Toto odsunuté odvětví nyní získává politickou zelenou, a firmy skomírajícího automobilového průmyslu prý tak dostávají novou šanci ve zbrojním, pardon, obranném průmyslu. A obráběcí stroje tzv. dvojitého užití, jejichž technologické možnosti jsou stopkou pro jejich export do problémových destinacích, půjdou teď u nás na dračku, a mohou být třeba i šancí na znovuzrození sezimovského Kovosvitu, pokud ten změní své vlastníky. Vraťme se ale do sálu oné konference, kde bylo řečeno, že skrze EU přichází od velkých zbrojařských hráčů šance pro šikovné české firmy a jejich vyspělé technologie, nejčastěji pořízené z dotačních programů. Začnou se stavět nové továrny, modernizovat staré, oprašovat dodavatelsko-odběratelské řetězce. Evropské automobilky budou nahrazeny čínskými a indickými, a my budeme zbrojit ostošest s plnou podporou Ministerstva obrany. Pokud si prý totiž necháme ujet rozjíždějící se evropský zbrojařský vlak, tak do něj následně těžko naskočíme. Nebudeme pak v rámci konsorcií součástí dotovaných projektů, ze kterých prý třeba vznikne nový evropský tank, útočné letadlo, radar, dron či jiná zbraň. Podle následných komentářů veřejných médií se těm, kteří u toho budou od samého začátku, naskytne šance na úplně jiný byznys než těm, kteří se bojí byrokracie s tím spojené nebo a priori odmítají transformovat předmět svého byznysu tímto směrem. A pak prý budou kňučet, že na ně zbyla jen pozice dodavatelů šroubků nebo vůbec nic. Svírá se mi hrdlo, když z médií vnímám takové komentáře mých „kolegů“. Jak povrchní, vyřčeno bez patřičného obzoru, úvah, znalostí oborových synergií a s ignorancí reality. Dejme novináři prostor a on začne čtenářům plíživě měnit pohled na svět.