Principem většiny klasických snímačů zatížení je měření deformace ocelového měřicího členu s nalepenými kovovými tenzometry, která je úměrná působícímu zatížení na měřicí člen a tedy i měřicímu signálu rozváženého můstkového zapojení tenzometrů. Metrologické charakteristiky snímačů zatížení jsou definovány podle dále uvedených chyb: chyba linearity, hystereze, reprodukovatelnosti, tečení, chyba nulové hodnoty měřicího signálu nezatíženého snímače, chyba jmenovité hodnoty měřicího signálu vlivem teploty, chyba sloučená. Uvedené chyby jsou definovány např. v publikaci Průmyslová vážicí technika, kterou vydala v r. 2000 firma Schenck Progres v českém jazyce.
Tyto chyby jsou minimalizovány i v mechatronickém řešení, což ale může být obtížnější než u klasických snímačů. V mechatronickém snímači zatížení musí nekonvenční měřicí člen zpravidla vyhovět stejným nárokům jako měřicí člen klasických snímačů zatížení nejen pokud jde o uvedené chyby, ale i o požadavky na ochranu proti přetížení, na eliminaci rušivých sil a momentů a na charakteristiku jeho dynamického chování s ohledem na požadovanou maximální rychlost zatěžování. V žádném případě není možno respektovat podmínku, aby vestavění snímače zatížení do konstrukce vůbec nezměnilo její tvar. Naopak vestavba mechatronického snímače zatížení obvykle za cenu malých úprav konstrukce přináší zřetelné snížení nákladů na výrobu i provoz výrobku.