Zásadním pravidlem při konstrukci všech nástrojů, speciálních nevyjímaje, je snaha o optimalizaci (maximalizaci) jejich užitných vlastností, kterými jsou zejména:
• produktivita – velký úběr materiálu za jednotku času;
• trvanlivost – vysoká odolnost proti opotřebení;
• spolehlivost – prodloužení doby bezporuchovosti výrobního procesu;
• přesnost – např. udržení rozměrů v 1/3 toler. pole;
• poměr cena/výkon – snížení jednotkových nákladů.
Abychom získali nástroj požadovaných vlastností, je vhodné provést dva následující, na sebe navazující kroky. Prvním je komplexní analýza obráběcího procesu, z čehož získáváme informace o stroji, jeho tuhosti, otáčkách a krouticím momentu vřetena nebo možnosti chlazení. Dále je důležité analyzovat obráběný materiál, jeho pevnost, tvrdost a obrobitelnost, upínání obrobku a v neposlední řadě je třeba navrhnout obráběcí strategii (hrubovací a dokončovací operace, použité či navrhované řezné podmínky atd.). Druhým krokem je pak rozbor možných a výběr nejvhodnějších konstrukčních prvků nástroje. Tabulka 1 uvádí nejběžnější konstrukční prvky nástrojů. Na základě analýzy obráběcího procesu posuzujeme možné varianty jednotlivých prvků a vybíráme ty nejvhodnější, které vyhovují požadovaným užitným vlastnostem. V případě, že nalezneme slabé místo v konstrukčním prvku a tento nelze vylepšit či nahradit, situaci řešíme optimalizací obráběcího procesu (např. zlepšením upínání, zlepšením chlazení, změnou řezných podmínek apod.)