Mechanického blokování pohybu dislokací lze nejjednodušeji dosáhnout zavedením drobných částic jiné fáze do krystalové mřížky. Tento proces nastává při zpevňování oceli, kdy se v železe vylučují částice karbidu železa, nebo při zpevňování hliníku, kdy precipitují částice Al2Cu. Přesycený tuhý roztok má tendenci přejít do stabilního stavu, k čemuž potřebuje dodat vnější energii, kterou je především teplo nebo i mechanická energie. Po jejím dodání se začíná tento přesycený roztok rozpadat. Rozpad, kdy se začíná z dané fáze a´ vylučovat fáze b, se nazývá precipitace.
Opakem precipitace je homogenizace, tj. rozpouštění vyloučených částic v základní fázi za zvýšené teploty. Homogenizace se proto používá při vyrovnávání rozdílů chemického složení v tuhém roztoku.
Precipitační vytvrzování a stárnutí jsou stejné procesy. Rozdíl mezi nimi je pouze formální, protože o precipitačním vytvrzování se mluví tehdy, je-li precipitace procesem žádoucím (např. záměrné zvyšování pevnosti slitiny), o stárnutí jde tehdy, je-li precipitace procesem nežádoucím. Stárnutí probíhající při teplotě okolí, které však v letním období může dosahovat značně vysoké hodnoty, zvláště v uzavřeném prostoru nebo na přímém slunci, se nazývá přirozené stárnutí. Stárnutí probíhající za uměle zvýšené teploty se nazývá umělé stárnutí.
U uhlíkových ocelí se stoupajícím obsahem uhlíku jsou účinky stárnutí při teplotě okolí méně výrazné, až při obsahu uhlíku nad 0,3 % je účinek stárnutí zanedbatelný. Stárnutí způsobuje za normální teploty především dusík, nad teplotou 100 °C pak i uhlík. Na stárnutí se však podílejí pouze ty atomy dusíku a uhlíku, které jsou volně (atomárně) rozpuštěny ve feritu. Atomy dusíku a uhlíku, které jsou chemicky vázány jako nitridy a karbidy, nemají na stárnutí žádný vliv.
Podíl vlivu dusíku na stárnutí při teplotě 20 °C je zhruba dvacetinásobně větší než uhlíku. Je to způsobeno tím, že:
a) rozpustnost a tím i výsledný obsah volného dusíku ve feritu je při teplotě 20 °C zhruba desetkrát vyšší než uhlíku,
b) rychlost difuze atomů dusíku při teplotě 20 °C je přibližně dvakrát vyšší než atomů uhlíku,
c) při krystalizaci oceli se uhlík při vysokých teplotách, kdy má ještě značnou difuzní schopnost, vyloučí při pomalém ochlazování na Fe3C natolik, že jeho zbylé množství není při 20 °C dostačující ke vzniku nestabilního stavu a tím i k vyvolání stárnutí.
Naopak rychlým ochlazením z teplot maximální rozpustnosti uhlíku a dusíku ve feritu (580 až 723 °C) vznikne značně přesycený tuhý roztok, kdy se oba tyto prvky mohou podílet na stárnutí i při teplotě 20 °C.