jen velmi obtížně promítnout do současné výuky. Vše je ale nakonec hlavně o lidech. Jak se se současnými trendy v oblasti spojování materiálů vypořádává výuka na Ústavu strojírenské technologie na Fakultě strojní na ČVUT v Praze, a ne jen na to, jsme se ptali vedoucího tohoto ústavu docenta Ladislava Kolaříka.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Související články
Praktický výzkum nám dělá svět lepším

Prof. Ing. Milan Gregor, PhD. se narodil v Prievidzi a dětství prožil v Necpaloch. Zde u příležitosti oslav 600. výročí první písemné zmínky byl v roce 2015 oceněn Cenou primátorky Prievidzy za mimořádné zásluhy v rozvoji hospodářství, vědy a techniky a šíření dobrého jména Slovenské republiky v zahraničí.

Kontakt s regionálními firmami je pro mě obrovskou inspirací

V cyklu podnikatelských příběhů jsme tentokrát měli možnost vyzpovídat Ing. Jiřího Holoubka, jehož profesní kariéra byla spojena především se společnosti ELCOM. V současné době se Jiří Holoubek vrcholově věnuje problematice Průmyslu 4.0.

Soutěž pro středoškoláky

Jubilejní, již pátý ročník soutěže o Putovní pohár partnerských škol Siemens - Sinumerik Cup se letos konal v Mohelnici, v prostorech zdejší Střední školy technické a zemědělské a stejně jako před třemi lety, kdy tato škola byla hostitelem, i letos zdejší ředitel Jiří Ženožička se svým týmem organizaci pojal velmi profesionálně.

Opřít se o silného partnera

V dnešní době hospodářského růstu mnoho firem přemýšlí o rozšíření výroby. To se však neobejde bez úvah o tom, kde získat prostředky na nové stroje a zařízení. Řešení má jméno SGEF.

Integrovaný obvod o tloušťce jedné molekuly

Lidstvo již zvládlo přeměňovat světlo na elektřinu a vytvořit akumulátory, v nichž nedochází k chemickým reakcím. Problémem však je, že tyto přístroje mají velmi nízkou účinnost. Nejlepších parametrů by se dosáhlo při použití polovodičů o tloušťce jediné molekuly. A ty se nyní naučili vyrábět vědci z ruského institutu MISiS, který je partnerem ruské korporace pro atomovou energii Rosatom.

Novinky ze světa 3D tisku

V uplynulém měsíci se v české kotlině seběhlo několik akcí, jejichž společným jmenovatelem byl průmyslový 3D tisk. Představeny byly nové produkční 3D tiskárny, profesionální tiskové materiály a zapomenout nesmíme ani na největší z těchto akcí, výstavu a konferenci 3dexpo.

Evropa inovuje: Spojené království

Londýnská vláda může inspirovat tu naši v oblasti vědy a výzkumu, v oblasti spolupráce univerzit a podniků, jakož i v transferu akademických výsledků do průmyslových aplikací. V těchto oblastech za Spojeným královstvím v poměrovém hledisku zaostáváme. Pojďme společně nahlédnout pod pokličku inovací made in UK.

Umělé svaly, část 1. Historie a úvod do problematiky

Téma umělých svalů obecně spadá do oblasti pohonů strojů a zařízení. Jedná se o poměrně moderní typ pohonu. S jejich nasazením se v současné době počítá především u humanoidních nebo mobilních robotů, ale předpokládá se, že v budoucnu budou schopné nahradit konvenční pohony, které jsou v prvním kvartálu 21. století zastoupeny hlavně pohony se spalovacími motory nebo elektromotory.

Výuka mechatroniky a automatizace

Svaz strojírenské technologie realizuje projekt zaměřený na vzájemnou provázanost a podporu praxe při výuce mechatroniky a automatizace na středních odborných školách a učilištích. Jelikož jedním z hlavních směrů činnosti svazu vedle podpory a ochrany podnikatelských zájmů jejich členů je spolupráce s vysokými a středními školami, je tento projekt tzv. ve správných rukách u ideálního řešitele. Pojďme zrekapitulovat dosavadní realizované kroky v rámci projektu „Propojení praxe s výukou mechatroniky a automatizace pro žáky středních odborných škol a učilišť“, reg. č. CZ.1.07/1.1.00/54.0057.

Strojové učení pro senzory

Dnes je možné nalézt mikrokontroléry (jednočipové počítače) v prakticky jakémkoli technickém zařízení počínaje pračkami až k měřičům tlaku a nositelné elektronice. Výzkumní pracovníci Fraunhoferova institutu mikroelektronických obvodů a integrovaných systémů řízení (IMS, ISŘ) vyvinuli AIfES, koncept umělé inteligence (AI) pro mikrokontroléry a senzory, který obsahuje plně nastavitelnou umělou neuronovou síť. AIfES je na platformě nezávislá knihovna pro strojové učení, kterou lze využít k realizaci samostudijní mikroelektroniky, která nevyžaduje spojení s cloudem nebo vysoce výkonným počítačem. Systém umělé inteligence určený pro senzory je schopen rozeznat rukopis a gesto, což umožňuje například zadávání vstupních dat gestem, běží-li knihovna na nositelné elektronice.

Reklama
Předplatné MM

Dostáváte vydání MM Průmyslového spektra občasně zdarma na základě vaší registrace? Nejste ještě členem naší velké strojařské rodiny? Změňte to a staňte se naším stálým čtenářem. 

Proč jsme nejlepší?

  • Autoři článků jsou špičkoví praktici a akademici 
  • Vysoký podíl redakčního obsahu
  • Úzká provázanost printového a on-line obsahu ve špičkové platformě

a mnoho dalších benefitů.

... již 25 let zkušeností s odbornou novinařinou

      Předplatit