Až odezní beznaděj, která nás v důsledku pandemie skličuje, a my naskočíme do kolejí „běžného“ života, v němž covid nebude hrát prim, začnou se opět ozývat ze skříně kostlivci, které jsme tam schovali v domnění, že se na ně třeba zapomene. Opak je pravdou – při současné akceleraci změn na sebe strhnou pozornost, i kdybychom je měli sebelépe na sedm západů zamčené a všemi různými prostředky upozaďovali jejich naléhavé volání.
Za hlavního kostlivce považuji budoucnost, kterou odkážeme našim dětem. Přesněji řečeno ekonomickou stabilitu a prosperitu naší země v lůně Evropy. „Prvním krokem k nápravě věci je třeba si problém uvědomit a následně se snažit jeho podstatu pochopit,“ říkával profesor Milan Zelený. To je částečně již splněno, neboť ti nejhlasitější samozvaní ekonomové, strhávající na sebe za každou cenu pozornost svojí podbízivou prezentační onanií, začali vykřikovat něco v tom smyslu, že jsme odvozenou ekonomikou, a vyvěšují hesla #stop_levné_ekonomice. Je dobře, že si to konečně uvědomují. Možná jim to ale mohlo dojít o něco dříve, kdyby se bývali zajeli podívat na realitu méně kvalifikovaných podnikových činností. Ty nyní směřují k tomu, aby práci s nízkou přidanou hodnotou nahradily roboty a umělá inteligence. OK, ale... Quo vadis? Řím hoří, a kdo je vlastně na vzestupu?
Kde je v tomto kontextu budoucnost našich dětí? Ztrácíme schopnost se rozvíjet, nemáme znalosti a zkušenosti, vše stavíme na informacích v rámci komunity, kde si plácáme po zádech, jak jsme dobří. Tleskáme dalším zahraničním investičním pobídkám, které k nám ale přinášejí kompletní uzavřený subdodavatelský řetězec, postujeme hraběcí rady v uzavřených sociálních bublinách odtržených od reality. Hodnota činu je rovna počtu liků a recipročních pochvalných komentářů.
Ale, jakou roli, z globálního pohledu, v tom skutečně hraje český podnikatel? Připomíná mi to dětství prožité na vesnici na Vysočině. JZD sklidilo z pole brambory a my jsme se s babičkou sebrali a šli sbírat to, co přepadlo z vozu nebo škvírou přetřásacího pásu kombajnu. Paběrkovali jsme. A paralela k současnosti? Stejná. Paběrkujeme. Nadnárodní koncerny sklízejí lány a my čekáme na souvrati, co na nás zbyde. K důvodu tohoto stavu si vypůjčím příměr od již zmíněného Milana Zeleného: „Vyměnili jsme kapitál za misku čočovice, v chybném domnění, že peníze jsou kapitál.“ Oni mají vodu, pivo, auta... My jsme hodovali, peníze projedli a na další hostiny si s velkou pompézností stále půjčujeme. Stovky miliard ve jménu covidu. A po nás potopa. No responsibility, no future. God Save the Queen.