Vyváženost poměru jednotlivých přísad v emulzi je dána požadavkem na vlastnosti obráběcího procesu - co je podstatné a co podřadné. Z hlediska vlastního obráběcího procesu, tedy pro místo styku nástroje s obrobkem, je například životnost emulze v podstatě jen jedním z parametrů ovlivňujících ekonomičnost procesu. Naproti tomu má emulze zajistit optimální mazání třecích ploch mezi nástrojem a obrobkem. Za samozřejmé se považuje odplavování třísek. Emulze nesmí zalepovat vodicí plochy, a nesmí pronikat do ložiskových a převodových skříní, nebo korozivně působit na stroj nebo obrobky, ba nejlépe vše konzervovat. Stále více se do popředí dostávají přísady, které umožňují dosažení vyšší jakosti povrchu obrobků, obrábění hůře obrobitelných materiálů, obrábění vyššími řeznými rychlostmi nebo s většími posuvy. Míra potřebné účinnosti jednotlivých přísad v emulzi je pro různé operace dána jejich požadavkem na intenzitu jednotlivých vlastností emulze.
Univerzální emulze, která by byla použitelná pro každou operaci, vždy s optimální kombinací vlastností, by musela mít tyto vlastnosti proměnné, pružně přizpůsobitelné. Vnitřní struktura takové emulze by se měnila v návaznosti na právě probíhající obráběcí proces, podle konkrétních podmínek charakteristických pro operaci a současně pro lokální okamžité podmínky v místě řezu. Byť se tato myšlenka zdá být za hranicí reálného světa, lze říci, že prvním krokem k tomuto řešení bylo zavedení chemicky aktivních přísad, které na povrchu kovů vytvářejí (při zvýšeném tření a jím vyvolané zvýšené teplotě) dočasný povlak solí tohoto kovu, a tím zvyšují odolnost povrchu kovu (nástroje) proti zadírání. Dalším, ještě nedávno fantaskním postupem je naočkování emulze určitými mikroorganismy, které při provozu omezují vývoj jiných mikroorganismů.
Výrobcem dodaný výrobek, koncentrát pro přípravu emulze, je obvykle vybaven určitou dávkou přísad potřebných pro budoucí spektrum aplikací. Objem přísad však nemůže být libovolný. Mohou být obsaženy pouze v množství, které dovolí snadnou přípravu emulze a zaručí stabilitu jejích vlastností po předpokládanou dobu používání. Tyto přísady tak tvoří zásobu "vlastností" a je jen otázkou podmínek konkrétního použití emulze, jak rychle a do jaké míry budou tyto látky spotřebovány, tedy efektivně využity. Obvykle při použití emulze dochází k jejich postupnému avšak nerovnoměrnému úbytku a jejich účinnost se tím snižuje. Zatímco na počátku použití je emulze, co do nejpotřebnějších vlastností, doslova marnivá, v průběhu procesu se obvykle právě tyto nejžádanější vlastnosti nejrychleji ztrácejí. Při obráběcím procesu tatáž emulze proto ztrácí jednu schopnost rychleji, jinou pomaleji. Ani stejné stroje se shodnými operacemi nejsou zárukou, že se v nich bude opotřebení emulze vyvíjet stejně.
Umění výroby stabilních emulzí tak spočívá především ve spolupráci vývojových týmů a technologů obrábění. Pro konečný výběr té nejvhodnější emulze k dané aplikaci v provozu, je vodítkem spektrum informací získaných jak ze srovnání dosahovaných parametrů emulzí za obdobných technologických podmínek jinde, tak ze zkoušek provedených na konkrétním stroji. Přístup k hodnocení parametrů je však mnohdy a do značné míry dán "výřečností" hodnotitele. Jedinými ukazateli pro vyhodnocení tak nakonec zůstávají efektivita a přínos nasazení dané emulze do konkrétního procesu.