Problematika svařování kořenových partií ovlivňuje kvalitu provedení kompletního svarového spoje. Při svařování kořene existují z praktického pohledu základní problémy, a to zejména nerovnoměrná velikost kapek svarového kovu, která způsobuje velký rozstřik, a nerovnoměrně vnesené teplo. Dalším problémem je vysoká citlivost na vzdálenost mezi koncem přídavného drátu a hořákem, tzv. výlet drátu, sklon svařovacího hořáku, velikost svařovací mezery a propálení základního materiálu při změně parametrů v závislosti na zmíněných faktorech.
Základním požadavkem na nový proces byla eliminace výše zmíněných problémů při použití technologie svařování v ochranné atmosféře, podle ČSN EN ISO 4063, metoda 135 MAG. Hlavním cílem byla redukce a optimalizace vneseného tepla při svařování tenkých plechů a kontrola svařovacího oblouku při zkratovém procesu. Nový způsob řízení zkratového oblouku byl nazván Intelligent Arc Control (IAC).
Energie pro tavení přídavného drátu během procesu 135 MAG pochází ze dvou základních zdrojů, a to energie dodané při zkratu v podobě ohmického ohřevu a tepla reprezentovaného samotným svařovacím obloukem. Během zkratu je téměř všechna energie využita pro tavení drátu, avšak během hoření oblouku vyzařujícího tepelnou energii přechází produkované teplo jak do přídavného, tak i základního materiálu. Je proto nezbytné a žádoucí, aby přenos energie byl co největší při daném zkratovém procesu.
Rozstřik je tvořen kapkami roztaveného kovu, které se zachycují na krajích svarové lázně a liší se velikostí. Rozstřik je tvořen dvěma základními zdroji. Prvním zdrojem rozstřiku je odraz kapky při přenosu – tento zdroj generuje rozstřik „kuliček“ podobných rozměrů. Druhým zdrojem je opětovné zapálení oblouku při oddělení kapky svarového kovu z přídavného materiálu během zkratového procesu. Množství rozstřiku je úměrné velikosti proudu při opětovném zapálení oblouku.