Boj o české technické mozky

O tom, kudy vede cesta z uzavřeného kruhu, jsme si povídali s jejím ředitelem Ing. Miroslavem Žilkou, CSc.

MM: Jak se vám při dnešním poklesu zájmu o technické obory daří shánět žáky?

Miroslav Žilka: Když jsem sem před pěti lety nastoupil, měla škola 150 žáků, tedy úplné minimum. Těsně před mým příchodem byla proto magistrátem určena téměř ke zrušení. Ale změnilo se klima, takže ke zrušení nedošlo. Když jsem v roce v roce 2012 byl jmenován ředitelem, stalo se výrazné zvýšení počtu studentů jednou z mých priorit. Výsledkem je, že nyní máme téměř 400 žáků, dokonce jsme se dostali před partnerskou školu, která si v předchozích letech držela v počtu žáků primát. A získali jsme nejen žáky, ale, což mě také velice těší, zkušené učitele technických předmětů. Někteří z nich sem přešli právě z oné partnerské školy. Naše škola tak momentálně prožívá boom. Chceme se nyní soustředit hlavně na kvalitu absolventů, ale i přesto jsem si mohl dovolit požádat o zvýšení počtu žáků. V příštím roce by jich zde tedy mělo studovat 450.

Naším hlavním zaměřením je dnes strojírenství, ale v poslední době jsme portfolio oborů rozšířili, protože dnes průmyslovka musí být multioborová. Relativně nově zde funguje lyceum, vyučují se informační technologie a v rámci oboru strojírenství mechatronika.

MM: Kde a jakým způsobem děláte nábor žáků?

Miroslav Žilka: Samozřejmě nejvíce na základních školách, kde mluvíme jak s dětmi, tak i s rodiči. Prostředí dnešních středních škol je vysoce konkurenční, protože jich je hodně, jejich zřizovateli jsou různé subjekty a naprosto mezi nimi chybí koordinace. Naplněnost škol je obecně velmi nízká. U nás činí 90 %, ale na jiných školách zpravidla kolem 60 %.

Dále je kamenem úrazu financování středních škol, což je pochopitelně chyba státu. Za pět let, kdy jsem tady ředitelem, se vystřídali čtyři ministři školství a tři radní pro školství na magistrátu. Řízení většinou nechávali na nás, čehož důsledkem je právě ono konkurenční prostředí. Vzájemně se sice tolerujeme, ale každý jde vlastní cestou, jak co se týká získávání žáků, tak financí. Pak samozřejmě záleží na tom, jak je kdo manažersky zdatný a čím zaujme… My jsme vsadili na technické vybavení a na prostředí školy. V historickém rámci je zde všechno nové, učitelé mají moderní vybavení – cokoli, co pro výuku potřebují. Třeba teď v listopadu investujeme milion korun na vybavení školy a nákup pomůcek.

MM: To zřejmě není standard? Kde na to všechno získáváte finance? Máte například firmy, které s vámi spolupracují?

Miroslav Žilka: Jednak díky štědré ruce magistrátu, ten již poslední dva roky odborné technické školství opravdu slušně dotuje. Hodně pro to dělá paní Ropková, radní pro oblast školství a sociální politiky HMP, a totéž mohu říci také o paní Němcové, ředitelce odboru školství a mládeže MHMP. Také peníze alokované ve fondech nás posouvají dál. Dalším zdrojem je spolupráce s firmami. Ty nám umožňují rozlet, nejen finančně, ale pomáhají nám i v doplňkové činnosti. Například co se týká praxe, exkurzí, přednášek odborníků pro naše studenty. Firmy nám platí autobusy pro nábor žáků, dávají materiál do dílen a propagují nás u svých zaměstnanců jako školu, kde se mohou jejich děti kvalitně připravit na budoucí profesi. Rád bych jmenoval například Strojmetal Kamenice, kde jednatelem je pan Jelínek, což ale není jediný případ. Spolupracujeme s firmami nejen v oblasti denního vzdělávání, ale realizujeme například rekvalifikace, které jsou pro nás také důležitým zdrojem příjmů. Rekvalifikacemi se zabýváme jako jediná škola v Praze, a to v oblasti CNC obrábění. Od Ministerstva průmyslu a obchodu máme v rámci národní soustavy kvalifikací mezinárodně uznávaný certifikát. Rekvalifikace od nás využívají jak samoplátci, tak zaměstnanci firem a také klienti úřadu práce. Umíme pracovat v obou dnes u nás používaných řídicích systémech – Heidenhain a Sinumerik. Perfektně nám funguje konkrétně spolupráce s ředitelem Heidenhainu panem Štědrým, díky němuž jsme získali zmíněnou certifikaci. Ale velmi dobře spolupracujeme také například s lidmi ze Siemensu – panem Karasem a paní Klocovou. Kvalitní spolupráce s renomovanými firmami je pro nás obrovským přínosem.

MM: Jak hodnotíte současný trh práce s ohledem na mladé lidi?

Miroslav Žilka: Pracovní trh v ČR je finančně poddimenzován. Téměř nikdo zde za znalosti a dovednosti dostatečně neplatí. Je fakt, že mladí lidé musejí nejprve získat praxi, ale místo aby byli pak odpovídajícím způsobem ohodnoceni, dostávají lukrativnější nabídky z jiných oborů. Přesto 80 % našich absolventů studuje dále na ČVUT a jen 20 % jich odchází do praxe. A potěšitelným faktem je, že pokud jsou z Betlémské, mají v některých firmách vyšší nástupní platy. Naši absolventi mají umět řídit výrobu, pracovat na konstrukcích. Musejí být schopni vytvářet schémata, technické zprávy, výpočty a samozřejmě kreslit ve 3D… Snažíme se, aby uměli myslet.

Ročně oslovujeme až šest tisíc dětí. Před časem jsme měli v úmyslu zde otevřít i učební obor obráběč kovů, ale přihlásili se jen čtyři uchazeči. Přitom obráběč kovů si může vydělat i padesát tisíc měsíčně. Musí být ale šikovný, mít k té práci vztah a také dokázat využívat sofistikované technologie.

MM: Dnes je čím dál méně schopných konstruktérů, kteří inovují, vymýšlejí novinky. Jak lze z toho množství žáků na střední škole vytipovat talenty?

Miroslav Žilka: Snažíme se talentované žáky zaujmout, třeba i soutěžemi, kde se může jejich invence projevit. Letos se například naši žáci umístili na prvním místě na mezinárodní soutěži v konstruování v Ostravě. Všechno ale začíná výchovou v rodině. A je také pravda, že ne každý žák, který k nám nastoupí, odmaturuje. To je dáno požadavky na kvalitu absolventů.

Bohužel devastační působení víceletých gymnázií na základních školách je příčinou snižování kvality na druhém stupni základního školství, což pak pociťují jiné střední školy, které musejí čekat až na absolventy devátých tříd. Víceletá gymnázia však již z předchozích ročníků vysají nejkvalitnější děti. Přitom ty jsou často na gymnáziích nešťastné…. Bylo by dobré, aby stát dodržel, co deklaroval, tedy že maximální množství dětí, které odejdou na víceletá gymnázia, bude 15 %. Přitom v Praze je to dnes téměř 40 %. Máme samozřejmě i přesto mnoho dobrých žáků, ale to jsou zpravidla právě ti se sklonem k technice už z rodiny. Paradoxem je, že v některých případech se děti i rodiče smíří s tím, že na gymnázium prostě nemají, a pak po čtyřech letech na víceletém gymnáziu přecházejí do prvního ročníku k nám. Je to i tím, že se technickým školám dlouhodobě snažíme dělat masivní reklamu.

MM: Existuje recept na to, aby se v našem státě obnovil zájem o technické obory?

Miroslav Žilka: K tomu je nutný politický zájem a osobní odvaha politiků. A odborník na postu ministra školství – odborník z praxe, který zná základní, střední i vysoké školství. A bude muset udělat několik nepopulárních opatření. Například ohledně testování dětí, které musí být jednotné na základě dodržování vzdělávacích programů. Také ohledně špatně nastaveného systému přijímacích řízení. Současný systém způsobuje chaos – do 1. září nevíte, kolik žáků budete mít. Také neustálé změny pravidel maturit jsou velmi nešťastný počin.

MM: Jaký je váš názor na státní maturity?

Miroslav Žilka: Je to nerovný boj s gymnázii, protože střední odborné školy mají menší dotaci hodin, přičemž se požaduje stejná úroveň. Já rozumím vedení Cermatu, že úroveň má být jednotná, ale musejí být stejné podmínky. A není možné zvýšit hodinovou dotaci maturitních předmětů na úkor předmětů jiných. A už vůbec nemůžeme ubírat z kvality odborného vzdělávání, protože právě to je naším posláním a hlavně tím, co naše země nutně potřebuje.

MM: Děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho zainteresovaných žáků.

Hana Janišová
hana.janisova@mmspektrum.com

Betlémská je nejstarší průmyslovou školou v České republice. Byla založena v roce 1837. Jejím posláním bylo vyzbrojit domácí průmysl pro mezinárodní soutěž. Škola se udržela a rozvíjela, a to především zásluhou obětavých učitelů, mezi něž patřili například Karel Slavoj Amerling či Josef Max. Později v jejím čele stanul přírodovědec světového jména Jan Evangelista Purkyně. Rozhodující organizátorská úloha při uvedení školy do života připadla Janu Wenzigovi. Průmyslová škola v Praze byla dlouho jedinou svého druhu. Teprve v roce 1885 byly otevřeny české průmyslové školy v Brně a v Plzni. V roce 1928–1929 zde studovalo 2 980 žáků a působilo 51 profesorů, 7 dílenských učitelů, 4 asistenti a 15 výpomocných učitelů, tříčlenný kancelářský personál a 8 školníků.

V období druhé světové války nebyla ani průmyslová škola ušetřena tlaku, který vyvíjeli okupanti. Mladí učitelé museli být uvolnění pro totální nasazení a též zahynuli někteří žáci a členové učitelského sboru.

V poválečném období se změnila struktura. Z dosavadní První průmyslové školy, která měla tři studijní větve – strojírenskou, stavební a chemickou –, bylo vyčleněno stavební oddělení jako samostatná průmyslová škola stavební a chemické oddělení jako škola chemická.

V polovině osmdesátých let zde byla zahájena výuka výpočetní techniky. Od roku 1994 je na škole studium strojírenství organizováno ve dvou specializacích: zaměření počítačové CAD/CAM a zaměření ekonomické. V roce 1999 byla zařazena do sítě škol s titulem Autodesk Academia s možností certifikace pro studenty. V roce 2004 bylo renovováno 6 učeben ICT a otevřeno Testovací centrum MCAE technologií.