Německo vedle nás a Polska z hlediska průmyslové země tradičně patřilo k největším producentům CO2 na obyvatele. To se začalo zlepšovat díky masivním investicím do obnovitelných zdrojů; a tak se Němci následně propracovali v rámci žebříčku EU „alespoň“ na osmé nejhorší místo. Ale to se záhy opět změnilo, jelikož začátkem roku 2020 byla odstavena atomová elektrárna, o dva roky později pak další tři, což „v předvečer“ ruské invaze na Ukrajinu znamenalo totální destabilizaci německého, potažmo celého evropského energetického sektoru, neboť výpadek atomu měl být nahrazen elektřinou vyráběnou z ruského plynu. Následné vynucené konsekvence v podobě zvýšení výkonu německých uhelných elektráren, které patří k hlavním producentům emisí, máme ještě všichni dostatečně na paměti.
Za vším hledej ženu… a zelenou politiku. Logické vysvětlení nepochopitelného kroku německé vlády, která aktuálně chrání klima svých občanů ještě intenzivnějším spalováním uhlí, bylo obětování jádra krátkodobým politickým zájmům. Odpor Němců vůči jádru vzrostl po haváriích elektráren v Černobylu a ve Fukušimě. První krok k ukončení produkce atomových elektráren udělala již v roce 2002 tehdejší spolková vláda Gerharda Schrödera složená ze sociálních demokratů a zelených, která rozhodla o ukončení jaderných provozů do 32 let fungování – tedy do roku 2034, s tím že nové se již nebudou stavět. O osm let později koalice vedená křesťanskými demokraty životnost elektráren ještě prodloužila, ale záhy se kancléřka Angela Merkelová obávala porážky zelenými v zemských volbách, a proto na tehdejší katastrofu v japonské Fukušimě reagovala plánem zrušit všechny reaktory v Německu. Její následovník Olaf Scholz pak její plán dokončil, aby udržel rovnováhu v současné koalici. Musel se zelenými zpívat jejich antiatomovou píseň poté, co odmítl jejich plán utahování opasků na překonání energetické krize. Hlavně pro jejich seniorní politiky totiž zůstal boj s atomem smyslem politického angažmá.