Jaderné ledoborce pro Severní cestu

Provoz na Severní mořské cestě se po rozpadu SSSR razantně snížil, ale v posledních letech opět nabírá na dechu. V roce 2010 bylo přepraveno pouhých 110 000 tun zboží celkem čtyřmi plavidly, o rok později již 820 000 tun třiceti čtyřmi loděmi, rok 2012 představoval kolem 1,3 milionu tun zboží a vloni se na 71 lodích přepravilo již 1,36 mil. tun zboží. Oproti 80. letům minulého století je to však stále málo – tehdy dosahovala přeprava hodnoty šest až osm milionů tun zboží za rok.

Využití této cesty v porovnání s průplavem přes Suez má celou řadu výhod. Kromě délky plavby a stráveného času, které zásadně promlouvají do ekonomiky plavby, odpadají v dnešní době též aktuální problémy s piráty. Neplatí se žádné poplatky za průjezd Suezským kanálem, na druhou stranu je však nutné zaplatit za doprovod ledoborce. Pro srovnání uveďme konkrétní příklad. Doprava nákladů z Hamburku do Tokia Severní mořskou cestou dlouhou 13 000 km ušetří plavidlům proti obvyklé trase přes Suez 8 000 km a nejméně deset dnů. Podle německých propočtů přepravený kontejner z Hamburku do Šanghaje je přes Severní cestu o 700 dolarů (1800 vs. 2 500 USD) levnější než Suezem. Dánská společnost Nordic Bulk Carriers zveřejnila výsledky statistické analýzy, podle níž skandinávští vlastníci a provozovatelé lodí, kteří používají Severní mořskou cestu, ušetří až 300 tisíc eur za jednu plavbu. Náklady snižuje především úspora paliva. Kromě toho se výrazně zmírňuje i negativní dopad na životní prostředí. Díky využití jaderných ledoborců jako doprovodných plavidel se rychlost plavby zvyšuje ze tří až čtyř uzlů (1 uzel je cca 1,85 km) na 12 až 14 uzlů.

Stovky dobrodruhů pokoušejících se dobýt Severní pól byly nejen v Rusku oslavovány s velkou pompézností srovnatelnou s pozdějšími úspěšnými lety do vesmíru. Za II. světové války se stala Severní mořská cesta nejdůležitější transportní cestou, díky níž vydržel blokádu obklíčený Leningrad, kam lodě v doprovodu ledoborců přivážely veškeré zásoby jídla, surovin i dřeva, často v extrémních mrazech a navzdory bombardování konvojů fašistickým letectvem.

Prvním ledoborcem na jaderný pohon na světě byl ledoborec Lenin, který byl spuštěn na vodu v prosinci 1959. Brázdil arktické vody až do roku 1989, kdy byl vyřazen z provozu a umístěn na památné místo v Murmansku, kde slouží jako muzeum. V 70. a 80. letech byly uvedeny do provozu další ledoborce ze speciální třídy jaderných ledoborců Arktika. Až v roce 1993, dva roky po rozpadu Sovětského svazu, byla Severní mořská cesta zpřístupněna pro mezinárodní provoz. S cílem dalšího využití vodní cesty byl založen mezinárodní projekt Severní mořský koridor, v jehož rámci by měla být vybudována komplexní síť přístavů, hydrometeorologických stanic a opraven lodí.

Rusko vlastní největší a nejvýkonnější flotilu ledoborců na světě, která je unikátní zejména dlouholetými zkušenostmi z konstrukce a provozu lodí, vhodných pro plavbu v arktických vodách. Konstrukce může být díky nim neustále zdokonalována. Rusko je jedinou zemí, která provozuje flotilu jaderných ledoborců. Hlavní výhodou těchto plavidel je, že nepotřebují doplňovat palivo jako ledoborce dieselové, což je při cestách do odlehlých oblastí Arktidy zcela zásadní. Pro jejich pohon jsou používány nízkokapacitní jaderné reaktory. Tlakovodní reaktory typu VVER, které tvoří pohonnou jednotku, jsou založeny na stejném principu jako ty, jež dnes pohánějí většinu jaderných elektráren postavených podle ruských technologií, mimo jiné i ty na území České republiky.

Provozované ledoborce se podle principu prostupu zamrzlou plochou dělí na dvě skupiny. První, méně učinné, tzv. ledořezy, jsou lodě s posílenou přídí, která se probíjí ledem tlakem z boku, což však není příliš účinná koncepce. Naopak klasický ledoborec, ke kterým se řadí i jaderné ledoborce, má zešikmenou příď, jež je silou pohonu vytlačována nad led, který svou vahou následně prolamuje. Takto lze běžně prorážet led do 1,5 metru tloušťky podle velikosti ledoborce, u jaderných pohonů až do tří metrů. Účinnost je u obtížnějších úseků možné zvýšit rozjezdem a posílením účinku pomocí prudkého nárazu. Tlak shora již nehraje tak zásadní roli, důležitá je kinetická energie lodi. Tímto způsobem lze postupně rozbít i několikametrové vrstvy ledu. Zásadní problém však představují naplavené kry od Kanady staré osm až deset let, jejichž rozlomení je kvůli tvrdosti a jejich struktuře velmi náročné.

Ruská flotila jaderných ledoborců, kterou vlastní a provozuje společnost Rosatomflot, jež je součástí ruské státní korporace pro jadernou energii Rosatom, se skládá ze šesti jaderných ledoborců, jedné kontejnerové lodi a čtyř plavidel technických služeb. Jejím úkolem je zajišťovat stabilní provoz Severní mořské cesty a arktického šelfu.

Největší a nejvýkonnější jaderný ledoborec na světě nese název 50 let vítězství. Jeho stavba byla zahájena v roce 1989 v Baltickém závodě v tehdejším Leningradě (nyní Sankt-Petěrburg) a byl spuštěn na vodu 29. prosince 1993. Do provozu byl uveden až 23. března 2007. Ledoborec o výkonu 54 MW a výtlaku 25 168 tun je schopen prorážet led do tloušťky 2, 8 metru. Disponuje těžkou ocelovou špicí ve tvaru lžíce, která působí na led shora. Tato konstrukce byla poprvé využita při projektu kanadského experimentálního ledoborce v roce 1979.

Na ledoborci je instalován digitální systém automatického řízení nové generace. Modernizován je i komplex prostředků biologické ochrany jaderného energetického zařízení. Plavidlo má také speciální ekologický úsek s nejmodernějším zařízením pro sběr a využití veškerého odpadu.

Kromě hlavního poslání, kterým je doprovod karavan lodí po Severní mořské cestě, je ledoborec určen i k arktickým výpravám k severnímu pólu s návštěvou arktické rezervace na souostroví Země Františka Josefa. Turisté na palubě mohou využít restauraci, tělocvičnu, posilovny, saunu, bazén, knihovnu a hudební salon.

Poslední srpnový den roku 2013 slavili na ledoborci 50 let vítězství sté dosažení severního pólu. A ještě jedno prvenství má toto plavidlo. 20. října 2013 dovezl ledoborec na severní pól olympijský oheň. Tato cesta byla součástí olympijské štafety, která začala své putování v Moskvě 7. října 2013. Cesta 14 pochodní měřila 65 tisíc kilometrů, vedla přes 2 900 ruských obcí a všech 83 ruských regionů, účastnilo se jí 14 tisíc nosičů. Za celou historii zimních olympijských her je štafeta Soči 2014 zatím tou nejdelší a je rovněž nejdelší vůbec ze všech olympijských štafet, jejichž celá trasa ležela na území pořádající země. Pochodeň váží přibližně 1,8 kilogramu, její výška je 95 centimetrů, šířka (v nejširším místě) 145 milimetrů a tloušťka 54 milimetrů. Celkově bylo vyrobeno 14 olympijských a přes tisíc paralympijských pochodní. I Praha měla jednu olympijskou pochodeň. Přivezl ji sem začátkem února kapitán ledoborce 50 let vítězství Valentin Davydjanc. Olympijská pochodeň Soči 2014 byla vystavena po dobu trvání Zimních olympijských her v Soči do neděle 23. února 2014 ve vestibulu Národního technického muzea v Praze na Letné.

Zpracováno z podkladů Essential Communication 

Vedle atomového ledoborce 50 let vítězství má společnost Rosatomflot v současné době v provozu následující plavidla.

Výkon: 36 MW, výtlak: 21 000 tun, rok výroby: 1989
Byl vyroben koncem 80. let ve finských Helsinkách na zakázku Sovětského svazu ze sovětské oceli a s ruským pohonem a zařízením. Do provozu byl uveden v roce 1989. Je určen k doprovodu lodí do ústí sibiřských řek, proto má malý ponor.

Výkon: 36 MW, výtlak: 21 000 tun, rok výroby: 1990

Ledoborec Vajgač byl také vyroben ve Finsku a má shodné charakteristiky a určení jako Tajmyr.

Výkon: 54 MW, výtlak: 23 000 tun, rok výroby: 1992

Ledoborec byl spuštěn na vodu 27. října 1992. Kromě doprovodu expedic, obsluhy plujících stanic, záchranných výprav a doprovodu lodí na Severní mořské cestě pořádá turistické výjezdy na severní pól. Výprava, která trvá tři týdny, stojí 25 tisíc amerických dolarů za osobu.

Výtlak: 4 000 tun, rok výroby: 2011

Plavidlo je určeno zejména pro přepravu vyhořelého jaderného paliva a použitých materiálů z jaderných ponorek z bývalých pobřežních základen námořního loďstva Ruské federace na severozápadě Ruska. Technické parametry lodi umožňují bezpečné přistání a kotvení v docích přístavů a přístavištích i plavbu v extrémních arktických podmínkách. Má nosnost 720 tun, dokáže plout rychlostí 12 uzlů a je schopna bez výměny paliva doplout do vzdálenosti tři tisíce námořních mil.

Společnost Rosatomflot kromě toho provozuje kombinovanou nákladně-tažnou loď Sevmorpuť o výkonu 29 MW, dvě plavidla technické údržby Imandru a Lotu, speciální tanker pro tekutý radioaktivní odpad Serebrjanka a plavidlo pro zajištění sanitární obsluhy a dozimetrické kontroly personálu Rosta-1d.

V nejbližší době má Rosatomflot v plánu rozšířit svoji flotilu o tři nové ledoborce se dvojí čarou ponoru pro zajištění splavnosti Severní mořské cesty. Hlavní výhodou nového, univerzálního ledoborce bude jeho schopnost působit nejen v arktickém moři, ale díky dvojímu ponoru i v ústí sibiřských řek.

-dvo-