Život s CNC řídicími systémy

Pokud to ze svého pohledu mohu posoudit, řekl bych, že panu Štědrému prošla rukama celá jedna etapa historie obrábění – od doby, kdy byly na tuzemské obráběcí stroje nasazovány první CNC řídicí systémy, až do dobu dnešních sofistikovaných CNC obráběcích center vstupujících do éry Průmyslu 4.0. Možná to zní trochu kostrbatě, ale nevím, jak lépe současnost nazvat. S panem Štědrým jsem se sešel v sídle společnosti Heidenhain v pražské Hostivaři.

MM: Váš profesní život je spjat se jménem Heidenhain. Kdy jste se poprvé s výrobky této firmy osobně setkal?

Ing. Štědrý: Bylo to v roce 1979, kdy jsem pracoval ve Strojimportu, který měl tehdy monopol na vývoz obráběcích a tvářecích strojů do zahraničí. V letech 1979–1981 se v TOSu Varnsdorf montovaly stroje WHN 9 B a ty používaly řídicí systém Heidenhain TNC 135, protože pro typy vřeteníků, které tenkrát měli ve výrobě, neexistoval jiný řídicí systém, který by je mohl ovládat, což bylo z důvodu vůlí v ozubení.

V 80. letech se u nás nejčastěji používaly řídicí systémy Philips, Siemens a ECS. Zhruba od roku 1985 ale stále silnější pozici zastával řídicí systém Heidenhain, který byl malý, kompaktní, měl jednoduché ovládání a dokázal pokrýt potřeby ovládání obráběcích strojů s až pěti osami – tenkrát se řídily maximálně tři osy současně. Hlavními odběrateli tehdy byly TOS Varnsdorf, ZPS Zlín a také firmy TOS Žebrák (pozdější Intos a pak Emco) a TOS Lipník (pozdější Strojtos Lipník), které již zanikly.
K období tehdejšího Československa je také potřeba dodat, že Heidenhain byl velmi silným partnerem v dodávkách snímačů pro přesné měření polohy lineárních a rotačních os. V tomto období ani neměl konkurenci, která by ho u našich strojů dokázala nahradit. Díky tomu se odměřování Heidenhain stalo základním odměřováním bez ohledu na koncového uživatele, ať už to byl zákazník tuzemský, východoevropský, nebo západoevropský.

MM: V roce 1991, kdy firma Dr. Johannes Heidenhain otevřela v Praze nejprve svou kancelář, bylo podle informace na vašem webu v celém tehdejším Československu něco přes 900 strojů s řídicím systémem Heidenhain. Jak se naplnily vaše tehdejší představy o budoucím rozšíření CNC řízení této značky na našem trhu? Předstihla realita vaše očekávání?

Ing. Štědrý: Desetiletí od roku 1991 bylo pro Heidenhain obdobím strmého růstu, co se týká počtu aplikací u obráběcích strojů vyrobených v České republice. Jedním z hlavních důvodů je, že velmi stoupala obliba jeho řídicích systémů u koncových uživatelů, a to i díky jejich dostupnosti v důsledku zavedení konvertibility české koruny. Heidenhain měl také oproti velkým firmám výhodu v tom, že byl zákazníkům mnohem blíž. Pro koncové uživatele hrálo roli i prostředí – v letech 1991–92 jsme zavedli dialogy v českém jazyce, přeložena byla i dokumentace a začali jsme se školením obsluhy také v češtině. To vše bylo pro česky hovořící uživatele velmi příjemné.

V 90. letech byl zahraniční řídicí systém určitým krokem dopředu. Tehdejší výrobci ZPA Košíře a Tesla Kolín zavřeli brány, i když jejich řídicí systémy do té doby udělaly hodně práce a jejich vývoj byl také dobrý, ale už neměli sílu v něm dál pokračovat. Většina vývoje se od té doby zaměřila kromě hardwaru také na oblast softwaru, protože software na programování obráběcích strojů musel růst s nároky na technické požadavky v oblasti obráběcích strojů a současně využít a podporovat nároky v oblasti nástrojového vybavení.

Období první poloviny 90. let je významné i tím, že v té době nebyl dostatek investičních prostředků na nákup nových obráběcích strojů ze západní Evropy, takže v tomto období se hodně obráběcích strojů modernizovalo. Na retrofit těchto obráběcích strojů, ať už byly vyrobeny v Česku, Maďarsku nebo Německu, se použilo asi 180 řídicích systémů Heidenhain. Tím byl vhodně doplněn sortiment nových CNC strojů, kterých bylo málo.

Možná stojí za zmínku i to, že Heidenhain v republice vždy zaměstnával velmi malý tým, který byl kromě na výrobce strojů hodně zaměřen i na konečné uživatele a to hrálo velkou roli při rozhodování uživatelů, jaký řídicí systém při nákupu nového stroje zvolit. V roce 1996 jsme koupili nový dům – byl to rodinný domek ve Střemchové ulici v Praze 10 – a nechali ho přestavět na kancelářskou budovu. Jedno patro jsme rezervovali pro instalaci programovacích stanic, najali jsme vlastního lektora a začali jsme pořádat plnohodnotné programovací kurzy. Z toho vyplynul i kontakt se zákazníky, s nimiž jsme během školení řešili jejich problémy na pracovišti. Vznikla tak úzká vazba, která nám zajišťovala oblibu, jež v řadě případů vydržela do dneška. V roce 2008 jsme se přestěhovali do současných prostor v Hostivaři, které byly v loňském roce ještě rozšířeny.

V 90. letech jsme ročně prodávali kolem 450–500 řídicích systémů, převážně pro frézování. Takže kdyby se mě někdo v roce 1991 zeptal, co ode mne očekává v roce 1999 a uvedl skutečně dosažená čísla, tak bych mu nevěřil.

MM: Kolik řídicích systémů Heidenhain u nás dnes vlastně je? S jak starými se ještě můžeme v provozu setkat?

Ing. Štědrý: Odhaduji, že v dnešní době je různých řídicích systémů Heidenhain v České republice více než 15 000, ale jsou to všechny typy, které jsem poznal od začátku své kariéry ve firmě Heidenhain. Tento počet je ovlivněn i dovozem použitých obráběcích strojů ze zahraničí. Odhaduji, že v České republice každý rok přibývá kolem 300 strojů s tímto řídicím systémem.

Nejstarší řídicí systém byl TNC 131 – jednalo se o pravoúhlé řízení pro tři osy a vřeteno – a montoval se na frézky z TOSu Žebrák a na horizontální vyvrtávačky WHN 9 B z TOSu Varnsdorf. Tyto stroje pocházejí z roku 1979 a občas jsou v České republice ještě k vidění, ale víceméně dosluhují. A v dnešní době to spíše než kvalitu dokumentuje konzervativní pohled uživatele.

Předloni jsme koupili frézku Maho 400 z roku 1981 s řídicím systémem TNC 135, ovšem ne z nostalgie, ale abychom tento stroj retrofitovali současným nástupcem, který se nazývá TNC 128. Nicméně když jsme tuto frézku kupovali, samozřejmě z druhé ruky, tak ještě fungovala.

MM: Stál jste u založení českého zastoupení a více než 26 let jste jednatelem společnosti Heidenhain, s. r. o. Během této doby se svět obrábění i řídicích systémů v mnohém změnil. Jaké úkoly jste ve firmě řešili tehdy a jaké řešíte dnes? V čem jsou stejné a v čem odlišné?

Ing. Štědrý: Co se týká vývoje řídicích systémů, ten samozřejmě souvisí s vývojem obráběcích strojů a techniky pohonů. V 90. letech se používaly převážně analogové pohony. To znamená, že řídicí systém měl na výstupu otevřené rozhraní ±10 V a mohl jste použít pohony od různých výrobců. Na přelomu milénia se začaly prosazovat digitální pohony a tam už výrobci řídicích systémů většinou používají uzavřené rozhraní, ke kterému je obtížné použít jiné pohony než jejich vlastní. To je zlomový okamžik, kdy široké spektrum výrobců pohonů přišlo o své zákazníky a muselo se přeorientovat na jinou techniku. V současnosti špičkoví výrobci jako Mitsubishi, Siemens, Fanuc a Heidenhain mají svá vlastní rozhraní a jejich pohony nejsou navzájem kompatibilní.

K úlohám, které řešíme posledních dvacet let, samozřejmě patří optimalizace pohonů a oblast technické podpory. Jelikož pohony včetně motorů představují téměř 50 % ceny dodávky, pro nás to znamená obrovský nárůst obratu, ale s tím souvisí i nutnost vytvoření servisního zázemí, servisních skladů a servisní infrastruktury, která podporuje spolehlivý provoz.

MM: Co vás během těchto let při vaší práci nejvíce překvapilo, ať v dobrém, či špatném?

Ing. Štědrý: To je otázka značně obtížná, protože já jsem životní optimista a i ty špatné zprávy beru jako dobré, protože člověk z nich čerpá poučení. To jste ale asi nechtěl slyšet, že?

MM: Proč ne, to je dobrý přístup… Ale na nějaký konkrétní příklad si vzpomenete?

Ing. Štědrý: Nemám v hlavě nějaké milníky, co se týká našeho obchodního působení. Ale asi nejvíce mě překvapilo, že za 27 let mého působení u firmy Heidenhain zaniklo v západní Evropě mnoho výrobců obráběcích strojů – v Belgii, Francii, Itálii. V České republice za tu dobu zanikly pouze čtyři firmy, a přitom zde vznikly nové, velmi významné, jako je Fermat, který vyrábí vodorovné vyvrtávačky, což jsou stroje s vysokou přidanou hodnotou, dále Grey Circle (dříve Sahos), jenž se v současnosti hodně věnuje i stavbě strojů pro pětiosé obrábění hliníku, dále firma Trimill ve Zlíně, jeden z nejvýznamnějších výrobců portálů, a výrobce těžkých portálových frézek – firma Tyc. To považuji za obrovský úspěch českého strojírenství a myslím si, že bychom na něj měli být hrdí.

MM: Kdyby to bylo možné, změnil byste zpětně něco ve firmě či udělal něco jinak? A co?

Ing. Štědrý: Na to se odpovídá hodně těžko. Myslím si, že v těch devadesátých letech jsme mohli udělat mnohem víc, kdybychom dokázali lépe odhadnout budoucnost.

MM: Tu ale nikdo předem nezná...

Ing. Štědrý: Nezná, ale ta 90. léta se projevovala, řekl bych, hladem po obráběcích strojích. Ten dokumentoval rozvoj českého strojírenství, protože bylo co obrábět, rodily se nové nápady a inovace šla strmě nahoru. V té době, až do roku 1996 naše firma měla dva zaměstnance, potom do roku 1999 jsme měli zaměstnanců pět. A na tu dynamiku rozvoje českého strojírenství to bylo málo. Dneska to vidím takhle: kdybych tehdy mohl víc investovat, určitě by to bylo ku prospěchu věci.

MM: Do čeho byste tedy investoval?

Ing. Štědrý: Do zaměstnanců. A to, co tady dnes vidíte, jsme měli mít už někdy v roce 1997–98. Nicméně růst firmy vždy vyplýval z určitého finančního ovzduší a vždycky jsme se snažili odhadem investic saturovat budoucí 3–4 roky. Z dlouhodobého hlediska je to možná málo, ale vždycky jsme si udrželi zdravý finanční stav.

MM: Jak firma Heidenhain reaguje na požadavky a trendy současnosti? Mám na mysli Průmysl 4.0, využití umělé inteligence, obsluhu strojů roboty, nástup aditivních technologií apod.

Ing. Štědrý: Firma Heidenhain se samozřejmě pohybuje v proudu, který určuje západní Evropa, a to je digitalizace a komunikace. Řídicí systémy současné generace umožňují zařazení do komunikačních sítí výrobních podniků i do nadřazených sítí mezi výrobními podniky, a to i v mezinárodním měřítku. Tento tok informací musí být dostatečný, aby umožňoval sdílení know-how. V praxi to znamená propojení pracovišť konstrukce, technologie a plánování výroby s každým jednotlivým strojem. Potom nezáleží na tom, ve které zemi stroj pracuje. Například někdo v Německu zkonstruuje dílec, na který někdo v Česku napíše NC program a dílec se pak vyrobí třeba v Polsku. A všichni na sebe navzájem „vidí“. Dělník se může podívat na výkres, který je na serveru v Německu a stáhnout si program, který je na serveru v Česku. Funguje to podobně jako internet, jen data jsou jiná. Tato mobilita sdílených technologií je úžasná. Heidenhain má kromě toho také řadu patentů v oblasti metrologie a v oblasti vlastního měření dílců na stroji.

Průmysl 4.0 je pojem, který se definuje různě a představa o něm se ještě bude vyvíjet. Ale představa, že lidé budou odpočívat a pracovat za ně budou roboty, je mylná. Důležité je to, že techniku a inteligenci ovládá člověk a přizpůsobuje ji svým potřebám. Když má stroj obrábět, někdo musí připravit nástroje, zajistit materiál a napsat program – tedy dát tak stroji „rozum“.

Co se týká robotů na obráběcích strojích vyráběných v České republice, využívají se ve dvou základních oblastech. První je manipulace s polotovary a hotovými výrobky, kde rovněž přicházejí ke slovu paletizační stanice a podavače. Druhou je nástrojové hospodářství. Například Fermat běžně používá klasické roboty pro obsluhu zásobníku nástrojů a pro zakládání nástrojů do vřeten. Tajmac ZPS již před 15 lety vyráběl kazetové zakladače s manipulátory. Ostatní výrobci většinou vycházejí z požadavků zákazníků. Hnacím motorem v této oblasti je samozřejmě konkurence a její úspěchy.

Co se týká aditivních technologií, máme zkušenost s technologií, kterou poskytuje Kovosvit Sezimovo Ústí – jedná se o navařování dílců a jejich následné obrábění. Potom jsou to stroje firmy Grey Circle, které v samém základu majitel firmy nazývá nosičemi technologií. Tím je myšlena celá kinematika až po vřeteno stroje, které může být osazeno vřetenem pro obrábění kovů či obrábění dřeva, nebo laserovou hlavou, anebo technologií flow cut (vodní paprsek). Už se tedy nedá říci, že je to obráběcí stroj, ale je to opravdu univerzální nosič technologie. Známá je kombinace také z Toshulinu, který již v minulosti na karusely dodával brusná vřetena, a tak dílce obrobené soustružením dokázal i obrousit, což souvisí s požadavky zákazníků na kvalitu povrchu. Podobně tomu může být i s aditivní technologií. Cílem je, aby dílec byl obroben kompletně na jednom stroji na jedno upnutí, což zaručuje jeho tvarovou a rozměrovou přesnost.

MM: Jaké funkce, technologie nebo služby vaši současní zákazníci či uživatelé řídicích systémů nejčastěji požadují? Jaké úkoly potřebují řešit?

Ing. Štědrý: Všichni výrobci řídicích systémů mají v základním provedení určitou nabídku technologie, pro běžné obrábění. Potom existují funkce, které jsou v rámci základního vybavení řekněme zbytné a souvisejí se specifiky konkrétního obráběcího stroje. Máte-li například pětiosý stroj, který je potřeba každého čtvrt roku zkalibrovat a zkompenzovat odchylky středů rotačních os, Heidenhain nabízí technologii, která se nazývá optimalizace kinematiky. Tu si pak uživatel může udělat na stroji sám v libovolných intervalech a nepotřebuje k tomu zásah externí servisní firmy.

Další současné požadavky souvisejí s trendem Průmyslu 4.0 a týkají se konektivity obráběcího stroje. Jde o to, aby v rámci technologie byla provázána pracoviště konstruktéra, technologa a vedoucího výroby, aby například z pracoviště obsluhy obráběcího stroje bylo možné přejímat informace ze vzdálených serverů a aplikovat je přímo na stroji.

Další okruh funkcí, které nejsou v základu, směřuje k velmi progresivnímu zkrácení výrobních časů. Zase jsou to funkce, které se nehodí pro všechny stroje. Zákazníci si z nich mohou vybrat a pak je možné jim tyto funkce spustit na zkušební dobu 90 dnů. Když si ověří, že přínos je pro ně významný, mohou si příslušnou funkci koupit.

Pokud to shrnu, k požadovaným funkcím patří zvýšení mobility obsluhy, což souvisí s konektivitou obráběcího stroje, funkce, které zvýší řezný výkon stroje a funkce, které zvýší přesnost obrábění.

MM: Dokážete odhadnout, jak se požadavky zákazníků změní v horizontu pěti či deseti let?

Ing. Štědrý: Co se týká blízké budoucnosti, bude záležet na tom, kam se bude ubírat konstrukce obráběcích strojů a konstrukce nástrojů. Ty nám určí směr, kterým se jako výrobci softwaru řídicích systémů máme ubírat. Myslím si, že určitě dojde k rozšíření komplexnosti obráběcích strojů. V oblasti vodorovných obráběcích center to může znamenat vyšší tlak na výměnu frézovacích hlav a na jejich sortiment. S tím souvisí i nástup aditivních technologií, jak jste uvedl, a zvýšený tlak je i v oblasti manipulace s polotovary a dílci, kdy se stroje v řadě případů spojují do výrobních buněk, kde mezioperační manipulace zajišťují roboty a paletové stanice. Další vývoj v horizontu 5–10 let postihne oblast nástrojů, protože v poslední době se vyskytují nové typy nástrojů, například pro technologie výroby ozubení na strojích, jaké dosud k tomuto účelu nebyly vyrobeny. A stroje jsou toho schopny, pokud mají správný software, správné nástroje a potřebné technické parametry, například pohonů.
V minulosti byl v České republice výrobcem ozubárenské technologie TOS Čelákovice. V dnešní době však jde asi o 10 strojů za rok. Tyto technologie se v současnosti nahrazují právě tím, že na obráběcích centrech je možné kvalitně obrábět evolventní ozubení – jak vnitřní, tak vnější. Obráběcí centrum tak nahrazuje dřívější odvalovací frézky na vnější ozubení a odvalovací hoblovky na vnitřní ozubení. Stroje tak směřují ke komplexnosti, a pokud na nich bude ještě možné zabrousit čela, je představa o komplexním obrábění zcela naplněna. Řada obráběcích center je schopna soustružit i frézovat na jedno upnutí a je na nich možné po obrobení kola vyrobit i to ozubení.

Ale je to jen můj odhad, co bude v oblasti pětiosých obráběcích center následovat. Co se bude dít v oblasti horizontek a portálových strojů, si netroufám odhadnout, protože většina těchto strojů se již dnes vyrábí na zakázku. Tyto velké stroje řeší komplexní kinematiky a výměny frézovacích hlav a jejich hlavní nasazení je v těžkém průmyslu nebo energetice, kde jde o velmi komplexní dílce. Těžko se tu dá odhadnout nějaký trend.

MM: Jak byste zhodnotil zájem studentů o technické obory, konkrétně o obrábění a programování CNC strojů? Máte nějaký recept na to, jak je pro tento obor získat?

Ing. Štědrý: Když jsme jako studenti střední průmyslové školy jednou týdně trávili čas v dílně u ručně ovládaných obráběcích strojů a byli jsme špinaví od ocelových dílců a různých maziv, tak to vzbuzovalo dojem, že obrábění je špinavé řemeslo. Ale doba se propastně změnila. Inteligence operátorů obráběcích strojů musí být na úrovni středoškoláka. Je to dáno i tím, že operátor často programuje, musí umět dobře matematiku, musí mít cit pro aplikaci nástrojů, to znamená zvolit správný typ nástroje, umět správně určit technologické podmínky, správně naprogramovat tvar, vzít v úvahu drsnost dílce. Takže když to porovnám s minulostí, možná by mohl pracovat v bílém plášti.

Nárok na obsluhu samozřejmě souvisí i s cenou stroje. Klasický soustruh z TOSu Trenčín kdysi stával nějakých 200 000 až 300 000 korun, zatímco pětiosé obráběcí centrum může stát klidně deset milionů. Z toho vyplývá i rozdíl mezi tehdejším obráběčem a dnešním operátorem, nemůže to být jen zaučený člověk, ale kreativní, který si s tím dílcem dokáže pohrát. I dílce se svou hodnotou obrovsky liší od těch v minulosti. A i to určuje požadavky na kvalifikaci operátora.

To je to, co si myslím, že by měli vědět zájemci o technické obory nebo kluci, kteří nechtějí jít na gymnázium a rádi by se něco naučili a tvořili. Aby věděli, že u toho CNC stroje budou tvůrčím pracovníkem, nikoliv vykonavatelem nějakých jednoduchých postupů a operací. To si myslím, že člověka bude do budoucna naplňovat – že si s tím bude pořád hrát. Jak říkal Komenský: „Škola hrou“, tak v tomto případě by to byla práce hrou.

Hlavně je potřeba si uvědomit ještě to, že obor NC strojů, ať už se jedná o jejich výrobu, nebo provoz, na sebe nabaluje řadu profesí, které jsou také kvalifikované. Dobrý absolvent střední průmyslové školy nemusí tu mašinu pouze ovládat, ale může ji také programovat, může seřizovat nástroje. To všechno jsou obory, které vyžadují poměrně slušné znalosti, protože všude jsou počítače, všude jsou rutiny, které vyžadují spoustu informací, a to už nemůže dělat člověk jen zaučený. To musí dělat člověk, který je opravdu samostatný, který se dokáže orientovat a rozvíjet.

Když se podíváte na Českou republiku, za posledních cca 10–15 let se do středního školství investovalo poměrně hodně. Heidenhain jako doplňkový sortiment vyrábí programovací stanice pro počítače, což je v podstatě software, který je k dispozici v řídicím systému, jenže za sebou nemá obráběcí stroj. Ale v programovací stanici můžeme dílec naprogramovat a v grafické simulaci verifikovat správnost programu, který je pak možné použít na obráběcím stroji. Heidenhain má v České republice 450 aplikací programovacích stanic na středních průmyslových školách a odborných učilištích a je vidět, že ty školy žijí a zájem o obor se začíná obnovovat.

MM: Takže jste optimista?

Ing. Štědrý: Já jsem optimista, protože kluci si rádi hrají. A tady jde v podstatě o to tu jejich hravost využít k vytváření hodnot.

To všechno není jen můj soukromý názor. Heidenhain pořádá každý rok zdokonalovací semináře pro učitele odborné výuky na středních průmyslových školách, kde je seznamuje s novými technologiemi, které přicházejí na trh, aby je mohli zařadit do plánu výuky. A jak od nich vím, studenti se na tento obor hlásí. To je první předpoklad. Druhá, řekl bych podstatnější věc je, zda do toho oboru půjdou také pracovat. Ale co vidím jako pozitivní, je to, že řada podniků si na středních školách vybírá studenty, kterým v budoucnu poskytne zaměstnání. I my tady máme dva spolupracovníky, které jsme si vybrali na škole.

MM: Jaké jsou vaše současné osobní plány?

Ing. Štědrý: Nevím, jestli mohu o svých osobních plánech hovořit, protože mám pracovní smlouvu s pevným odchodem v 65 letech. Tím je tak nějak určeno, že firmu brzy opustím, ale protože obor obrábění je pořád zajímavý a člověk je v něm celý život, tak se mu budu věnovat i dál.

Ale upřímně. Já jsem nastoupil do firmy 1. 1. 1991. Podle tehdejší legislativy se firma mohla na trhu etablovat jen jako technická poradenská kancelář a nesměla mít vlastní obrat. Ten se začal rozvíjet až od roku 1993 poté, co byly uzákoněny formy vlastnictví jako s. r. o., akciové společnosti apod. Tehdy vznikl Heidenhain, s. r. o. Doba tehdejšího překotného rozvoje s sebou nesla i dost vysoké nároky na pracovní vytížení a musím říct, že v roce 1992 a 1994 jsem byl v práci 365 dní v roce, to znamená i na Vánoce a na Silvestra, i když ne třeba celý den. Tenkrát jsme na to byli dva a navzájem se podporovali v každodenním vypětí. Dnes, v době e-mailů, už takové nasazení podložené obchodním výkonem není myslitelné. Kdybychom to převedli do lidské roviny, tak za 27 let jsem odpracoval 35 let, a to, jak uznáte, se na člověku nějakým způsobem podepíše. Únavu sice necítíte, ale někde vzadu tam je. Má to i svou stinnou stránku v tom, že nemůžete vystoupit příliš rychle, musíte prostě postupně zvolňovat. A to je ta budoucnost, na kterou jste se ptal.

MM: Vybral jste si nějakého nástupce?

Ing. Štědrý: Mého nástupce si vybrala mateřská firma a ten se nyní zapracovává přímo u výrobce. Tedy samozřejmě je to Čech.

MM: Jakým způsobem relaxujete? Jaké máte koníčky?

Ing. Štědrý: Koníčky ve smyslu toho, jak trávit volný čas? Jezdím hodně na motorce, jezdil jsem i na koni, na kole, na in-linech a na lyžích, prostě na všem, na čem se dá jezdit. A když to na vás opravdu padne, je úžasné jet někam dál od Prahy a strávit třeba den v lese. Tam vás napadnou takové myšlenky – zase pracovní –, které přinesou nějaké nápady do budoucna a zase vás nabudí. Takže to je takové moje dobíjení baterek, když je toho opravdu moc.

Ještě bych se vrátil k vaší předchozí otázce. V současnosti máme 17 zaměstnanců a stojíme před obdobím určité generační obměny, takže každý z nás „potrefených“ tady budeme mít svého „dvojníka“, kterého budeme seznamovat s budoucí prací a budeme usilovat o to, aby se úroveň firmy udržela taková, jaká je, nebo se ještě zlepšila.

MM: Děkuji za rozhovor a přeji, aby se tato vize naplnila.

Pavel Marek

pavel.marek@mmspektrum.com

www.heidenhain.cz