Inflace se stala strašákem společnosti. Úplně zbytečně. Stačí jí trochu více porozumět. Již v 16. století, kdy ještě nebyly centrální banky a ani uzavřený tržní koloběh, francouzský ekonom a právník Jean Bodin popsal vztah mezi množstvím peněz v oběhu a cenovou hladinou. Všiml si, že se zvyšují ceny zboží. Dnes si mnozí myslí, že kdyby byly peníze kryté zlatem, tak inflaci nemáme. V 16. století však byly plnohodnotné peníze, tj. zlaté mince. Jean Bodin správně pochopil, že v důsledku zvýšeného dovozu (rostoucí nabídky) zlata z kolonií klesala jeho hodnota a na vyjádření ceny téhož statku bylo zapotřebí větší množství zlatých mincí. Ano, dnes si za 1 000 korun můžeme koupit méně zboží a služeb než před 10 lety, ale to neznamená, že těch 1000korunových bankovek nemáme k dispozici více. Nárůst všeobecné cenové hladiny se týká trhu zboží stejně jako trhu práce. Principy obou trhů jsou stejné. Jinými slovy, pokud se v důsledku vyšší než rovnovážné ceny dnes neprodají všechny jogurty, tak se v důsledku vyšších než rovnovážných mezd nezaměstná každý. Jelikož podmínky dokonalé konkurence nemohou nikdy být na trhu práce splněny, nezaměstnanost je tak přirozený jev jako přebytek zboží v našich obchodech. Inflace a nezaměstnanost jsou jako den a noc. Patří do týchž 24 hodin, ale nebývají „problémem“ současně. Klesající nezaměstnanost obvykle táhne ekonomický růst a s ním i inflaci, mnozí si však ještě pamatujeme vysokou nezaměstnanost a nízkou inflaci s téměř nulovými úrokovými sazbami z přelomu tisíciletí.