Pak přišel rok 1989 a vše se zúročilo. Objevil se zde sir František Lampl, někdejší student VUT, s myšlenkou technologického parku pro Brno. Byla to neuvěřitelná idea, která měla VUT Brno posunout skokem mezi vyspělé technické univerzity. (Sir Fr. Lampl a firma Bovis napsali novou historii britského stavebnictví a jeho životní příběh je sám o sobě neuvěřitelný – pozn. redakce). Tehdy jsem dělal prorektora VUT pro zahraniční styky rektorovi prof. Emanuelovi Ondráčkovi a celý projekt jsem dostal na odpovědnost. No dobře, ale kdo tehdy věděl, co je technologický park? Upřímně řečeno – nikdo.
Zde trošku odbočím, abychom tu dramatičnost okamžiku zlehčili. Navštívil jsem finský technologický park Technopolis v Oulu, kde řediteloval pan Perti Huskonnen, jenž byl i prezidentem celosvětové organizace technologických parků, a tehdy jsme se slavnou a uznávanou školicí firmou Pohto vymysleli na tu dobu šílený plán. Školení o tom, co vlastně technologický park obnáší, co je jeho cílem a jak se má řídit, provozovat a financovat.
No ano, dobře, ale jak takové školení zaplatit? Požádal jsem o výzkumný grant na toto téma a dostali jsme na to půl milionu korun. Vyhlásili jsme veřejně přednášky, na nichž se podílel i Bovis, který měl již tehdy zkušenost s takovými parky, neboť realizoval jeden například v Atlantě v USA, a přihlásilo se hodně manažerů a podnikatelů. Zkuste si představit tu dobu, a najednou platíte školení za půl miliónu korun o něčem zcela novém! Pořád jsem měl obavy, že pro mne někdo v noci přijede. Dnes je to samozřejmost. Ale tehdy to bylo sice riskantní, ale neobvykle prospěšné, a když se dnes podíváte na profil Czech Technology Park Brno, vidíte, že je to přesná realizace toho, co nám tehdy moudří pánové přednesli. Mimochodem, už tehdy říkal sir Lampl, že se dostaneme do černých čísel až po určité době a že musíme být trpěliví, a to se také stalo. Stavte se dnes v Technologickém parku Brno, který je součástí kampusu VUT a dozvíte se to.
MM: Vy jste ale skromně přešel například skutečnost, že součástí Technologického parku Brno byla tehdejší výroba elektronových mikroskopů vyvinutých zde v Brně prof. Arminem Delongem a posléze zakoupená společností Royal Philips a dnes působící v sousedství parku jako americká FEI Company. To byly projekty, které přinášely do Brna zcela jiné prostředí, než bylo doposud, a hlavně závan naděje.
Prof. Vavřín: Přešel, neboť hlavní tíži celého prvního roku tohoto projektu nesl prof. E. Ondráček, já jsem projekt realizoval a zdědil až jako zvolený rektor v roce 1994. Ty začátky byly nejtěžší. Samozřejmě jsme se v realizaci dopustili mnoha chyb vzniklých z neznalosti či opomenutí. Nebo lépe řečeno nezkušeností. Někdy to byly doslova šoky – jako například když se zjistilo, že 50% akcionář projektu město Brno, které do projektu vkládalo pozemky, tyto ani nevlastní. Zkuste si představit, že přesvědčujete město, aby podnikalo!
MM: Skromně musím říci, že jsem měl to štěstí a byl jsem přítomen jak přípravě parku, tak i všech ceremoniálů a mohl jsem sdílet to nadšení, že se konečně dějí velké věci. Ale když se podíváme na dnešek, není podle mého taková radost na místě. Myslím tím neustále podceňovanou úlohu výzkumu na vysokých školách a jejich podfinancování.
Prof. Vavřín: Byli bychom nespravedliví, kdybychom řekli, že se neudělalo mnoho dobrého. Zvláště když zhodnotíme i náladu tehdy dost pesimistického Brna, které ztratilo Královopolskou, Zbrojovku, textilní průmysl, výzkumné ústavy a strojírenské podniky. Dnes je tady Honywell, Siemens, jsou zde farmaceutické firmy v Bohunicích a dostáváme se k projektu CEITEC. Tedy k jednomu z největších projektů podpory vědeckého výzkumu v Evropě. A je tu spousta mladých lidí, kteří mají zájem pracovat. Já vidím cestu z krizové pasti spíše ve větší angažovanosti VUT ve spolupráci s průmyslem. Ale to pořád opakujeme tu starou tezi, která se tak těžko prosazuje, že?
MM: Dovolte, abych uzavřel tuto část vašeho života, tedy manažerskou činnost, a přešel k vaší oblíbené a milované automatizaci – tedy k vaší vědecké činnosti. Letos jste na 54. MSV moderoval osmou konferenci Vize automatizace. Opět vycházím z vlastní zkušenosti setkání s vámi, a sice na počátku těchto akcí se hovořilo o automatizaci spíše v souvislosti s pracovní silou. Debatovalo se na téma, zda i nekvalifikovaný dělník s manipulátorem není lepší investice. Dnes jsme samozřejmě někde jinde a letos jste se zaměřili na téma Digitální továrny. Můžete se na to období ohlédnout a říci, jak dalece se změny v pojímání automatizace promítly i do českých firem?
Prof. Vavřín: V dobách, kdy jsme začínali s programem konference, byla definice automatizace taková, že automatizace je činnost, která technologické operace, jež dříve dělal člověk, předává strojům. Dnes už to tak jednoduché definovat není. Dnes, když se zeptáme, co je automatizace, tak jsme vlastně v těžko definovatelném prostoru. Vezměte poslední špičkovou ukázku automatizace: mise Mars a vozítko Curiosity. To je naprostá revoluce v automatizaci, neboť časové zpoždění signálu 15 minut nedovoluje řízení procesů on-line. Ty musejí být naprogramovány dopředu i s intuitivními reakcemi. Když to domyslíte, je to úplně jiné pojetí automatizace a programování procesů, než jaké jsme přijímali před osmi lety.
MM: Takže jsme blíže naplnění pojmu umělé inteligence? Mnoho firem před 20 lety hlásalo, že pracují na umělé inteligenci a ledacos se umělou inteligencí chlubí…
Prof. Vavřín: No tak ta možnost tvrdit tu zůstala, takže si můžete koupit mnoho fotoaparátů, které jsou vybaveny podle výrobce umělou inteligencí a nakonec jistě máte doma pračku s fuzzy logic, ne? To ovšem není opravdové fuzzy řízení, jen jeho nepatrná část.
Jinak však musím říci, že jsme se k umělé inteligenci přiblížili, ale zcela jinak, než jak jsme si to před 40 lety představovali. Je zde například obrovský rozvoj získání a zpracování nenumerických informací, čímž mám na mysli obraz, taktilní (dotekové) snímače, analýzu pohybů řeči atd. A potom celý vývoj robotiky, hlavně řízení robotů s využitím těchto prostředků.
MM: Když jste zmínil nové směry vývoje umělé inteligence, vzpomínám si na případ finského profesora, který strávil snad 20 let v USA na vývoji počítačů a v technologickém parku v Oulu se stal ředitelem instituce zabývající se výzkumem využití neuronových spojení v lidském mozku. Jak se díváte na prolínání oborů, na nové mezioborové předměty a způsoby jejich výuky, a jak se na takové nové obory, jaké jsou dnes například v automatizaci, připravovat? Daří se to i u nás?
Prof. Vavřín: Už delší dobu je známo, že nejslibnější oblastí pro nové objevy jsou hraniční vědy. Tedy dříve území nikoho. Co je mechatronika dnes? Výsledek spojení více oborů a dnes je klasickým oborem. Nelze ji zpochybnit. Nebo biomechanika. Ta premisa platí stále, ale území bude ubývat, neboť se rychle zaplňují.
Zmínil jste propojení technických věd s medicínou. To je nesmírně slibná oblast, zde v Brně je například operační robot Da Vinci a představa, že využijeme nové nanomateriály jako jakési miniponorky pro to, abychom dopravili léčebnou látku až do nemocných buněk, je už téměř realizována. Otevírají se nové možnosti propojení techniky s medicínou, o nichž ještě ani nevíme.
Ale vaše otázka byla o propojení výuky různých vysokých škol a je samozřejmě těžko zodpověditelná. Je zde určitě tradice hájení oborů za každou cenu, pak období, kdy student žil v představě, že stát se musí o jeho výuku postarat, až po dnešek, kdy vidíme, že jeho dobré vzdělání není bez jeho aktivní účasti a zájmu o další obory vůbec možné. Překonat tyto bariéry nebude snadné.
Nedávno jsme měli na rektorátě VUT diskusi s několika podnikateli a bylo zde myslím velmi rozumně řečeno, že pokud dnes podnikatelé chtějí dobře připravené studenty, musí se kromě podpory Gambrinus ligy a podobných marketingových akcí věnovat i podpoře technického vzdělání. Odpověď jednoho z jinak rozumných podnikatelů nás docela šokovala, neboť tento velmi úspěšný a kompetentní člověk nám řekl: „Co po mě chcete? Já jako podnikatel platím daně a plním své povinnosti a očekávám, že stát mi připraví dobré absolventy.“ Na to se těžko odpovídá. Do hry zde vstupují politické i osobní zájmy.
Stejně těžké je odpovědět na otázku mezioborového studia studentům. Když se studenti ptali na besedě nositele Nobelovy ceny za nanotechnologie Wolfganga Ketterleho, co by měli studovat především, aby byli schopní pracovat na vývoji nano, řekl: „Všechno, protože nikdy nevíte, která vědomost se vám bude hodit.“
MM: Co považujete za svůj největší úspěch v odborné kariéře a v pedagogickém působení, které jste sám ohraničil neuvěřitelným obdobím padesáti let?
Prof. Vavřín: Nevzpomínám si na nějaký svůj vynález či patent, který by se v praxi významně uplatnil, nemohu se srovnávat s prof. Holým nebo prof. Delongem, ale pokud bych si měl poklepat na rameno za něco, co přispělo k teorii automatizace, pak by to byly mé práce v diskrétním řízení dynamických procesů.