„Co je to iniciativa? Povím vám to. Iniciativa znamená dělat svěřené úkoly správně bez toho, že by vám někdo něco musel vysvětlovat. Hned za tím následuje splnění úkolů s jedním připomenutím. Například donést poselství Garcíovi. Ti, kdo dokáží donést poselství, získají velké uznání, ale jejich finanční odměna není vždy úměrná. Pak následují ti, kteří neudělají nikdy nic, aniž by o to byli požádání dvakrát. Tito lidé nezískají úctu a jejich plat je malý. Pak jsou ti, kdo udělají správnou věc jen tehdy, když je nutnost nakopne. Tito lidé obdrží lhostejnost místo úcty a almužnu místo platu. Tento typ člověka stráví většinu času na židli a naříká nad svým těžkým údělem. Nejníže na stupnici stojí člověk, který neudělá nic správně, i když mu to někdo ukáže a dohlíží na to, aby to udělal. Takový člověk je bez práce a dostává se mu pohrdání, které si zasluhuje. A pokud nemá bohatého papínka, osud na něho čeká za rohem s tvrdou holí. Do které skupiny patříte vy?“ ptá se Elbert Hubbard v úvodu své eseje z roku 1895 (!) o hrdinném vojákovi Rowanovi, který úspěšně splnil svěřený úkol a donesl dopis vůdci povstalců Garcíovi na neznámé místo v kubánských horských opevněních. Neptal se, kde a jak jej najde. Vydal se na cestu, po čtyřech dnech na otevřené loďce doplul k pobřeží Kuby, zmizel v džungli a o tři týdny po překonání nepřátelského území se objevil na druhé straně ostrova a poselství Garcíovi předal. Bez jediné otázky, námitek k zadanému úkolu a pomoci úkol dokončil. Skutečný příběh, jehož knižní podoba co do počtu výtisků patří ke druhé nejčtenější, je pro nás výzvou, abychom takovýto postoj uplatňovali na své cestě životem.
Máme za sebou dobu součinnosti, loajálnosti, vzájemného porozumění a obětavosti. Začali jsme před více než rokem bez zbytečných otázek přemýšlet o řešení nečekaného problému, i když to pro nás často znamenalo velké nepohodlí. Zmizely konflikty, které se ve světle událostí ukázaly jako banální, zbytečné, nepodstatné. Všichni jsme se snažili přežít dobu a hledali řešení, které nás posune do budoucna. Urychlily se věci, o kterých se mluvilo. Nemám však namysli opakovaně omílanou online komunikaci či home office, ale právě onen odkaz Garcíi, který tak nějak automaticky proplul do našich životů.
Pokud něco trvá dlouho, máme snahu se při nejbližší možné příležitosti vracet do stavu, který nám dříve vyhovoval, i když jsme to tehdy považovali za nudný stereotyp. Vzpomeňme na obrovské davy rodin s dětmi proudící po dvouměsíčním zavření Ikey do jejích útrob, nikoliv primárně za potřebou nákupu nového nábytku, který jim během lockdownu dosloužil, ale z důvodu touhy přivonět si ke starým časům. Těžce totiž opouštíme své návyky. Přesto, že o sobě říkáme, jak milujeme změny a výzvy, ve skutečnosti jsme vesměs konzervativní. Rádi uspokojujeme své potřeby, a mj. i pohodlí. A když nám to něco nabourá, sice jsme neprodleně schopni zachraňovat svět, ale nevydržíme u toho dlouho a začneme tesknit po hezkých dnech minulých. Odborně se tomu prý říká ontologická jistota. Nejhorší zážitky zapomínáme jako první; šikana během povinné vojenské služby budiž toho důkazem (…).
Do bezpečí se vracíme raději, než abychom se vydali na neznámou stezku – i když Baťa nám zanechal poznání: „nevolím snadných cest, protože ty jsou plné těch, kteří po nich chtějí přejít“. Naučme se pracovat se změnou a přijmout ji. Jistotu v životě potřebují i ti největší reformátoři. Musíme si nastavit takovou cestu, která nám ji v jiné podobě přinese. Krize je ideální příležitostí si uvědomit, kdo a co je pro nás důležité, kolik energie efektivně investujeme, a kolik naopak zbytečně proplýtváme. Pak dokážeme bez mrknutí oka přijmout výzvu a poselství Garcíovi předáme.
Buďte zdrávi na těle i na duchu.