Technická normalizace

Výsledky normotvorné činnosti, tedy převážně technické normy, jsou v  prvé řadě nedílnou součástí vzdělávacího procesu, a proto bude úvodem vhodný pohled do vzdělávacího procesu v českých zemích.

Na kořenech technické normalizace v oblasti strojírenství se ve svých počátcích podílela i pražská univerzita Karlova, a to při koncepčním řešením pražského orloje. Již roku 1402 jsou zmiňovány hodiny na věži Staroměstské radnice a roku 1410 zde byl hodinářem Mikulášem z Kadaně ve spolupráci s astronomem Janem Ondřejovým (Jan Ondřejův zvaný Šindel, lat. Iohannes Andreae dictus Schindel) profesorem na Karlově univerzitě postaven současný orloj. Realizace geniálně uspořádaného převodového systému ozubenými koly, jak je zřejmé z obrázku, by byla bez uplatnění technické normalizace nereálná.

Historie technického vzdělávání v českých zemích se odvíjí od roku 1707, tedy od založení pražské polytechniky vojenským stavebním inženýrem Christianem Josefem Willenbergem, ke které se pojí založení Českého vysokého učení technického.

V březnu 1803 podepsal císař František I. dekret o založení Českého stavovského polytechnického ústavu, učit na nové polytechnice se začalo 10. listopadu 1806. Ředitelem ústavu byl jmenován F. J. Gerstner. Od 8. 9. 1815 přestal být Polytechnický ústav součástí univerzity a získal statut samostatné školy.

Pražská polytechnika byla od poloviny 19. století hned po vídeňském polytechnickém ústavu nejnavštěvovanější technickou školou v Evropě. Výnosem Ministerstva školství a národní osvěty Československé republiky z 1. 9. 1920 vzniklo České vysoké učení technické jako svazek sedmi vysokých škol technických: stavebního inženýrství, kulturního inženýrství, architektury a pozemního inženýrství, strojního a elektrotechnického inženýrství, chemicko-technologického inženýrství, zemědělského a lesního inženýrství, speciálních nauk.

Je opodstatněné tvrzení, že české země byly na předním místě mezi světovými válkami na úseku techniky a technologií.

Při příležitosti 90 let trvání české technické normalizace v České republice bude vhodné položit si otázku. Co představuje pro naši každodenní činnost technická normalizace? Česká verze evropské normy, tedy ČSN EN 45020:2007, přisuzuje terminologickému sousloví technické normalizaci následující definici: činnost, kterou se zavádějí ustanovení pro všeobecné a opakované použití, zaměřená na dosažení optimálního stupně uspořádání v dané souvislosti s ohledem na aktuální nebo potenciální problémy.

Tato činnost sestává zejména z procesů tvorby, vydávání a implementace technických norem. Důležitým přínosem normalizace je zlepšení vhodnosti výrobků, procesů a služeb pro zamýšlené účely, předcházení překážkám obchodu a usnadnění technické spolupráce. Uvedený strohý výčet informací o technické normalizaci je důležitý nejen pro aktivisty působící v technické normalizaci při tvorbě technických norem, ale i pro jejich širokou uživatelskou základnu. I pro technickou normalizaci platí rčení: suchá teorie, košatý strom praxe, kde košatým stromem praxe je reakce uživatelů technických norem nejen na jejich obsahovou náplň, ale zejména na jejich užitnou hodnotu.

Pro informaci je možno uvést, že v našich národních podmínkách díky aktivitám na úseku technické normalizace byly vytvořeny desetitisíce technických norem (v současné době je to cca 31 000 českých technických norem).

Z lokálního historického pohledu na technickou normalizaci vyplývá skutečnost, že roku 1922 byla založena celostátní společnost pro všeobecnou normalizaci ČSN, která měla statut všeobecně prospěšné neziskové organizace. Společnost tvořily výrobní podniky, profesní svazy, komerční organizace apod. Členové platili členské příspěvky a podle svého zájmu a na své náklady se podíleli na činnosti společnosti. Návrhy technických norem zpracovávali odborníci z průmyslových podniků, výzkumných ústavů, vysokých škol apod.

První československá technická norma označená ČSN 1001:1924 Technická norma závitů byla vydána v roce 1924. Je pozoruhodné, že československá normotvorná aktivita velmi často určovala směr v normotvorné aktivitě na mezinárodní úrovni, zejména v mezinárodní normalizační organizaci ISO (ISA) – příkladem je lícovací soustava v současnosti nazvaná ISO systém kódu pro tolerance lineárních rozměrů (Část 1: Základní tolerance, úchylky a uložení), o jejíž vytvoření se v maximální míře zasloužila Škoda Plzeň –, která v současné době sdružuje 270 technických normalizačních komisí označených ISO/TC, z nichž například problematiku normalizace výše zmíněných závitů řeší ISO/TC 1 Závity a zmíněný ISO systém kódu pro tolerance lineárních rozměrů je řešen v ISO/TC 213

Rozměrové a geometrické specifikace produktu a jejich ověřování a v CEN/TC 290 Rozměrové a geometrické specifikace produktu a jejich ověřování.
Ne náhodou je v řadě případů identita obsahové náplně mezinárodních a evropských technických normalizačních komisí, což se ve svém důsledku projeví i v označení přejímané technické normy do soustavy českých technických norem. Tedy ČSN EN ISO.

Od lokálního historického pohledu na technickou normalizaci lze přejít na pohled globální. Globální pohled na technickou normalizaci předurčuje sám název přívlastek technická, a to nejen pro normalizaci, nýbrž i pro revoluci, rozvoj, vývoj a další tvůrčí aktivity. Kde je možné nacházet kořeny technické normalizace, je zřejmé z následující stručné úvahy.

Problematika vzájemného mezilidského dorozumění a spolupráce byla již ve starověku spojována s pojmem norma, za jejíž odpovídající české ekvivalenty lze považovat pojmy pravidlo, předpis, míra a měřítko. Norma charakteristická pro románské jazyky má v jazycích anglosaských ekvivalent standard.
Kde všude je možné setkat se s normou ? Zejména ve stavebnictví, kde jsou to rozměry tvarovaného stavebního materiálu. Ve strojírenství, kde jsou to ozubená kola, spojovací materiál a konečně i struktura materálu jako taková. Přichází v úvahu i matematika v oblasti statistiky, spolehlivosti atd.

Výsledky technických aktivit spojených s normalizací musely být měřeny, případně zkoušeny, a zde se otevírá další oblast pro technické normy.
Pro zmíněné aktivity, a nejen pro ně, byly a stále jsou vypracovávány řady technických norem, na jejichž základě je realizován vzájemný konsenzus pro příslušné obory.

Všeobecný souhlas charakterizovaný tím, že žádná z důležitých zainteresovaných stran nemá odůvodněné námitky vůči podstatným sporným otázkám, a vedený snahou vzít v úvahu stanoviska všech zainteresovaných stran a smírně vyřešit protichůdné argumenty. Nejen globální, nýbrž i lokální požadavek na obsah technických norem (normativních dokumentů) lze shrnout do následující věty. Obsah normativních dokumentů musí být založen na společných výsledcích vědy, techniky a praxe s cílem dosažení optimálního společenského prospěchu. Předpokladem pro splnění tohoto požadavku a tedy i pro proces tvorby technických norem je znalost současného stavu techniky, neboť jen tehdy je možné technickou normu považovat za uznávané technické pravidlo.

Zmíněnou suchou teorii lze opět podpořit náležitostmi, které má technická norma splňovat pro splnění mezinárodního konsenzu:

• vhodnost použití pro daný účel (fitness for purpose);
• kompatibilita, slučitelnost (kompatibility);
• zaměnitelnost (interchangeability);
• řízený výběr variant (variety kontrol);
• bezpečnost (safety);
• ochrana životního prostředí (protection of the environment);
• ochrana výrobku/produktů (product protection);
• kvalita (quality);
• ochrana spotřebitele (consumer protection).

Kvalitativní uspořádání technické normy z hlediska uživatele, tedy z hlediska splnění jeho požadavků: základních (basic), terminologických (terminology), pro zkoušení (testing), pro výrobek/produkt (produkt), pro proces (process), pro služby (service), pro rozhraní (interface). Musí umožňovat na základě technické normy jejich měřitelnost, případně možnou kontrolu.
Z uvedeného přehledu je možné konstatovat, že proces technické normalizace, jejímž produktem jsou technické normy:
• vytváří pro uživatele prostředí komunikace;
• podporuje hospodárnost systému;
• chrání spotřebitelské zájmy, a to jak na úseku výroby, tak i služeb;
• podílí se na vymezení přijatelné udržitelnosti environmentu a společenské odpovědnosti.

Zlomem ve využívání technických norem bylo vytvoření směrnic nového přístupu v Evropské unii. Takzvané harmonizované normy se zmíněnými směrnicemi jsou doporučením pro využívání těchto směrnic.

Harmonizované normy typu A (základní bezpečnostní normy) uvádějí základní pojmy, zásady pro konstrukci a všeobecná hlediska, která mohou být aplikována na všechna strojní zařízení. Harmonizované normy typu B (skupinové bezpečnostní normy) se zabývají jedním bezpečnostním hlediskem nebo jedním typem bezpečnostního zařízení, které může být použito pro větší počet strojních zařízení. Harmonizované normy typu B1 se týkají jednotlivých bezpečnostních hledisek (např. bezpečných vzdáleností, teploty povrchu, hluku). Harmonizované normy typu B2 se týkají příslušných bezpečnostních zařízení (např. dvouručních ovládacích zařízení, blokovacích zařízení, zařízení citlivých na tlak, ochranných krytů). Harmonizované normy typu C (bezpečnostní normy pro stroje), se zabývají detailními bezpečnostní požadavky pro jednotlivý stroj nebo skupinu strojů,

Uvedené členění je předpokladem pro současné aktivity na úrovni analýzy, případně managementu rizika.

Tato současnost tvorby technických norem má, jak již bylo uvedeno, svoje 90leté kořeny mezi nestory normotvorných aktivit. Byli to například Ing. Charuza, Ing. Jetmar, případně Ing. Jícha a další. Dnešní trend vytváření pravidel správné praxe již předešli autoři technických příruček, jako byl Ing. Černoch, případně pan Dobrovolný. A nejen tito, nýbrž i aktéři typizace a unifikace, jako byl Tomáš Baťa a řada dalších průkopníku sériové a hromadné výroby v našich zemích. Nelze opomenout ani jméno pražského rodáka prof. Lista. Větší část svého působení strávil prof. List v Brně jako profesor Elektrotechnické fakulty Vysoké školy technické. Byl typem člověka, ve kterém se spojily mimořádné vědecké, pedagogické a organizační schopnosti. To se projevovalo především ve dvou hlavních směrech – jako vědec a pedagog se významně podílel na rozvoji elektrotechniky, jako organizátor má nezpochybnitelné zásluhy o institucionální základnu československé normalizace a o její rozvoj.

Pohled na perspektivu české technické normalizace je nutné spatřovat v postupné celosvětové globalizaci. Jedná se o cílenou spolupráci s organizacemi ISO, IEC CEN a CENELE, a to zejména v oborech inteligentních povrchů v nanotechnologiích, materiálové struktury v biomimetice, stejně jako na úseku udržitelného rozvoje, případně společenské odpovědnosti. Na domácí půdě je potom velmi prospěšné zpracovávání pravidel (správné) praxe pro optimální využití normativních dokumentů.

Doc. Ing. Jaroslav Skopal, CSc.

ČVUT v Praze, Fakulta strojní; Úřad pro technickou normalizaci

skopal@unmz.cz