Pro toto dilema existovala dosud v zásadě dvě různá řešení: buďto se hotové plastové díly lakovaly, nebo se zdrsněný nástroj pískoval. Často docházelo i ke kombinaci obou postupů.
Lakování lisovaných dílů je vzhledem k potřebě dodatečného materiálu a práce velmi náročné. Mimoto má tento postup nevýhodu, že povrch plastových výrobků není odolný proti poškrábání, takže se často - podle druhu zpracování - ušlechtilý matový dojem poškrábáním ztratí. Při pískování se po leptání, tedy po zavedení struktury do formy, pískuje nástroj. Toto odstranění materiálu rovněž zvětšuje povrch formy - a tím později i povrch plastového výrobku. Přitom platí: čím hrubší je materiál pro pískování, tím nižší je lesk. Tento postup je podstatně výhodnější než lakování, protože zde je nástroj patřičně preparován a efekt se potom při vstřikovém lití "znásobí". Má to však dvě podstatné nevýhody: na rozdíl od leptání dochází k opotřebení efektu, dosaženého pískováním. Konkrétně to znamená, že podle druhu materiálu, použitého na formu a podle počtu taktů vstřikového lití je nutné nástroj po určité době znovu vypískovat. Kromě toho odběrem materiálu dochází u lisovaného plastového dílu k lehkým nánosům, tedy k tvorbě drobných a jemných výstupků, jež se mohou odlomit při tření. Tak vznikají na povrchu jemné proužky ("efekt psaní"), jež zčásti vykazují vyšší lesk a také mohou negativně ovlivnit ušlechtilý dojem plastového výrobku. To, jak je díl citlivý na toto poškození, je závislé na hloubce struktury, tvrdosti pískování, pískovacím materiálu, použitém materiálu pro vstřikové lití a síle otěru.