Toto kritérium nešlo dříve z hlediska fyzikální podstaty vůbec zaručit, neboť krystalizace látek na ostrých hranách je velmi odlišná od průběhů na rovinných vzorcích. Mimo uniformní průběh se tak mohou na ostří vytvořit zbytnělé útvary (tzv. anténní efekt) nebo naopak se povlak při chladnutí může smrštit podél hřbetních a čelních ploch a ostří může zůstat prakticky obnažené. Toto se však dnes řeší zcela spolehlivě tzv. předúpravou břitu, která zaručí téměř ideální pokrytí tohoto exponovaného místa i přilehlých povrchů. Povlakováním se vytvoří účinná překážka proti difuzi atomů uhlíku z karbidických fází do třísky, která vytváří podle Fickových zákonů nenasycené rozhraní s chemicky dostatečně silným potenciálem, podporovaném vysokými teplotami obrábění, takže zde může dojít i k disociaci a uvolnění i těžších prvků z nástroje.
Kéž by byly obráběné materiály prosty vměstků … Ale kdo by chtěl nosníky s póry, bublinami a dalšími defekty? Laciná a účinná dezoxidace materiály např. na bázi hliníku či křemíku zbaví taveninu těchto nehomogenit, ale pro obrábění se používají obvyklé materiály s vměstky, u kterých je analogie s trojským koněm zcela namístě. Tyto fáze jsou velmi jemné, často ostrohranné, dokonale zakotvené v okolní matrici, a když se jim podaří protnout cykloidní dráhu řezného břitu, jsou mnohdy úspěšnějšími bojovníky ve srovnání s nevhodně orientovanou řeznou částicí či kovovým pojivem nástroje. Problém se může nacházet i ve vlastním řezném materiálu, zvláště u spékaných polotovarů, ale ty jsou dnes u řezných materiálů dominantní, včetně rychlořezných ocelí. Často uvolněná karbidická částice WC se díky své ostrohrannosti hexagonálního krystalického původu moc kutálet neumí, zato se dokáže zaseknout mezi břit a obráběný materiál a stává se z ní naopak brusná nebo lapující částice, která může poškodit řezný nástroj a někdy i obrobek nebo výlisek.