Budovat udržitelnou zemi

Motto, že krize je příležitostí, nachází v lanškrounské Somě plné zosobnění do reality. Firma jako jedna z mála navzdory kovidu, problémům s narušením mezinárodních řetězců či válce na Ukrajině stále prosperuje a dosahuje mimořádných úspěchů. Vzpomeňme například otevření nového závodu v Lanškrouně, Technologického centra   showroomu v americké Atlantě či vstup na nové trhy.

Ladislav Verner je veřejně známá osoba. Ve svých vystoupeních a komentářích se především zabývá důvody současného stavu českého průmyslu a na příkladu své firmy ukazuje možné cesty k její nápravě. 

Při příležitosti jeho kandidatury do představenstva Svazu průmyslu a dopravy ČR jsme jej požádali o rozhovor.

 MM: Začněme prosím vaším názorem na důvody současné vrcholící hospodářské krize v ČR. 

L. Verner: To by bylo na národohospodářskou přednášku na téma „Český národní zájem”. Podnikatelsky vzato, po 30leté transformaci českého průmyslu, je to jednoznačně krize na příjmové straně státního rozpočtu, která však v současné době může být naší současnou připraveností řešena spíše pouze na straně výdajové než příjmové! Je prokazatelné, že její příčinou jsou malé příjmy ČR z průmyslu (pozn. příjem z daně právnických a fyzických osob v roce 2022 z celkových příjmů cca 1,6 bilionu korun byl pouhých cca 230 miliard), přestože “daň z práce” (sociálního pojištění) je procentuálně v EU jedna z největších. Problém je v tom, že úroveň mezd je u nás i po 30ti letech stále na třetině mezd německých. Nejrozšířenější profesí je zde operátor a 90 % z nich nedosahuje průměrné mzdy. Zvyšováním “daně z práce” se spíše naženou lidé do ulic, než by se významně zvýšil tento příjem státu. To samé nebezpečí hrozí zvyšováním DPH. Struktura příjmů ČR je v pořadí: daň ze sociálního pojištění, DPH, dotace z EE, spotřební daň a teprve následují příjmy od právnických a fyzických osob. Oněch 230 miliard korun je velmi málo, když navíc chybí cca 500 miliard z odlivu vlivem transferových cen mezi zahraniční matkou a tuzemskou dcerou, mínus přibližně 300 až 400 miliard korun dividend převedených do zahraničí. 

MM: Co je tedy příčinou tohoto stavu?                                        

L. Verner: Je to nepochopení nebo spíše ignorováni tržní ekonomiky jako takové v době globalizace, do které jsme vstoupili v roce 1990. V současnosti řešíme výroky děkana Ševčíka namísto toho, abychom se zajímali o to, co se na Národohospodářské fakultě VŠE v Praze studentům přednáší. Zda-li to není stále ona “teorie o svobodné ruce trhu”. Bez znalosti významu a důsledků HNP (hrubý národní produkt) pro domácí ekonomiku nebude česká ekonomika prosperovat nikdy. Řeknu vám, jak se přednáší definice globalizace na Národohospodářských fakultách dnes v tržně rozvinutých prosperujících zemích, jako je Švýcarsko nebo Německo.  Definice globalizace má totiž líc a rub. První část – „Udržet a budovat ve své mateřské zemi (budou zde žít naší potomci, máme zde hroby našich předků) veškeré činnosti a profese s vyšší přidanou hodnotou, s vyšší mírou lidského umu, výzkum, vývoj, marketing, prodej, které jsou cestou k vlastním finálním konkurenceschopným výrobkům, prodejným po celém světě.“ Je to o cestě k prosperitě, svobodě, nezávislosti.  Druhá část – „Na transfer světem poslat prodejem především svoje vlastní finální výrobky, a to v pozici přímého kontaktu na konečné uživatele. To, o co je doma nejmenší zájem, práci pro nekvalifikovanou, málo vzdělanou pracovní sílu s nízkou průměrnou mzdou a s nízkou přidanou hodnotou podílu lidské práce ve výrobku za odměnu těm, kteří místo strategického programu a výrobku hledali strategického partnera.“ Pokud tuto definici využije finalista, je to cestou k jeho vyšší životní úrovni a získání vlivu nad těmi, kteří využívají pouze druhou část této definice, tedy subdodavatelství nefinálních výrobků. Využití a setrvačná podpora druhé části definice je bohužel dominantně situace v českém průmyslu s kterým stojí a padá prosperita českého hospodářství.   

MM: Na několika významných fórech jste prezentoval vaši diagnózu českého průmyslu a definoval jste, co je třeba si představit pod pojmem český národní zájmem. Podtrhujete nezastupitelnou roli vlastních finálních výrobků pro prosperitu společnosti. Kde máme hledat kořeny těchto vizí a strategií, kterými dnes argumentujete?

L. Verner: Pokud jste aktivním účastníkem globálního byznysu v pozici podnikatele podnikajícího s vlastními finálními výrobky technologického charakteru s vysokou mírou lidského umu v celé řadě profesi počínaje vývojem a konče servisem, prodejných do celého světa, stačí bedlivě pozorovat, vnímat a vyhodnocovat děje kolem vás takové, jaké skutečně jsou a ne tak, jak jenom vypadají, nebo se snaží vypadat. Také musíte být rozumný vlastenec, který neupřednostňuje okamžité a zjevně krátkodobé zájmy nad zájmy budoucích generací.Českému průmyslu a tím i české společnosti by prospěl skutečně vlastenecký přístup vlády, Svazu průmyslu, Hospodářské komory, parlamentu a jiných institucí, které ovlivňují hospodaření v této krásné země. Mělo by přestalo platit, že naši konkurenti z EU s uspokojením zvenčí vnímají, jak si Češi neumí vládnout a hospodařit.   

MM: Oznámil jste vaši kandidaturu do představenstva na pozici viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy ČR. Co vás k tomu vedlo?

L. Verner: Mám co nabídnout ve formě služby tomuto národu ze svých zkušenosti našeho podnikání v globální ekonomice. Aktuálně jsem obohacen vystoupeními kandidátů na prezidenta a viceprezidenty svazu a mám obavu z toho, že hlavní problém průmyslu na českém území – nadměrný počet firem v závislé pozici subdodavatele nefinálních výrobků, tedy absence finalistů – nikdo z nich bohužel nezmínil. Pouze se někteří zmiňují o zvýšení přidané hodnoty stávající převládající výroby. Nemyslím si, že toto mnozí nevnímají, ale boji se to zmínit, neboť ze strany nadnárodních firem, které je nominovaly do struktur svazu není v zájmu tento nezdravý stav řešit. V tržní ekonomice nikdo nechce napomáhat růstu své konkurence. Toho si měla být vědoma politická garnitura 90 let, která zvolila a českou veřejnost přesvědčila ke zcela nevhodnému způsobu privatizace čs. průmyslu pod heslem: najdi si svého strategického partnera a buď dobrý (levný, kvalifikovaný) subdodavatel. Část z nich se v minulosti navíc osobně podílela buď politickou činnosti nebo z pozice českého vedení v té době privatizovaných firem a dnešní tragická ekonomická situace českého hospodářství je pro ně nastaveným zrcadlem i jejich neúspěchu. Opravdoví úspěšní čeští průmyslníci –finalisté tento problém znají a jeho ignorování Svazu průmyslu již některé z nich vedlo k odchodu ze svazu, jako například Jaroslava Řasu s firmou ABRA Software.  Svojí činností ve svazu bych se chtěl pokusit o nápravu.   

MM: Z vašich veřejných přednášek na téma českého průmyslu je cítit, že v absenci finálních výrobků ve firmách spatřujete další negativní důsledky a dopady na tuzemskou ekonomiku. Můžete je i zde zmínit? 

L. Verner: Vše souvisí se vším. Průmysl se v bývalém Československu přes všechny specifika tehdejší doby musel všude prosazovat s finálními výrobky. To samo o sobě přinášelo práci v mnoha profesích s mnohonásobně větší potřebou míry lidského umu než v současných montovnách, které v našem průmyslu dnes převažují. Uveďme výzkum, vývoj, projekci, konstrukci na začátku a marketing, prodej a servis na konci produkčního cyklu tisíců tehdejších domácích výrobců finálních výrobků, které každé hospodářství potřebuje. Od výroby špendlíků, knoflíků až po technologické celky na export jako cukrovary, pivovary či tiskárny. Výše zmíněné profese dnes z převažujícího množství firem zcela zmizely a ve zbývajících profesích, jmenujme například řízení těchto firem, vykonávají i vysoce postavení manažeři práci kvalifikovaných asistentek. Pro studium a výchovu stovek potřebných profesí existovaly u nás vysoké školy a univerzity všeho typu a stovky středních škol a odborných učilišť.  Po roce 1990 drtivá většina těchto vzdělávacích subjektů pokračovala do dnes ve své existenci, a navíc se doslova nekontrolovatelně objevily na trhu desítky nových univerzit a desítky nových integrovaných škol. To vše se musí mimo jiné financovat z příjmů státu. V posledních 30 letech se potkali tři velmi negativní důsledky těchto změn. Míra lidského umu (rozumějme vzdělání a zkušeností ve stovkách řemesel) fakticky nepotřebná pro práci v převažujících montovnách katastrofálně klesla. Početně zvýšená nabídka vzdělání vedla rovněž brutálně k poklesu náročnosti na studenty při přijetí i během studia. V neposlední řadě přestala existovat dřívější zcela logická a přirozená zpětná vazba z podniků na odpovídající kvalitu absolventů, neboť k dnes nabídnuté jednoduché práci není dnes potřeba znalostí ani zkušeností. A to vše probíhalo a doposud probíhá za neustálého volání podniků po kvalifikované pracovní síle a udělování stovek miliard korun ze strany státem poskytovaných IP na tzv. rekvalifikaci pracovníků. Stát se zcela mylně zaměřil, bez ohledu na jakékoliv negativní dopady, pouze na udržování nízké nezaměstnanosti. Odtud vychází i neúměrné zvyšování státních úředníků, nikoliv státních pracovníků. Absolventi mnoha univerzit musí někde najít zaměstnání, nikoliv práci, když současný český průmysl nabízí stále menší počet kvalifikovaných příležitostí s potřebnou mírou profesní seberealizace. Vše v duchu hesla nemusí to být, ale musí to vypadat. Všechny transformační zdroje z privatizace jsou dnes vyčerpány, mnoho vzdělávacích institucí je zcela zbytečných, přičemž úroveň vzdělanosti celé společnosti ohromně klesla. Projevuje se to na všech úrovních života společnosti zcela viditelnou až neuvěřitelnou degenerací v mnoha lidských činnostech. Domácí politika v tom hraje prim.    

MM: Děkuji za rozhovor a oceňuji vaši nelhostejnost k současnému stavu tuzemského průmyslu a potažmo celé ekonomice.