Z té doby se datují především výstavby cukrovarů (např. v Íránu) a pneumatikáren. Po druhé světové válce a širokém rozvoji československého textilního průmyslu šlo o dodávky textilek, přádelen nebo tkalcoven a pletáren, šroubáren a dalších strojírenských celků. Takové technologické komplexy lze ještě dnes najít v mnoha zemích světa – z arabských zemí například v Egyptě, Sýrii, Iráku, ze zemí vzdálenějších ve Vietnamu, Kambodži, Hongkongu nebo Číně.
Každá taková dodávka představovala jednak velkou investici, která přinášela (třeba postupně) zpátky do naší republiky velmi důležité devizové prostředky, ale také neuvěřitelné jméno, které v té konkrétní zemi náš investiční celek zanechal. Před mnoha lety jsem strávil více než pět let ve Vietnamu. Tehdy bylo pro Vietnamce vrcholem dopravní techniky kolo. V době, kdy vrcholila ve Vietnamu „americká válka“, dodaly naše firmy do Vietnamu dvě továrny, resp. technologická zařízení dvou továren (stavbu si místní zajistili sami). Šlo o zámkárnu (ve stylu naší FAB) a tzv. kuličkárnu. Tato továrna vyráběla kuličky a věnečky do kol, což je, jak každý ví, klíčová součástka pro kolo. Zlí jazykové sice tvrdili, že se v kuličkárně dělají „čtverečky“, ale tento závod v podstatě držel dlouhá léta vietnamskou ekonomiku „na kolech“ (to byla doba, kdy mateřská firma ZKL Brno dodávala svoje ložiska jako prvovybavení pro automobilku Renault).
Když jsem po letech hovořil s představiteli Technoexportu v Damašku o tom, jaký je vlastně rozsah námi dodané rafinerie v Homsu, dozvěděl jsem se, že představuje (r. 1993) podle současných parametrů rafinerii, která by stála zhruba 700 mil. USD – tehdy šlo o tzv. šesté rozšíření. A součástí rafinerie byla i malá elektrárna s kapacitou 180 MW (plánovanou).
Mohl bych vypočítávat další a další investiční celky – TAS v Libyi, Al-Iskandarii v Iráku, kovárny a válcovny v Indii a další a další. Všechny tyto celky měly jednoho společného jmenovatele – nejdůležitější nebyl ten vodicí prvek, podle něhož se celek jmenoval, ale komplexnost dodávky.
To je podle mého to, co nám v současné době chybí, co z našeho trhu zmizelo. Firma, nebo instituce, která by dokázala skloubit jednotlivé dodávky, zastřešit celou investiční jednotku (teď nemluvím o zahraničněobchodní firmě, která podepisuje zahraniční kontrakt s investorem). Na našem trhu chybí firmy, jako byly Inpro, Chepos, Konstruktiva, IDOP Martin (na Slovensku) apod. Firmy, ve kterých by byli pracovníci, kteří mají už určité zkušenosti. Kteří si dokážou představit, zda může v hale stát vedle bucharu například bruska, kolik a jakých obráběček budou potřebovat za takovou a takovou kovačku, jaké vzduchové hospodářství by potřebovali, kdyby měli dodat určitou kapacitu vzduchových tkalcovských stavů, jaká by byla zřejmě spotřeba nástrojů na obráběčkách při takové a takové výrobě apod. Firmy, kde by byli lidé, kteří znají alespoň základní technologické operace, pro něž kalení, popouštění a další termické úpravy nejsou zbytečnými procesy, firmy, které dokážou dát takový investiční celek doslova a do písmene dohromady.
Samozřejmě, jedna věc je projekt, kdy projekční firma má odborníky, kteří dají dohromady základní vazby tak, aby technologický proces ve výrobě mohl probíhat, ale každý ví, že tento základní řetězec je pro fungující továrnu absolutně nedostačující. Že taková dobře fungující výrobna je velmi složitý organismus, pro jehož vytvoření je nutné mít nejen odpovídající vzdělání a informace, ale také zkušenosti a dostatek kontaktů, které takové dílo umožní.
K napsání těchto řádků mě přivedly poměrně hořké zkušenosti z nedávné doby. Byl jsem svědkem toho, jak tvůrce projektu říká dodavateli technologie, že jim chybí klimatizace, a zda to on tedy zajistí, a výrobce strojírenského technologického zařízení hledá dodavatele z téhle oblasti na internetu. Následně je za to odpovědný, takže když zákazník reklamuje špatnou funkci klimatizace, má tento dodavatel „na jednom uchu“ zákazníka a „na druhém uchu“ svého dodavatele klimatizace a předává informace. Tento případ uvádím jen pro ilustraci, ale bohužel taková je dnešní skutečnost. Na trhu máme spoustu malých firem, které by rády udělaly „ránu“ a vydělaly velké peníze na akci, která by je navíc proslavila, ale takhle se jméno a věhlas budovat nedají.
Navíc v současné době se už v podstatě neprodávají samostatné stroje, jak pamatuji před 40 lety, kdy jsem v téhle branži začínal. Dnes zákazník většinou žádá zařízení, které mu vyrobí konkrétní produkt v určité kvalitě a množství. Mám proto hrůzu z informací o nejrůznějších mezinárodních tendrech, které vypisují velcí zahraniční investoři na investiční dodávky, které budou představovat miliony a desítky milionů dolarů nebo eur. Protože bychom si měli sebekriticky říct, že na tuhle ligu v současné době nemáme (v této chvíli nemluvím o finančním zajištění). Důkazem toho je také dostatečné množství investičních průšvihů, o kterých čteme v novinách. Ale vzhledem k tomu, že jde o soukromé firmy, informace za chvíli zanikne a mluví se o další „velké akci“.
Myslím, že tohle je prostor, kterému by se mohlo věnovat například ministerstvo průmyslu a obchodu zřízením takové instituce, která by mohla na začátku fungovat třeba jako státní, ale posléze, po nabytí zkušeností a získání jména by mohla být privatizována a žít si dál svým životem. Těch možností a variant je určitě daleko víc, ale bez takovéto firmy se zkušenostmi, jak má vypadat komplexní dodávka průmyslové továrny, na větší investiční celky v téhle republice nikdo mít nebude…
Ing. Petr Křižanovský
krizanovsky.petr@gmail.com