Zatímco slabým místem u HSS je martenzitická matrice, u slinutých karbidů je to především pojivo, které bývá z důvodu požadavků vysoké smáčivosti povrchu tvrdých zrn buď kobaltové, nebo niklové. To nabývá na významu s klesající velikostí zrna, která určuje pevnost materiálu, vyjádřenou například obecným Hall-Petchovým vztahem (znázorněno v grafu). Ten platí pro většinu technických materiálů. A zatímco slinuté karbidy běží v inovacích s různou velikostí zrna (submikrometrickou až nanometrickou) a různým podílem vlastních fází (WC, TiC, TaC, HfC atd.), případně vytvářením gradientních rozhraní (obohacených například o kobalt pro lepší zakotvení povlaku nebo za jinými účely), povlaky naprosto ovládly dominantní řezné vlastnosti soudobých nejrozšířenějších řezných materiálů a minimálně 85–90 % slinutých karbidů vyráběných dnes je povlakovaných. Tyto povlaky vytvářejí různé fyzikální a chemické vazby. Přestože existují desítky druhů povlakovacích režimů, ve své podstatě stále převládají základní technologie PVD,CVD, MTCVD nebo jejich kombinace. PVD technologie jsou svým fyzikálním principem (oblouk nebo magnetron) mnohem variabilnější a zejména vůči nástrojům teplotně šetrnější (200–400 °C) než CVD (s teplotami 900–1 000 °C nutných k disociaci reakčních plynů). V dnešní době se tyto vrstvy dělí na jednovrstvé, vícevrstvé, gradientní a tzv. nanovrstvy o celkových tloušťkách 2–5 µm. Vícevrstvé povlaky mají lepší odolnosti proti šíření trhlin oproti monovrstevnatým a lépe kompenzují tahovou zbytkovou napjatost v dílčích vrstvách. Tyto technologie dokážou vytvořit povlaky tvrdé (nad 20 GPa), velmi tvrdé (nad 40 GPa) až ultratvrdé (nad 80 GPa). Tým prof. Vepřeka dokázal vytvořit nanopovlak nc-TiN/α-Si3N4 o neuvěřitelné tvrdosti 105 GPa, což odpovídá tvrdosti diamantu a s unikátními řeznými vlastnosti. Převážně se však u tvrdých povlaků jedná o nitridy kovů (Ti, Al, Y, Cr, Si, W) – jednoduchých nebo komplexních. Nanovrstvy se dnes dělí dále na tzv. nanokompozitní, nanometrické, se supermřížkovou strukturou (tzn. tloušťka vrstev je u nich v nanometrech a mají specifickou periodicitu) a nanogradované (tříděné podle vlastností). Jejich příprava a stavba jsou složité, založené na složitých ab initio výpočtech a do úvahy se musí vzít velikost krystalitů, jejich rozhraní, tloušťky jednotlivých vrstev, povrchová a mezifázová energie, textura, epitaxní napjatost a deformace. To záleží na mnoha dalších faktorech, jako je například čistota základních kovů pro výrobu nitridů, která bývá často 99,9999 %. Ta je důležitá, protože i nepatrný obsah kyslíku vede k nízké pevnosti v některé krystalografické rovině, která doslova zbortí celou tuto „architekturu“ povlaku. Povlakované nástroje se dominantně používají pro soustružení, frézování a vrtání, což je přibližně 80 % všech obráběcích technologií. Vrcholnou technologii představuje tzv. technologie HiPIMS (High-Power Impulse Magnetron Sputtering), pomocí které se dosahuje vysoké hustoty elektronů a iontového toku díky velmi intenzivním pulzům vysokého napětí. To přispívá jak k vysoké ionizaci nanášených materiálů, tak k lepšímu hloubkovému průniku částic u tvarových nástrojů a vynikající přilnavosti povlaku. Hlavní ostří vrtáku na obrázku níže prakticky nezaznamenalo opotřebení ani po 60 minutách vrtání zušlechtěné oceli (Rm = 1 090 MPa), přičemž silové a momentové charakteristiky zůstaly prakticky stejné od počátku až do konce testování.