Program, jež transformoval brněnský průmysl

Profesor Armin Delong byl na letošním MSV v Brně oceněn Zlatou medailí za celoživotní tvůrčí technickou práci a dosažené inovační činy a uveden do Síně slávy českého průmyslu.

Poslední vývojovou prací prof. Delonga, za niž dostal v roce 2005 Českou hlavu, je mikroskop LVEM5 (Low Voltage Transmission Electron Microscope) s rozlišením 2 nanometry, což je 100násobek rozlišení kvalitního světelného optického mikroskopu. Řešení zahrnuje vlastně přístroje dva. V prvním se zvětšuje v elektronové části a pak v části optické. Hlavní přínos mikroskopu spočívá v lepší schopnosti zobrazovat biologické vzorky v přirozeném stavu. Biologický výzkum na klasickém elektronovém prozařovacím mikroskopu byl totiž umožněn jen umělým zvýšením atomové hmotnosti pozorovaných objektů, tj. přidáním atomů těžkých kovů do preparátů. Membrána buňky se například zviditelnila nalepením atomů osmia, čímž se změnily vlastnosti objektu. Biologické objekty mají totiž hmotnost blížící se hmotnosti vody, a proto se u nich dosahuje jen malého kontrastu obrazu. Aby se dosáhlo výsledné rozlišovací schopnosti stejné jako u kovů, musí se udělat asi milion obrázků přes stejný objektiv a pak je zprůměrovat. To je dost nepraktické. Schůdnější cesta, jak zvýšit kontrast a rozlišovací schopnost prozařovacích elektronových mikroskopů, spočívá ve snížení energie jejich zobrazovacích elektronů.

Ale to jsme přeskočili bezmála půl století. Díky prototypu elektronového mikroskopu, který společně vyvinuli a vyrobili prof. Delong a V. Drahoš už v roce 1951, se Brno stalo v současné době jedním z center vývoje a výroby elektronových mikroskopů. Ale nebylo to jednoznačné a lehké období, byly chvíle, kdy svět pracoval lépe a efektivněji než plánovaný český průmysl.

V Brně dnes pracují čtyři firmy na výrobu a údržbu mikroskopů a zaměstnávají asi tisícovku vysoce kvalifikovaných inženýrů a doktorů přírodních věd. Americká společnost FEI s výrobním a vývojovým pracovištěm v Brně například tvrdí, že plná čtvrtina finančních prostředků investovaných do elektronové mikroskopie na světě prochází Brnem. Jde o obchody za miliardy korun – dobrý mikroskop stojí kolem milionu dolarů. Podobně je tomu ve firmě Tescan, která se po roce 1993 vyšplhala mezi světové dodavatele.

Průmysl elektronové mikroskopie zachraňuje kdysi vysoce průmyslové Brno, z jehož ekonomické mapy zmizely kolosy jako Zbrojovka, Královopolská strojírna či První brněnská strojírna a společně s nimi i tisíce pracovních míst. Dnes je společnost FEI největším exportérem Jihomoravského kraje. Jak FEI, tak i Tescan a Delong Instruments jsou významnými investory do výzkumu na brněnských vysokých školách.

Už tento výčet úspěchů českého elektronového mikroskopu, který obdržel v roce 1958 na světové výstavě Expo Brusel v zahraniční konkurenci zlatou medaili, by zajisté postačil ke zdůvodnění , proč byl prof. Armin Delong letos na MSV v Brně oceněn Zlatou medailí za celoživotní tvůrčí technickou práci a dosažené inovační činy a zařazen do Síně slávy českého průmyslu. Žijeme však v České republice, kde pomyslný zápas o svobodu vědy, ale i její odpovědnosti ke společnosti zuří již mnoho let. Zasvětit život vědě, a to způsobem, který má jednoznačně praktický výstup, tak jak jej prožil prof. Delong, si jistě zaslouží širší popis.

Nenajdete jediný rozhovor prof. Delonga, v němž by nevzpomněl kromě svých rodičů i osvícených učitelů na základní škole i gymnáziu v Hranicích na Moravě, jež jej vedli k polytechnické výchově. Rychle pochopíme, proč zmiňuje tyto skutečnosti úmyslně – vidí totiž, jak se výchova k technické zručnosti z naší společnosti vytrácí. Díky podpoře učitelů byl zdatným žákem elektrotechnikem. Rozhodnutí studovat technickou vysokou školu bylo tedy podle něj přirozené. Byl přijat na Vysoké učení technické dr. Edvarda Beneše v Brně. A co bylo dále? Kdy dostal impulz věnovat se vývoji elektronového mikroskopu? Profesor Delong vzpomíná.

„V té době bylo zřejmé, že mikroskopie je velmi potřebný obor a bude se rozvíjet. Mne k tématu zaměřil profesor Aleš Bláha. Nejdříve jsem u něj pracoval jako pomocná vědecká síla, ale pak mne překvapil otázkou, zda vím, co je to elektronový mikroskop. A nabídl mi, abych se tomuto oboru věnoval, neboť má velkou perspektivu. Takže to rozhodnutí přišlo přirozeně, jako odezva na světový technický vývoj, který prof. Bláha pečlivě sledoval. Dodnes musím obdivovat jeho rozhled i to, že intenzivně spolupracoval s průmyslem. Tehdy to bylo zcela přirozené, před válkou na vysokých školách přednášeli úspěšní konstruktéři a podnikatelé z velkých podniků, z nichž se později stali profesoři. Studenti k nim vzhlíželi jako k lidem praxe. Zaměření diplomové práce bylo postavit, nebo se alespoň pokusit postavit, český elektronový mikroskop.
Do práce jsme se pustili s kolegou V. Drahošem se vší vervou, i když s velmi úspornými prostředky, ale dosáhli jsme dobrých výsledků. Už proto jsme ve výzkumu a konstrukci českého mikroskopu pokračovali. To bylo v roce 1951 a hned jsme se snažili předat náš mikroskop do výroby. To vůbec nebylo lehké. Dnes mám však na období do roku 1958, kdy se výroby ujala Tesla Brno, takříkajíc ze života průmyslu mnoho vzpomínek a dodnes se s některými lidmi z tehdejší výroby scházíme a vzpomínáme v dobrém.“

Objev elektronového mikroskopu byl znám od roku 1931 jako práce Maxe Knolla a Ernsta Ruska z berlínské Vysoké školy technické. Objevitelé využili svazku elektronů, aby překonali bariéru vysokého rozlišení obrazu, jež bylo doposud limitováno využitím viditelného světla. K tomu, abychom viděli hmotu v atomárním rozlišení dnešních mikroskopů, bylo zapotřebí ještě hodně desítek let vývoje. Ve 30. letech šlo spíše jen o ověření možnosti využít elektrony k mapování povrchu zobrazovaného objektu. Ve 40. letech se vývoj elektronového mikroskopu posunul až k rozlišení 2 nm (teoretická rozlišovací schopnost optického světelného mikroskopu byla tehdy 200 nm). Ale ještě zbývalo vyřešit mnoho problémů, například hloubku ostření, a hlavně rozlišovací schopnost. Jisté je, že elektronová mikroskopie byla už na tehdejší poměry dnešními slovy high technologie, věda na pomezí optiky a mikroelektroniky.

A stala se vysoce perspektivním oborem, v němž se rozrůstala konkurence. K vývoji elektronové mikroskopie se připojily laboratoře v  Bruselu, kde sestrojili první mikroskop ke studiu fotoelektrických efektů a začali sestrojovat mikroskop pro biologickou práci. Podobné zařízení sestrojili v kanadském Torontu, americká společnost RCA vycítila komerční šanci a sestrojila prodejný elektronový mikroskop už v roce 1938 a ve stejném roce se do výroby pustil i koncern Siemens. A v pozdějších letech vstupuje do hry i americká GE, nizozemská společnost Philips, Carl Zeiss, společnost Japan Electron Optics Laboratory, pak společnosti Hitachi a Toshiba. V 50. letech se dosáhlo ohromného pokroku mikroskopické analýzy pokovováním povrchu sledovaného detailu. Vědci a inženýři začali nahlížet do nitra kovů a studovali vady povrchů. Snímky z mikrosvěta byly promítány v kinech. Otevíral se svět mikroelektroniky, jež podpořil vývoj polovodičů.

Do této vřavy vědeckých a průmyslových poznatků o elektronové mikroskopii tedy vyslal prof. brněnské techniky Aleš Bláha svého nadaného studenta. Vyprávění o tom, kde sehnal prof. Delong vůbec jen literaturu popisující princip a současnou úroveň vědeckého bádání, je knižním námětem, stejně jako jeho první setkání se skutečným elektronovým mikroskopem. K tomu si přičtěte nesmírně turbulentní dobu nesmyslných přeměn Vysokého učení technického v Brně na Vojenskou akademii a zpět na VUT, vznik Mikrobiologického ústavu ČSAV, kde právě v jeho optické laboratoři, základny později založeného Ústavu přístrojové techniky ČSAV, elektronový mikroskop české konstrukce vznikal.

Pojďme dále připomenout některá z celé řady aktuálních témat, o kterých autor s prof. Delongem diskutoval.

Mgr. Baltus: Celý život jste věnoval studiu nízkovoltových elektronově optických soustav. Proslavil jste se zejména v problematice prozařovací elektronové mikroskopie, kterou považujete podle svých slov za nejušlechtilejší kategorii mikroskopie. Věnoval jste se i vývoji elektronových autoemisních zdrojů. Ale především jste využil svých poznatků k sestavení elektronového mikroskopu, který medicína i věda potřebovaly. Vlastně díky vašemu působení v Akademii věd až do roku 1990 a vašemu přístupu k využívání vědeckých poznatků dnes v Brně prosperuje výroba elektronových mikroskopů a vaši žáci patří mezi nejlepší v oboru. V současnosti probíhá zřejmě trochu nešťastná diskuze o tom, jaká je vlastně úloha Akademie věd ČR a zdali je povinností vědce nabízet některé své objevy ihned pro hospodářské využití. Pomiňme nyní otázku, zda je český průmysl na takovou nabídku vůbec připraven, ale bavme se o tom, kde je ta hranice mezi svobodou bádání a odpovědností vědce reagovat na požadavky průmyslu. Ten může vědce totiž velmi rychle zahltit požadavky na řešení více či méně banálních provozních technologických problémů a věda tak ztrácí skutečný smysl objevování nových horizontů neobjeveného. Přitom je zřejmé, že ani za 21 let nového režimu stát nedokázal vytvořit účinný systém spolupráce mezi vědou, vysokými školami a průmyslem.

Prof. Delong: Toto téma jsem diskutoval velmi často a mám na něj stále stejný názor. Zdá se mi, že německý model, tedy na jedné straně ústavy Maxe Plancka zabývající se základním výzkumem a Fraunhoferovy ústavy jako instituce aplikovaného vývoje, je optimální a navrhoval jsem dělení AV ČR stejným způsobem. Ale je to těžké rozhodování, neboť opravdu platí, co jste řekl, že průmysl je schopen zahltit vědecké ústavy úplně banálními pracemi, neboť trpce pociťuje nedostatek erudovaných lidí.

Mgr. Baltus: Akceptoval byste dnes objednávku ze strany průmyslu a souhlasil byste s tím, aby takové objednávky byly zadávány vědeckým pracovištím? Nebo jste pro velkou volnost, kdy si vědci sami rozhodují, kde a jakým směrem se ve svém výzkumu vydají (a jaké partnery si tedy i v zahraničí vyhledají). Jak dalece jsou ochotni spolupracovat s průmyslem, třeba až do založení vlastní firmy na realizaci návrhu?

Prof. Delong: Odpověď na vaši otázku je ano, pokud jde však o skutečný problém a objednavatel je erudovaný odborník, a ne o rešerši nebo odhad. To bych rozhodně neakceptoval. Ale kdyby šlo o problém zajímavý a moje znalosti a zkušenosti by mi takovou objednávku dovolily úspěšně řešit, přijal bych to. Bylo by to mé svobodné rozhodnutí. Podmínkou by však bylo, aby to nebylo řešení pod úrovní vědecké práce, aby šlo spíše o zásadní nové vylepšení nebo novou konstrukci.

Zažil jsem však i jiný přístup k problému vědec a společnost. Musel jsem odcestovat do Moskvy s tím, že nám bylo přikázáno pracovat na zařízeních pro výrobu integrovaných obvodů, konkrétně elektronového litografu. To jsem samozřejmě odmítal, ale nebylo mi to nic platné, bylo mi naznačeno, že bych v Moskvě také mohl zůstat do doby, než se to vyřeší. S velkými obtížemi jsem dokazoval, že k takové práci potřebuji zázemí a spolupracovníky. Na ústavu jsme pak navrhli vlastní řešení litografu, který dokázal jednotlivé vrstvy obvodů či jejich částí generovat, ale myslím, že to už nebylo použito. Pracoval jsem i na vývoji dalších přístrojů a za různých podmínek, a mimochodem, dnes se ta zkušenost s Ruskem hodí – lépe rozumíme potřebám mikroelektronického průmyslu při řešení objednávek, které nyní máme. Tuto vzpomínku uvádím jen jako důkaz neobyčejných situací, do kterých se česká věda dostávala.

Mgr. Baltus: Napadlo vás někdy, proč v této zemi existuje taková pomalost, až nechuť k inovacím? Tedy vycházíme-li z trvalé kritiky některých politiků a ekonomů. Vy jste zkonstruoval mikroskop, který založil dnešní průmyslovou výrobu těchto zařízení v Brně, ale měl jste velké potíže s prosazením jeho výroby. V čem byl problém?

Prof. Delong: Všechno je to o lidech. My jsme nakonec měli štěstí, že se našel člověk, který byl ochoten výrobu mikroskopů zorganizovat. Je to o schopnosti managementu každého jednotlivého podniku. Například Philips vyráběl velmi úspěšně elektronové mikroskopy, ale do managementu přišli mladší lidé zaměření na zisk a ti si spočítali, že výroba těch mikroskopů není tak lukrativní, jak se zdá. Tak prodali výrobu a vývoj do USA a společnost FEI, která sídlí nedaleko našeho ústavu, nyní elektronové mikroskopy úspěšně vyrábí a vyváží. Že výroba zařízení pro medicínské a humánní účely je i určitou vizitkou vyspělosti a hi-tech, si asi u Philipsu nespočítali, stejně jako to, že nastupují nanotechnologie a tyto přístroje budou žádány. Velké koncerny všeobecně bývají spokojeny s tím, co vyrábějí, neboť jsou si jisté ziskem. A tak je to také zde.

Mgr. Baltus: Takže to nepovažujete za nějaký národní rys?

Prof. Delong: Ne, to určitě ne. Je to o dobré myšlence a možnosti, aby se k ní dostal rozumný člověk, který vám uvěří. Tak to bylo i s naším mikroskopem. Když jeho možnosti a funkce vešly ve známost, odborníci konstatovali, že konstrukce je vlastně jednoduchá a dokonale zvládnutá myšlenka. Což odpovídalo skutečnosti. I když realizace byla usměrněna stupidními předpisy. Když například Japonci novou verzi mikroskopu vystavenou v Moskvě prohlíželi a fotografovali (a pak udělali téměř shodnou konstrukci), tak se mě ptali, proč jsou na ovladači tak primitivní knoflíky. Musel jsem jim popravdě říci, že existovalo nařízení generálního ředitele, že pokud nějaký prvek je už vyráběn, a to byly i knoflíky, musejí se použít ty hotové a nesmějí se vyvíjet nové. Možná v nás něco z těch nařízení pořád zůstává.

A potom nás brzdí ta neurčitost v podpoře vědy a jejího řízení. Ale národní povaha to není, příklady z první republiky dokládají, že jsme byli vysoce kreativní. Je to o mentalitě a tvořivosti. Ale snad pamatujete tu nešťastnou teorii o nákupu licencí v 90. letech.

Snímky pořízené elektronovým mikroskopem

Mgr. Baltus: Nebude to třeba také tím, že jako země bez dobrého právního systému nejsme schopni ochránit tzv. venture capital, jak tvrdí bankéři? Pak to může vypadat, že se zde najde tak málo lidí, kteří by byli ochotni se svým objevem kráčet až k realizaci svého objevu.

Prof. Delong: Já jsem kdysi navrhl, aby stát vypsal soutěž na realizaci komerčně úspěšného výrobku, který by vznikl od vědeckého bádání až po prodej. Samozřejmě by se takový systém musel vypracovat a promyslet. Řekněme si upřímně, asi by to byla moc malá hromádka žádostí, ale byla by tu. Věděli bychom přesně, jak na tom vlastně jsme. Samozřejmě by do toho musel vložit peníze stát, stejně to dělá a dělají to tak i naši sousedé. My tu bohužel nemáme velkého filantropa, který by vypsal odměnu na řešení určitého problému. V této zemi není dost kapitálu a velkých podniků, aby něco takového zaplatily.

Třeba by to mohli udělat pánové Kellner nebo Křetínský. Teď se vše řeší přes tzv. granty. Máme Technologickou a Grantovou agenturu. To jsou další úřady. Nevím, jestli toto je cesta. V naší společnosti Delong Instruments jsme zjistili, že pokud se spojíte v grantu s někým, pak vlastně výsledek našeho vývoje dostane zadavatel a náš vklad je někde pryč. Není kapitalizován. Takže dnes děláme jen na objednávku, pokud někdo něco potřebuje a my jsme schopni to vyřešit, zadavatel si to prostě objedná za peníze. Pak dostane potřebné řešení, všechno jsou to unikáty, tedy přístroje vyrobené pouze pro něj. Pracujeme pro mnoho zahraničních společností, nejsme bohatí, ale žijeme prací a jsme v zisku.

Máme tu další důvod, proč to nefunguje. Až 70 % průmyslu je v zahraničních rukou a jen 30 % v českých. Zahraniční investoři nemají zapotřebí investovat do výzkumu v ČR. Čeští výrobci objednávají práce ve výzkumu jen ojediněle. Vnitřní trh inovací tedy téměř neexistuje. To je určitě otázka vyjednání podmínek pro zahraniční investory. Součástí podmínek mělo být i propojení s místním výzkumem, nebo alespoň umístění některých vývojových prací do lokality investice. Nemuselo by to pro investora znamenat riziko, šlo by spíše o začlenění vývoje do českého prostředí a mnohé země to tak dělají. Někde se tomu tak už děje: byl jsem v Lanškrouně nebo zde ve FEI v Brně je také nově zřízeno vývojové oddělení, které vede náš bývalý žák. Probíhá zde vývoj na vysoké úrovni a Američané si toho cení. My ale musíme být na takové možnosti, tedy na umístění části vývoje u nás, připraveni, musíme mít dostatek vysoce kvalifikovaných lidí, kteří prošli zahraničními stážemi. To se dalo za 20 let nové společnosti zorganizovat. Bohužel to nefunguje a tato možnost nebyla využita.

Mgr. Baltus: Zde mne napadá otázka, na kterou klidně můžete odmítnout odpověď, neboť je dost riskantní. Tím, že stát se nepostaral o systém výzkumu a vývoje, ale česká inteligence samozřejmě chtěla najít nové cesty spolupráce na úrovni a realizovat se, prosadila se nakonec koncepce enormní podpory technologických parků, center výzkumu a vývoje a dalších institucí. Na tyto projekty se sehnaly velké peníze a i EU ve snaze podpořit inovační potenciál Evropy se do toho zapojila aktivně. Je zde otázka jak finanční návratnosti, tak i financování základního výzkumu. Ale to není tak jednoduché, k tomu je zapotřebí peněz objednavatelů a ti je nemají. Došlo zde k lehkomyslné privatizaci, dodnes probíhají transfery majetku, část průmyslu zkolabovala. Výrobní potenciál českých podniků je takový, jaký je, exportní komodity závisejí hodně na zahraničních investicích a nejde o finální výrobky, ale dodavatelské komodity. Nevidíte v tom nebezpečí zadlužení české vědy?

Prof. Delong: Kde seženou všechna ta centra práci, aby zaplatila vypůjčené peníze? I mne navštívili někteří lidé s otázkou, jak zabezpečit práci pro projekt Brno, město vědy. No, v Rusku vystavěli několik měst vědců a ty lidi nakonec přestalo bavit živit se pěstováním brambor na okolních políčcích namísto vědecké práce. Je to vše strašně nabubřelé. Napřed musíte mít ideu, pak erudované lidi, a když ti vytvoří nějakou šanci, peníze se pro dobrou věc vždy nějak najdou. Byl jsem pozván na slavnostní otevření nových budov jisté fakulty, vše jsem si před tou slávou prošel – a raději jsem odešel. Bylo mi žalostně. Sem budete tedy stěhovat ty staré přístroje a vybavení, protože na nové už nemáte. Také jsem byl pozván na zasedání matematiků a fyziků s prosbou, abych něco přednesl. No, dost jsem se lekl, když jsem viděl v lavicích naše přední rektory a bývalého předsedu AV. Ale sebral jsem odvahu a přečetl velmi krátké prohlášení: Vidím cestu vpřed postavenou jen na osobnostech, které je třeba podpořit zcela zásadně a přednostně. Rozmělňování financí do mnoha grantů je neúčelné a nepřinese ovoce. Jen vědecky pracující vysokoškolský profesor, jednající se svými žáky jako s kolegy, je schopen vytvořit tým, který přinese nové poznatky, nové projekty a nové příležitosti, jež se mohou realizovat.

Tento článek vznikl (vzhledem k nemoci prof. Armina Delonga) na základě dřívějších rozhovorů autora pro časopis Technický týdeník a debat v autě při společných cestách ze zasedání Inženýrské akademie ČR. První z rozhovorů se uskutečnil v roce 1987 a poslední v roce 2011.

Vzhledem k tomu, že pracuji po boku prof. Armina Delonga již 48 let, je nejenom mým právem, ale i milou povinností panu profesorovi popřát štěstí a zdraví a také poděkovat za mnohé z našich řad, že jsme tím, čím jsme. Filozofové se často dohadují, kdo hýbe dějinami, jaká je úloha osobnosti či davu. Jsem přesvědčen, že právě životní úloha pana profesora Delonga je pokusem ověřený doklad toho, že bez osobností by mnohé nebylo. Je to dnes již pěkná řádka lidí, jistě tisícovka, kterých se práce pana profesora osudově dotkla.

Pan profesor se narodil na neklidném moravskoslezském pomezí v Ostravě-Bartovicích. Směsice vlivů polské, německé a české komunity formovala názory mladého muže v oblasti kulturní a nepříliš uspokojivá ekonomická situace většiny lokální populace utvářela jeho cítění sociální. Pokud jde o vzdělávací instituce, nejvíce vzpomínek se váže k hranickému gymnáziu, kde potkává osvícené středoškolské profesory zaujaté pro své obory a neúnavně inspirující své žáky. Tak to tehdy leckde bývalo. Latina a povědomí antických reálií zůstaly pro pana profesora celoživotní připomínkou toho, jak mnoho se již dávno o lidské duši vědělo a kolik krásných děl tehdy vzniklo. Snaha porozumět životu a touha udělat něco krásného a výjimečného mívá někdy i velmi tajemné hybatele.

Po válce přišlo období, které zásadně vytyčilo směr dalšího zájmu. Studium elektrotechnického inženýrství na Vysoké škole technické Dr. Edvarda Beneše v Brně pod vedením profesora Bláhy v principu rozhodlo, že se Brno v budoucnu stane metropolí elektronové mikroskopie. S vizí zadaná studentská práce nakonec vyústila ve vznik prvního československého elektronového mikroskopu a naše země se přiřadila k několika málo státům světa, které se mohly pochlubit touto fyzikální a technologickou, tehdy ještě raritou. Snaha poválečné politické reprezentace prokázat svoji životaschopnost vedla k zájmu o avantgardní projekty. Vznik Ústavu přístrojové techniky ČSAV a zavedení výroby těchto sofistikovaných přístrojů v Tesle Brno byly důsledkem šťastného souběhu okolností, za kterých se na správném místě a v pravý čas setkala schopnost tvořit a vůle podpořit. Získání zlaté medaile za stolní prozařovací elektronový mikroskop na světové výstavě Expo 1958 bylo na jedné straně úžasným závěrem počátečního vzepětí sil a na straně druhé počátkem celoživotní kariéry člověka v oboru s ním nerozlučně spjatého. Bezmála třicetileté vedení akademického ústavu, vizionářské formování jeho vědeckého programu a paralelní sledování a podporování průmyslové realizace výzkumných výsledků vytvořilo postupně velmi potentní komunitu vědců, techniků a výrobců schopných zaplnit významnou část světového trhu elektronové mikroskopie. Na rozdíl od mnoha jiných odvětví přežil obor elektronové mikroskopie i naprosto zásadní změny politické a ekonomické a v současné době se v České republice intenzivně rozvíjí i v podmínkách nejtvrdší světové konkurence.

Krédem pana profesora, které nám neustále připomíná, je zabývat se hlavně problémy, jejichž řešení není dosud na stole. Je to sice ten nejobtížnější způsob seberealizace, ale je to také jediný způsob, jak nezůstat pozadu. Pan profesor nikdy neprožíval trauma vědců zmítajících se mezi pojmy základního a aplikovaného výzkumu. Ctí hodnotu jakéhokoli lidského intelektuálního výkonu, a je-li tento navíc užitečný již teď, tím lépe. Poznání, že člověk, jakkoli inteligentní, je za svůj život schopen zplodit jen malou hrstku oslňujících nápadů, přivedlo pana profesora nejen k elementární pokoře před poznáním, ale i k vysílání kategorických imperativů, aby každý zářný nápad byl do úmoru pěstován a opečováván. Na rozdíl od snahy vědecké veřejnosti hodnotit význam člověka pomocí výčtu jeho publikačních úspěchů já nepovažuji využití této metodiky v případě pana profesora Delonga za relevantní. Osobnost člověka je přece jenom něco nesrovnatelně pestřejšího.

Vladimír Kolařík
Delong Instruments Brno

Mgr. Jan Baltus

baltus@seznam.cz