O privatizacích a životnosti

Nedávno jsem byl ve Žďasu ve Žďáru n./S., mluvil jsem s lidmi na montáži i na dílně a cítil jsem nervozitu. Na loňském MSV v Brně totiž oficiálně oznámili majitelé společnosti Železiarne Podbrezová, že hodlají některé své dceřiné firmy, např. Žďas a TS Plzeň, prodat.

Železiarně Podbrezová se staly majitelem žďárské strojírny zhruba před 15 lety a v jejich čele tehdy stála skupina asi pěti úspěšných slovenských podnikatelů, kterým bylo v té době kolem padesáti let. Po patnácti letech úspěšné činnosti ale dnes řeší cosi, co bychom mohli nazvat „generační otázkou“ nebo „generačním problémem“, protože na prahu sedmdesátky se všichni musejí ohlížet po svých nástupcích a přemýšlet, co dále. Určitým řešením pro tuto skupinu je oba závody prodat. Pro osazenstvo ve Žďáru jde o víc jak 2 500 lidí, nastává opět doba nejistoty. Tohle období si prožily v našich závodech tisíce a tisíce lidí. Ne všude to dopadlo tak dobře jako ve Žďasu, kdy továrna přestála nejrůznější vlastnické změny celkem bez pohromy.

Mohli bychom mluvit o nejrůznějších neúspěšných privatizacích, kdy si ještě stále můžeme klást otázku, zda bylo nutné tuto část ekonomiky privatizovat, privatizovat honem, co nejdříve po roce 1989 a třeba i zbytečně uspěchaným způsobem.

Proč musely zmizet z našeho prostředí tradiční továrny, jako jsou třeba cukrovary? Kdysi mi jeden makroekonom vysvětloval, že je přece absolutně neekonomické vyrábět cukr z cukrové řepy, když z cukrové třtiny je daleko levnější. Můj trapný a neekonomický argument o tom, že ten „náš“ cukr si děláme za koruny, kdežto ten levný, třeba z Karibiku, budeme muset zaplatit dolary, které si ještě doma tisknout neumíme, jaksi neobstál. Tak jsme v devadesátých letech zlikvidovali v podstatě všechny cukrovary, které zpracovávaly do té doby tradiční zemědělskou plodinu – cukrovou řepu (tuším, že je tady už jenom jeden cukrovar, byť velmi moderní, ale ten nám také nepatří a event. zisky z něj jdou do zahraničí) – a cukr nakupujeme. Jeho ceny nesleduji, ale mám pocit, že současná cena tohoto dováženého cukru je podstatně vyšší, než byla ta původní cena za cukr „neekonomický“.

Asi nejmarkantnější příklad nepovedené privatizace je „voda“. Všichni si možná vzpomenete na novinové články z poloviny devadesátých let o tom, jak v minulém režimu nikdo do vody neinvestoval, takže zejména pražské vodovody a kanalizace jsou zastaralé. „Je nutno to zprivatizovat, protože jedině soukromý investor se o to bude starat a pečovat“. Výsledek cítíme každý z nás každý den. Vodovody byly urychleně zprivatizovány (takže v Praze patří např. francouzské Veolii), do jejich modernizace nový investor nevložil v podstatě nic, jediný výsledek je, že v současné době je cena vody více než 100x vyšší než před dvaceti lety a neexistuje z toho východisko. Další zpackanou privatizaci vidíme každý den v televizi, kdy kdekdo řeší otázku OKD. Jako poslední informaci přinesla média rozhodnutí majitele do tří let zavřít tři doly v rámci OKD, což by mělo nebo bude mít téměř katastrofální dopad na celý region. V médiích se již začínají nesměle objevovat i tak revoluční úvahy, jako je opětné znárodnění těchto dolů. Ze strany dělníků a odborářů je to sice zajímavá vize, ale je nutno si uvědomit, že důvodem zavření jsou zejména obrovské dluhy, které se za společností táhnou, a které by tímto způsobem padly na stát, potažmo na nás všechny.

Dále bychom mohli jmenovat třeba sklářský průmysl, textilní strojírenství, potravinářské strojírenství atd. Zamlada jsem jako brigádník pracoval na Poldovce. V té době dojíždělo do Kladna na každou směnu cca 25 000 dělníků. Takzvaná ocelárna jedna neboli „Stará martinka“ měla osm martinských pecí a mezi nimi schovanou jednu elektrickou uhlíkovou pec. Kapacita těchto pecí nebyla nijak veliká (rozhodně se nedá srovnávat s dnešním Mittalem), ale když se „odpíchlo“ oněch 80 tun oceli, byla to ocel, která se dodnes používá pouze na ty nejproblematičtější a nejvíc namáhané součástky, na endoprotézy atd. To nebyla tzv. „žebírkovaná ocel“, kterou umějí dělat ve většině zemí světa včetně rozvojových zemí – to byl skutečně unikátní výrobek. A přesto o tomto gigantu prohlásil náš tehdejší ministr, že ho „prodá komukoliv, kdo ho bude chtít, i za korunu“. V tom víc jak stoletém obru je dnes registrováno asi 20 různých firmiček a policie se stará hlavně o to, aby už skončilo to vykrádání hal, kdy někteří podnikavci vyřezávají cokoliv, co se dá podle jejich názoru ještě ukrást.

V tomto nářku by bylo asi možné pokračovat – ptát se, proč jsme museli tak rychle všechno privatizovat a nejlépe to prodat zahraničním „tzv. investorům“, když v současné době mizí z republiky podle ekonomky Švihlíkové ročně víc než 500 miliard korun, které vyprodukovala naše ekonomika. Nám z toho zůstanou jenom prostředky na prostou výměnu, resp. něco „málo navíc“, co zahraniční investor uzná jako potřebné.

Nejsem nadšeným obdivovatelem „tahounů naší ekonomiky“, protože většina těch tzv. automobilek není nic jiného než montovny a to, jak každý ví, je možné v případě potřeby poměrně jednoduše přesunout jinam, kde budou vstupní a provozní parametry výhodnější nebo levnější. Uvědomuji si však, že mají-li naše tradiční strojírenské podniky přežít a úspěšně konkurovat po světě, musejí se přizpůsobit světovým trendům.

Je hezké, když mi partner z Dálného východu napíše, že od nás koupil v roce 1971 do výroby pec, u které mu v současné době přestávají fungovat převodovky na obou stranách. Nabídli jsme mu, že mu pec „zmodernizujeme“, jinými slovy, že mu dodáme novou (a tímto způsobem jsme se chtěli vyhnout tendru). Partner ale trval na dodávce nových převodovek. Ze zoufalství jsme mu napsali, že těžko po téměř 50 letech budeme hledat výrobce peci, natož pak převodovek, ale ať nám pošle fotografii výrobního štítku. A světe div se, pod hlavičkou TOS Kuřim to v té době vyráběla TOS Znojmo, a když jsme jim fotografii štítku poslali, obratem nám přišla odpověď, že nám tyto převodovky jsou schopni dodat během dvou až tří měsíců.

Chci tím říct, že tohle je sice zajímavý příběh pro novinový článek, ale není to nic zajímavého pro výrobu, protože ta potřebuje odbyt. Z toho vyplývá, že bychom asi měli trochu zapomenout na jednu z hlavních deviz českého strojírenství, a to dlouhodobost. Je pravda, že v současné době neuzemním žádného partnera při jednání o dodávce strojírenského zboží argumentací, že tyto naše stroje pracují po celém světě už desítky let. Tak jako výrobce automatické pračky nebo televize dnes kalkuluje s životností maximálně 5–10 let, je zřejmě potřeba obdobným způsobem počítat životnost i u strojírenského zboží. Myslím, že 20 let je už doba, kdy by téměř každý stroj měl nebo mohl být podle těchto nových trendů obměňován. To samozřejmě znamená tlak na výrobní náklady, a tak sledujeme, jak se i naši výrobci přizpůsobují a využívají levnější zdroje například z Číny nebo Indie.

Ing. Petr Křižanovský