Jak se mohlo J. A. Baťovi podařit vybudovat v brazilské pustině města, ve kterých dodnes spokojeně žijí lidé, kteří si svého zakladatele váží? O tom vyprávěla v Praze při křtu románu M. Pilátové již zmíněná vnučka, která dodnes v jednom z jím založených měst žije. Dolores Baťa Arambašič již není nejmladší, ale energii by mohla rozdávat. „Byla tam doslova panenská džungle,“ vzpomíná. Ale jak podotkla, to vše mělo svoji minulost. V roce 1938 její dědeček zakoupil v Brazílii 300 tisíc hektarů půdy ve státech Sao Paolo a Mato Grosso. Všechno to byl prales. On tehdy netušil, co se stane. Že bude nějaká válka nebo že ho v roce 1947 nesmyslně obviní a odsoudí ke 14 letům nucených prací za kolaboraci s nacisty. Jeho prvotní myšlenkou tehdy bylo vybudovat dobytkářské farmy, které budou produkovat kůže. Kůže budou posílat z Brazílie do Zlína a firma Baťa bude mít vlastní suroviny na výrobu obuvnických usní. Vybudovat farmy měli baťováci, které vyslal ještě v roce 1938. O rok později vypukla válka, která rodinu tvrdě zasáhla. J. A. Baťa se ocitl v Brazílii sám a musel svoje plány revidovat. Tak se pustil s vervou sobě vlastní do kolonizace džungle. „Nechal vyhotovit projekty a na jejich základě vystavěl čtyři města,“ pokračuje D. Baťa Arambašič. „Například město Batatuba mělo být průmyslové. Tam jsme si mimochodem postavili vilu, kde bydlela rodina. Mnoha lidem se podařilo z Evropy vystěhovat a všichni hledali práci. Sice psali dědovi, že jsou ševci, ale samozřejmě nebyli. Dokud J. A. Baťa žil, tak tu a tam se ještě obuvnictvím zabýval, ale kolonizace měla přednost.“
Největší úspěch, kterého J. A. Baťa dosáhl, byl ten, že se mu podařilo do práce zapojit i Brazilce. V té době nebyli zvyklí moc pracovat. Na druhé straně to zase byli lidé, kteří tam bydleli a jihoamerickou džungli znali. Tehdy také bylo obvyklé, že za práci nedostávali zaplaceno, ale mohli zadarmo bydlet a měli pravidelné jídlo. Najednou zjistili, že u Bati mají totéž a ještě dostanou dobře zaplaceno. Do té doby někteří z nich peníze nikdy neviděli. Češi zase dovedli splynout s prostředím, zbytečně neprovokovat, ale jít Brazilcům příkladem, protože to byla opravdu tvrdá práce. Už to znali ze Zlína. „Vzpomínám si, že jeden strom měl tak silný kmen, že ho sotva objalo pět chlapů,“směje se D. Baťa Arambašič. „To, že se dědovi podařilo města vybudovat, bylo především zásluhou těchto smíšených skupin, na které průběžně navazovaly další generace.“ J. A. Baťa „implementoval“ zkušenosti Tomáše Bati, který vlastně udělal z nevýznamné vesničky na Moravě světové obuvnické centrum. Také začínal na zelené louce a místní rolníky překvalifikoval na ševce. Navíc postavil kolem továrny obytnou infrastrukturu včetně služeb, kde se dalo spokojeně žít a trávit volný čas. Totéž provedl na Slovensku v Baťovanech, tedy dnes Partizánském. Jeho nevlastní bratr přetvářel v tomto duchu brazilský prales. Naštěstí mají následovníky. Bťovský systém dodnes propaguje po celém světě na půdě nejznámějších univerzit světově uznávaný ekonom profesor Milan Zelený. Tomu v Čechách a na Slovensku asistuje Adrián Podskľan, který se věnuje mimo jiné budování a rozvoji vitálních adaptivních organizací s lokálním ekosystémem. V současnosti připravuje se svými spolupracovníky studii Ideální průmyslová města pro 21. století.
Autorka sbírala materiál na román několik let, když působila v Brazílii, kde učila česky potomky českých krajanů. Seznámila se s Dolores Baťa Arambašič, pilně poslouchala její vzpomínky a postřehy, mohla prostudovat rodinný archiv a dokonale zvládla spisovatelské řemeslo – díky tomu se jí podařilo vytvořit jedinečnou knihu. Nejde o nějaký suchopárný životopis, ale román. Markéta Pilátová se v podstatě dívá na svět očima J. A. Bati, který se ohlíží za sebe, ale glosuje i přítomnost. Půvabný je také jazyk dotyčného, doplněný o slovácko-valašské moravismy, jímž Baťa vypráví o svém osudu. Mimochodem dodnes tak mluví i jeho vnučka. Tím, že do díla zařadila i původní dokumenty a vzpomínky, autenticitu knihy ještě znásobila. Nejspíše i na ni dopadl genius loci brazilské větve rodiny Baťů ze Zlína.
Antonín Karoch